jan.cajthaml

Ve dnech kdy člověk stojí sám u okna a zrak se mu upírá na okolí obklopující jeho zorný úhel,

čeká na spásnou myšlenku, pozorujíce stojící chodící a proudící dav ,masa která teče kam si do neznáma.

Stojí tak dlouho u okna než se vytratí a nastane ticho a klid.

Paksi teprve uvědomí jak je strašně sám a sám a i když pořád nehnutě stojíu okna přemýšlí o tom, kde se stala ta chyba, stojí tam sám.

Tak teď stojím já sama a sama a čekám  a přemýšlím kde se stala ta chyba,

aťuž jsem se stala archivním vínem, které by mělo cenu. Připadám si jakorosolovité nepoužitelné víno které má nezměrnou cenu ale nedá se z něhopít.

Nedáse upít lahodný mok jehož chuť se rozplývá v ústech a při jeho polknutíprojede tělem spalující vášeň, která nabývá větších a větších rozměrůjak ji krev rozesívá po celém těle, jak do nohou a rukou stoupá teplo aslast se probouzí na nejvyšší vrchol rozkoše a blaha.

Jak omamných pár chvil musí být v tom slastném jednom loku.....

Jak krásných pár okamžiků prostoupí mým tělem, jak světlo skrze zavřené dveře do tmy tmoucí.

Tak tímhle skvostem se nechci stát, něčím co je krásné cenné ale nepoužitelné.

Autor: jan.cajthaml dne 02.Srpen 2007 v 13:37 |