Skinhead
Zdroj: http://www.a-kontra.net Skinheads – milovaní inenávidění Snad žádná jiná subkultura nevzbuzuje tolik emocí – kladnýchi záporných – jako skinheads.
Podívejme se teď trochu blíž na to, pročtomu tak je.
Historie:
Skinheadská móda má své kořeny v subkulturách padesátých a šedesátých let Velké Británie. Předchůdci skinheads se nazývali Mods a jednalo se o mladé muže ze střední třídy, kteří svou subkulturu vystavěli do jisté míry jako protiklad k subkultuře Rockers.Zatímco rockeři upřednostňovali delší vlasy, kožené bundy, šátky a motocykly, pro Mods byl uniformou krátký sestřih, sako s kravatou a skútr. Zatímco rockeři byli rebelové, Mods se pokládali za „hodné hochy“, páteř národa, kterou čeká zlatá budoucnost. Proto věnovali velkou péči svému zevnějšku a výběru módních doplňků (odtud i jméno celé subkultury). Sociologové hovoří o tom, že Mods byli jedinou subkulturou, která šla ve své sebeprezentaci tak daleko, že měla předepsanou dokonce i značku fénu na vlasy.
V průběhu šedesátých let se dostaly všechny britské subkultury do stínu hippies a ani Mods nebyli výjimkou. Ti, kteří se s tímto vývojem nechtěli smířit, si začali říkat Hard Mods nebo Gang Mods a zdůraznili dělnické prvky svého image. Vlasy se zkrátily a saka začala ustupovat košilím a tričkům. Přerod ve skinheads by však nebyl úplný, nebýt nové subkultury, která se v té době v Anglii objevila. Jednalo se o Rude Boys, tedy přistěhovalce z Jamajky. Ti s sebou přinesli vedle pouliční módy i vlastní hudbu – ska – a jejich podobnost (důraz na vzhled) s Hard Mods svedla obě subkultury dohromady. Jejich členové se brzy potkávali v tančírnách, kde začínaly hrát budoucí černé hvězdy ska jako Desmond Dekker nebo Laurel Aitken. Posledně jmenovaný se stal jakýmsi neoficiálním kmotrem skinheads, nové subkultury, která vznikla mezi lety 1967 – 1969.Vedle hudby byla hlavním definičním znakem skinheads dělnická příslušnost, takže někteří glosátoři označili toto hnutí za „karikaturu dělníka“. Fotbal, box a pivo, tradiční dělnické koníčky, se staly pro skinheads povinností. I oblečení se změnilo po vzoru módy dělnických předměstí. Krátké sestřihy, aby se ušetřilo za holiče, těžké pracovní boty a ohrnuté džíny s kšandami (údajně se tento prvek do skinheadské módy dostal prostě tak, že mladí skinheads měli džíny po svých starších bratrech a tím pádem vytahané – a tak dostávali od maminek kšandy, abyz nich kalhoty nespadly), trička Fred Perry, košile Ben Sherman a mikiny Lonsdale. Prvotní skinheads byli ale trochu jiní než ti dnešní.Dokonce si ani neříkali skinheads, ale Boot Boys, podle těžkých bot.Označení Skinhead se objevilo až později. Nebyli ani spojeni s žádnou politikou a hlavní zábavou pro ně bylo pití piva na koncertech skinhead reggae následované v těsném závěsu pitím piva na fotbale. A sem tam nějaká ta bitka. Prostě zábava. Od svého počátku se však nové hnutí ostře vymezovalo proti hippies kvůli drogám, zženštilému zjevu antiintelektualismu. Etnické složení prvních skinheadů také neodpovídalo dnešním představám – značnou část skinheadů totiž tvořili černoši.Přesto se od počátku v tomto hnutí zrcadlily typické obavy dělnické mládeže, které později dostaly jasnou politickou formu. Čeho se takový osmnáctiletý kluk z předměstí Londýna nebo Sheffieldu v té době bál?Nezaměstnanosti, stejně jako dnes. Velká Británie na tom nebyla v šedesátých letech ekonomicky moc dobře a nějaká světlá budoucnost senikde nerýsovala. K tomu si musíme připočítat fakt, že na konci šedesátých let Británie definitivně rozpustila své koloniální panství a do Anglie začali přicházet bývalí poddaní anglické koruny z kolonií,kteří často nabízeli svou pracovní sílu levněji než domácí. To mělo zanásledek nárůst rasistických tendencí mezi mladými skinheady, kteří patřili k sociální skupině, která se mohla přílivem přistěhovalců cítit ohrožená. Mezi do té doby a politickými skinheady se začala čířit nová „zábava“ – tzv. Paki-bashing, neboli „mlácení Pákistánců“, kteří představovali nejrozšířenější skupinu imigrantů. K tvrzení, že v tomto okamžiku se ze skinheads stali rasisté, ovšem překáží jeden fakt.Mlácení Pákistánců se totiž účastnili rovným dílem bílí i černískinheadi. O klasickém rasismu jako ideologii bílé nadřazenosti se tedy mluvit ještě nedá. Ve skutečnosti se na počátku sedmdesátých let skinheadské hnutí začalo z anglických ulic vytrácet. Ska a reggae kapely se čím dál víc přikláněly ke křesťanskému rastafariánství, což skinheadům nevyhovovalo. Zdálo se, že tenhle mládežnický kult byl pouze jednogenerační záležitostí. Ale nebylo tomu tak. V druhé polovině sedmdesátých let prodělal renesanci v souvislosti s nástupem punku.Skinheadi se tehdy stali součástí punkové revolty, ale brzy se objevily třecí plochy, které byly pro některé skinheady nepřekonatelné. To se týkalo hlavně užívání drog v punkové komunitě, stejně jako sílící politický náboj, který se v punku jasně rýsoval. Zatímco prvotní punk byl spíše generační revoltou a anarchistické prvky v něm sloužily více jako provokace, velmi brzy se toto hnutí přiklonilo k jasnější formě protestu a punk se stal synonymem pro anarchistickou nebo obecně radikálně levicovou subkulturu. To ale mnoha skinheadům, kteří se stále pokládali hlavně za bílé dělníky, nevyhovovalo. Část z nich se začala realizovat v tzv. street-punku, který představovaly kapely stojící někde mezi skinheads a punkem jako Sham 69 nebo Cockney Reject.Posledně jmenovaní svým singlem nazvaným prostě „Oi! Oi! Oi!“ (Oi je v londýnském nářečí zkrácenina z „hi“ tedy ahoj, typická právě prodělnické prostředí) dali jméno celému novému hudebnímu stylu. Oi je jednoduchý punk, obohacený někdy o ska pasáže. Od začátku osmdesátých let se začaly objevovat nové skinheadské kapely jako 4 Skins, LastResort, Angelic Upstarts, Bussines, Oppressed, Condemned 84, navazujícína tento styl. V této nové odnoži punkového hnutí se začali potkávat skinheadi a punkové, pro které byla stávající anarchistická punková vlna příliš politická a příliš intelektuální. Oi kapely si podržely rebelantského ducha, ale nechtěly se spojovat s žádným konkrétním politickým učením a opět stavěly do popředí spíše svůj dělnický původ.Pro část skinheadů ale bylo i toto málo. Ti, kteří byli nejvíce ovlivněni britským nacionalismem a mlácením Pákistánců, přirozeně akceptovali narůstající rasismus britské společnosti a dostávali se takdo sporu jak s anarchistickým punkem, tak i s původním duchem skinheadského multikulturalismu. Až do začátku osmdesátých let nebylo toto skinheadské křídlo nijak jasně vymezeno a nemělo ani žádné svémluvčí. To se ale změnilo s příchodem Iana Stuarta Donaldssona.
Již v roce 1977 založil Ian Stuart punkovou kapelu Skrewdriver (šroubovák, i v angličtině psáno s k – správně by mělo býtscrewdriver), která se ale v roce 1979 rozpadla. Když Ian Stuart v roce1982 k obnovil její činnost, po původním punkovém duchu už nezbyla anistopa. Ian se totiž stal členem britského Ku-Klux-Klanu a podporoval politiku National Party, britské neofašistické politické strany, která měla se skinheads své vlastní plány. Ve stejném roce založil i WhiteNoise Club, hudební vydavatelství zaměřené na rasisticky orientované skinheads. Začala se tak formovat první zřetelná ultrapravicová platforma skinheadského hnutí – RAC (Rock against Communism - Rock proti komunismu).RAC vzniklo jako protiváha k RAR (Rock against Racism – Rock protirasismu). Rock proti rasismu byl hudební festival pořádaný v roce 1978 Anti-Nazi League jako výraz odporu k narůstající vlně rasismu v anglické hudební scéně. Z původně jediného koncertu se stala brzy celá kampaň, do které se zapojovalo čím dál víc kapel, mimo jiné také zpunkového prostředí. Tomuto trendu se rodící rasistické skinheadské hnutí pokusilo čelit sérií koncertů pořádaných pod hlavičkou RAC a podporou National Front, přičemž hlavním organizátorem byl právě Ian Stuart. Hlavní hvězdou RAC koncertů byl obnovený Skrewdriver a kromě toho i kapely jako Empire, Squadron, No Remorse, Brutal Attack aSkullhead. Nová myšlenka se rychle uchytila a skinheadské hnutí se definitivně rozštěpilo. Neobešlo se to samozřejmě bez násilí, protože mnoho rasistických skinheads bylo zvyklých navštěvovat koncerty Oi punkových a nerasistických skinheadských kapel, na kterých začalo docházet k výtržnostem kvůli odlišné politické orientaci. Mimo jiné i díky tomu hnutí skinheads získalo agresivní image a skinheads jako celek začali být médii odsuzováni jako násilníci a rasisté.
Rasismus ovšem nebyl konečnou stanicí Iana Stuarta. Když v roce 1987došlo uvnitř National Front k rozkolu ohledně další spolupráce se skinheady (řada členů strany měla dojem, že rasističtí chuligáni nedělají straně dobré jméno), Ian Stuart transformoval White Noise vBlood And Honor (BaH) organizaci, která již byla otevřeně neonacistická. Už jen samotný název „Krev a čest“ byl původně heslem jednotek SS. Pomyslný kruh vývoje od apolitického patriotismu přesnacionalismus a rasismus k neonacismu a uctívání Hitlera se uzavřel.Sám Ian Stuart se ale ze své organizace příliš dlouho netěšil, neboť sev roce 1993 zabil při autonehodě. Jeho smrt z něj udělala v očích neonacistů mučedníka a ikonu stojící na úrovni Adolfa Hitlera. V následujících letech vznikly některé další organizace (Hammerskinheads a White Aryan Resistence v USA), ale BaH už zůstaly pro neonacistické skinheads tou nejdůležitější organizací. BaH sloužila a slouží primárněk šíření neonacistické (tzv. WP – White Power, bílá síla – původněheslo britských fašistů z dvacátých let 20. století) hudby, vydávání WPkapel a pořádání koncertů WP hudby. Jako ochranka pro tyto koncerty (některé byly totiž úspěšně rozehnány militantními antifašisty) vznikla při BaH samostatná organizace pojmenovaná příznačně Combat 18 (18 je šifra označující první a osmé písmeno v abecedě, tedy A H –Adolf Hitler), jejíž členové se rekrutovali zejména z nechvalně proslulých hooligans londýnského klubu Chelsea. Přestože měla původně sloužit jen jako ochranka pro koncerty, brzy se stala C-18 v podstatě samostatnou teroristickou organizací, která začala organizovat útoky na přistěhovalce a novináře. Její činnost byla ale vždy velmi omezená a více se angažovala ve vydávání neonacistických desek, což se ukázalo jako velmi dobrý kšeft. Kvůli dělení zisků z této činnosti neváhali dokonce vedoucí C-18 Charlie Sargent a Martin Cross (bývalý kytarista Skrewdriver) v roce 1997 zavraždit svého kolegu Chrise Castla, za což oba putovali na doživotí do vězení a C-18 se rozpadla. Dodnes ovšem obě organizace – BaH i C-18 – pro neonacisty představují něco jako vzor v jejich boji za bílou rasu.
V Čechách existují pobočky jak BaH tak i Hammerskinheads.Nejvýznamnější neonacistické kapely představují nebo představovaly skupiny Vlajka, Buldok (později Wolfheart), Excalibur (dříve Diktátor, nyní Desolate). Dnes jsou nejaktivnější Conflict 88 a Impérium. Do teď jsme mluvili jen o rasistické, resp. neonacistické větvi skinheads.Znamená to snad, že tato ideologie převládla ve skinheadské subkultuře?Ne. Od okamžiku vzniku rasistických skinheads – někdy bývají označováni jako Boneheads, kostěné hlavy – se zbytek této subkultury snaží s tímto nechtěným dědictvím vyrovnat. Prvotní reakcí bylo odmítnutí rasismu a návrat k původní skinheadské tradici – tedy ke koncertům, fotbalu, pití piva a nezájmu o politiku. Tito “tradiční“ skinheads, jak bývají někdy označováni, pokračují dál v tradici skinheadů z roku 1969 – poslouchají reggae a ska i Oi a o politiku se nezajímají. Aby se odlišili od rasistických skinheads, označují se za nerasistické a apolitické a odmítají spojování s jakýmkoli politickým křídlem uvnitř skinheadského hnutí. Mezi kapely tohoto druhu patří například angličtí Business,Deadline nebo Skint, švédští Perkele, američtí Templars nebo švýcarští Vanilla Muffins. Těchto kapel je samozřejmě mnohonásobně více, jmenuji hlavně ty, které mají v Čechách hodně fanoušků. Apolitickým Oi byly vesvých počátcích významně ovlivněny i kapely hrající New York Hard Corejako Agnostic Front, Slapshot, Madball, Murphy´s Law nebo vysloveně skinheadští Warzone.Z významnějších českých kapel, které hrají tento styl, můžeme jmenovat The Riot, Pilsner Oiquell a Operaci Artaban.
Pravda ovšem je, že mezi tradiční skinheads se snaží proniknout někteříneonacisté. Ne každý bonehead vydrží být neonacistou dlouho a kdyžneonacismus vyprchá, mnohý z nich se přirozeným vývojem dostane naapolitické pozice. Na druhé straně existují lidé, kteří se meziapolitické skinheady snaží proniknout zcela cíleně bez toho, že by svéneonacistické myšlenky opustili. Tito lidé pochopili, že jako otevřeníneonacisté nezískají velkou popularitu a zkouší se uchytit unejbližších subkulturních „sousedů“. Některým se to daří – příklademmohu být kapely jako Kampfzone z Německa, Lions Pride a Les Vilains zBelgie nebo Steelcapped Strenght a The Jinx ze Švédska, přičemž některéstaré britské kapely jako třeba Condemned 84 a Combat 84 mají k tétoformě blízko alespoň v tom smyslu, že na jejich koncertech se potkávajíapolitičtí i rasističtí skinheadi. Všechny tyto kapely se tváří jako„apolitické“ a při tom hovoří otevřeně o nacionalismu, odporu proti„levici“ (což je pro ně hodně gumový termín, do kterého se vejdeleckdo, nebo přesněji řečeno kdekdo), odporu proti imigrantům a obecněproti barevným a občas třeba zahrají na nějakém tom neonacistickémshromáždění. Při tom všem se neustále dovolávají skinheadských tradic,čímž imponují nemalé části hlavně mladých skinheadů. Někdy se takéodvolávají na myšlenku RAC a tvrdí o sobě, že jsou antikomunističtí,což také zní mnoha lidem dobře. Při tom ovšem přesně následují původnímyšlenku RAC, totiž stát se oficiální platformou neonacismu, pouze podpřijatelným názvem.Naprosto typickým příkladem z Čech jsou kapely Squad 96 a RandallGruppe, na které chodí jak neonacisté, tak někteří „apolitičtí“skinheads, tak třeba i lidé z různých „vlasteneckých“ spolků typuVlastenecká liga nebo Litoměřičtí vlastenci.Specifický příkladem prorůstání nacionalistické a apolitické scénymohou být různé nacionalistické kapely jako je švédská Ultima Thule,která byla v minulosti významná pro formující se švédské skinheadskéhnutí. Je spojena s řadou lidí z otevřeně neonacistické scény a řadaneonacistů nebo rasistů její koncerty velmi často navštěvuje. Sama seale nikdy k žádné formě neonacismu ani rasismu nepřihlásila a naopak vposledních letech sama proti neonacistům vystoupila a ortodoxníneonacisté ji neuznávají. Podobným příkladem můžou být i němečtí BohseOnkelz (německá obdoba českého Orlíku).Je velmi pravděpodobné, že do budoucna bude tato forma skinheadské„apolitičnosti“ nabývat na síle souběžně s tím, jak bude otevřeněneonacistická větev hnutí upadat. Nutno ovšem dodat, že i mezi skutečněapolitickými skinheads nejsou tyto kapely vždy přijímány. Znamená totedy, že každý skinhead je buď neonacista, nebo apolitik? Pořád ještěne. Brzy po rozštěpení skinheads na počátku osmdesátých let se totižukázalo, že díky médiím, která vykreslovala skinheady jen jako rasisty,nebude prosté odmítnutí rasismu a přihlášení se k apolitičnosti stačit.Proto když v roce 1987 vznikl v New Yorku skinheadský gang nazvanýSHARP – Skinheads Against Racial Prejudice (Skinheadi proti rasovýmpředsudkům), okamžitě se tato myšlenka rozšířila nejprve v USA a v roce1989 díky skinheadské kapele Opressed i v Anglii a Evropě. SHARP sestalo první jasně definovanou protiváhou neonacistickým skinheads.SHARP kladli důraz na tradiční skinheadské hodnoty, ale přidávali k nimstriktní antifašismus, který převáděli i do praxe. Na počátkudevadesátých let tak došlo v USA k „válce“ mezi SHARP a WP skins, kteráskončila de facto vítězstvím antifašistických skinheads. Nepodařilo seneonacisty zničit úplně (tak jako se to nepodaří nikdy), ale bylivytlačeni z veřejného prostoru a naprosto marginalizováni, takže dnes vUSA nepředstavují neonacističtí skinheads žádné větší nebezpečí (narozdíl od různých neonacistických a křesťansko-fundamentalistickýchuskupení politického a nikoli subkulturního charakteru). Hudebnískupiny spojené s tímto stylem jsou například britští Opressed,kanadští Impact a Street Troopers, italští Los Fastidios, francouzštíBulldogs nebo argentinští Curasbun. V Čechách se k tomuto stylu hlásiliv minulosti pražští Protest, ve svých počátcích i Operace Artaban.Příklon skinheadů v USA k SHARP však na konci devadesátých let ustal. Vokamžiku, kdy bylo neonacistické nebezpečí zažehnáno, se většina SHARPbuď vrátila zpět k tradičně chápanému skinheadství a nebo se naopakzačala angažovat v antifašistických a anarchistických organizacích. Tovadilo mnoha tradičně a apoliticky orientovaným skinheads, takže semezi nimi záhy vytvořila tendence odmítat SHARP jako „levicovouúchylku“ skinheads, stejně jako neonacisty jakožto „pravicovouúchylku“. Tento trend byl do jisté míry následován i v Evropě, i kdyžzde dlouho existovalo chápání SHARP jen jako jiného označení protradiční skinheads, které mělo reflektovat jejich odpor k rasismu.Časem se ale projevila neudržitelnost takového postoje. Lidé, kteří seaktivně zapojili do antifašistického hnutí, brzy začali kritizovatapolitické postoje tradičních skinheads, které někdy sklouzávají kapatii a vedou k uzavírání se do jakéhosi pomyslného skinheadskéhoghetta, které se tváří, jako že se jich problémy venkovního světa nijaknetýkají.
Ti, kteří chtěli zůstat skinheady a zároveň spojovali toto hnutí sradikální politikou, vytvořili v roce 1992 organizaci RASH – Red andAnarchist Skinheads. Zde se vytvořila jasná protiváha k neonacistickýmskinheads, která je ukotvena v politickém a nikoli jen subkulturnímrámci. Dá-li se říci, že neonacističtí skinheads navazují na tu částskinheadských tradic, která je spojena s nacionalismem a latentnímrasismem, pak RASH navázali na tu druhou část skinheadské tradice – natradici dělnictví a sociálního protestu (a je nutné si uvědomit, že uprvotních skinheads skutečně existovaly obě tyto tendence dohromady.)Skinhead je zde vnímán jako obránce dělnických práv a bojovník protikapitalismu i fašismu. Skinheadská image zůstává nedotknuta, alepřistupuje k ní politická ideologie. Od počátku je zde ale přítomnajistá dichotomie navozená již samotným názvem. V RASH se totiž křížíanarchistické myšlenky s marx-leninskými. Rezonuje zde problém, kterýexistuje například v Německu, kde se veškeré tzv. radikálně levicovéskupiny navzájem prostupují. Vede to k paradoxům, kdy spolupracujínapříklad anarchisté a ortodoxní leninisté, přestože ideologie obouskupin jsou naprosto protichůdné. Proti tomuto trendu se naopak ostřevymezuje například skandinávská nebo španělská scéna a mnoho anarchistůmyšlenku RASH odmítá, nebo je k ní alespoň velmi kritických, právěkvůli problému spojování s bolševiky. Existují i skinheadi-anarchisté,kteří se snaží obě věci oddělit avšak nerezignovat na politickouaktivitu a tvrdí, že jsou skinheadi a zároveň i anarchisté a nikolianarchističtí skinheads. Pod hlavičkou RASH dnes existují jak ortodoxněmarx-leninské kapely (španělští Nucleo Terco, Opció K-95, Pilseners,baskičtí Kortatu/Negu Gorriak, italští Banda Bassotti), tak i kapelyanarchistické (španělští Non Servium, Kaos Urbano, Oi The Arrase,italští Youngang a Lumpen, kanadští Jeunesse Apatride, holandsko-srbštíHeroes And Zeros, francouzští Brigada Flores Magon a Ya Basta). Vedletěchto kapel existuje ovšem ještě řada skinheadských skupin, které jsouorientovány buď obecně levicově nebo sociálně kriticky jako napříkladněmečtí Stage Bottles, Scrapy a No Respect, italští Reazione a KlasseKriminalle, kanadští Fate To Hate, Fighting Chance a Prowlers, angličtíRed London, Contempt nebo Angelic Upstarts. Specifickým příkladem jepak německá Loikaemie. Kapela, která je idolem mnoha apolitickýchskinheads – včetně těch, kteří tendují směrem k ultrapravici – a to ikdyž se jedná o kapelu, která je nejen striktně antifašistická, alejejíž členové se aktivně účastní antiautoritářských aktivit. V současnédobě v Čechách není žádná kapela, která by se hlásila k RASH. Do jistémíry by se dalo hovořit o vlivu levicových skinheads na kapely RudeGuerilla a The Chancers. Pokud bychom zabrousili na sousední Slovensko,mohli bychom označit za kapelu podobného typu jako je Loikaemie skupinuRozpor, která se sice označuje za apolitickou, avšak zároveň zastriktně antifašistickou.
Pokud bychom tedy chtěli ve zkratce popsat současnou podobuskinheadského hnutí, mohli bychom říci, že se v zásadě dělí na třičásti – rasistickou, nerasistickou a antirasistickou. Rasistickou částtvoří jednak neonacisté (navazují na Hitlera, volají po pan-árijskéjednotě, důležitá je pro ně „správná krev“), jednak neofašisté(navazují na místní fašistické vůdce, volají po silných národníchstátech, důležitá je pro ně národnost) a jednak různé rádobynacionalistické/RAC spolky (směs obou již zmiňovaných přístupůprezentovaná tak, aby vypadala věrohodně a přijatelně). Nerasistickoučást tvoří tradiční a apolitičtí skinheads, pro které je důležitá hudba(ska a Oi), móda a zábava. Jistá část inklinuje k nacionalismu a RAC apředstavuje přechod k rasistickým skinheads. Zhruba stejně velká částnaopak tíhne k antirasistickým skinheads. Antirasisté jsou tvořenizejména skupinami SHARP (uznávají tradiční skinheadské hodnoty azároveň jsou antifašisté) a RASH (anarchističtí a komunističtískinheads). Ve všech třech hlavních skupinách existuje tendence kespolupráci všech subjektů uvnitř jedné skupiny. Tedy neonacisté sneofašisty versus SHARP s RASH. Uvnitř nerasistické části dochází knejvětšímu počtu vnitřních pnutí a sporů, neboť se v ní odehrává„ideologický souboj“ mezi rasisty a antirasisty. V Čechách se objeviloskinheadské hnutí v polovině osmdesátých let 20. století ve velmizmatené podobě, která spojovala anarchistické i fašistické symboly sodporem vůči komunismu i státu. To bylo způsobeno železnou oponou, přeskterou procházely informace ve velmi filtrované podobě. Po roce 1989 seskinheadské hnutí vyprofilovalo nejprve rasisticky a velmi brzy přešlona vysloveně neonacistické pozice. V průběhu devadesátých let vznikly iprvní zárodky SHARP a apolitických skinheads. V důsledku spojení částineonacistických skinheads s politickou scénou koncem 20. století došlok výraznému poklesu počtů neonacistů používajících vysloveněskinheadskou image, přičemž tento trend byl podpořen i dlouhodoboumilitantní aktivitou AFA a dalších radikálních antifašistů. Tento trendnadále pokračuje. Část neonacistů (zejména těch, které nezajímá ani takpolitika jako násilí) upřednostňuje spojení se subkulturou fotbalovýchhooligans, část se snaží prezentovat nikoli subkulturně, ale politicky.Neznamená to však, že neonacističtí skinheads již neexistují, nebo ženepředstavují nadále nebezpečí.Neustálý nárůst naopak zaznamenává apolitická scéna. Spolu s ní rosteale i ta část, která se za apolitickou jen vydává. Kapely jako jsouRandall Gruppe přestavují jen špičku ledovce. Jako skutečně expertní sev tomto smyslu jeví brněnská scéna, kde existují bohaté kontakty mezidruhdy antifašistickými skinheady okolo Operace Artaban a neonacisty zokruhu Martina Korce (jeden ze zakladatelů české větve Hammerskinheadsa současný bubeník Randall Gruppe a Squad 96). Výsledkem těchtokontaktů je například kapela Tattooed Bastards, kde hraje na kytaru JanNěmeček, původně kytarista neonacistické kapely Beowulf. Tahle kapelase profiluje jako nepolitická, ale ve svém repertoáru má napříkladpíseň „Anti-reds“. Píseň proti fašismu bychom však u nich hledali marně.
Skinheads od svého vzniku představovali směs protikladů. Nacionalismus,latentní rasismus dohromady s multikulturalismem nebo sociální protesta apolitičnost. Zároveň byla skinheadská móda díky svému agresivnímustylu vždy nesmírně přitažlivá pro mladé muže. Díky tomu dnes existujemnoho skinheadů všech možných ideologických směrů, kteří se navzájemobviňují z pošpinění původního kultu. Proto se v pravidelnýchintervalech i mezi anarchisty ozývá otázka: „Máme s těmi skinheadyspolupracovat, nebo ne?“ Otázka je sice pochopitelná, avšak vzhledem kprávě popsané situaci zcela špatně postavená. Odpověď totiž zní:„Spolupracovat s antifašisty a anarchisty ano. Jsou-li to shodouokolností skinheads – proč ne?“
