18.Červen 2009,22:29

Nedáno mi někdo řekl, že nejsem normální. No, chtěl jsem se začít asertivně hádat a hádku jsem vyhrál díky teorii, která mě napadla téměř okamžitě. Totiž teorie lidské normality. Její princip je jednoduchý.

Každý má něco navíc (případně něco namíň), každý je něčím originální, zkrátka, každý je NĚKDO. Kdyby se určily nějaká ,,kritéria normálního člověka´´ a všichni by podle nich měly vycházet, nikdo by nebyl NĚKDO, ale všichni by byli ,,normální´´. Všichni by byli stejní, nikdo by nebyl ničím originální. Ovšem právě díky originalitě (ať už kladné nebo záporné) se stáváte NĚKÝM (a je úplně jedno jestli Superstar nebo vyhlášený debil). Je sice v jistém smyslu logické, když vám někdo řekne, že nejste normální, jelikož to pravděpodobně nemyslí kladně vůči vaší osobě. Ale je snad on normální? Ovšem že ne! Ptáte se, proč je stoprocentně vyloučeno, že je normální? Odpověď je jasná. Kdyby totiž tento jeden člověk právě například vyhovoval standardům ,,normálního člověka´´, nejen že by nebyl normální, už proto, že by byl v menšině, a je logické, že normální bude nejspíš většina, ale stal by se NĚKÝM originálním (pravděpodobně tzv. ,,normálem´´) právě kvuli tomu, že většina nevyhovuje požadavkům ,,normálního člověka´´.

A proto, když vám někdo řekne : ,,Ty nejseš normální!´´, neváhejte mu asertivně a pochybovačně zárověň odpovědět : ,,A ty snad ano?´´, protože nikdo není normální.

 
kategorie: Teorie
vložil: jvoj
Permalink ¤ 1 komentářů
28.Duben 2009,22:25
V posledních třech čtyřech dnech jsem se nějak rozepsal, a tak přináším další článek. Myslím, že ,,Můj´´ jev už se snažilo vysvětlit hodně lidí, ale já jsem určitě první, kdo ho po sobě pojmenoval , takže opět originál. Jedná se o jev nejvyšší a nejkrásnější stránky psychologie - lásky. To jsme samozřejmě v mém případě nikdo nečekali, že. Stručná definice celého jevu by mohla být : jev, kdy dochází k situaci, ve které se člověk bez jakýchkoli náboženských, rasových, nebo jiných odlišností dostává do psychologického rozhraní, kdy pozici ,,milovaného´´ nezstává jeden, ale dva lidé (předpokládá se, že opačného pohlaví, alespoň většinou). Laitsky řečeno, kluk nebo holka se zamilují do dvou holek nebo kluků. Ovšem podstatná pro nás v teď není definice, i když se samozřejmě hodí, ale odůvodnění. Prvním faktorem ke vzniku Vojtkova jevu je člověkova momentální ,,zamilovaná situace´´. U vojtkova jevu vycházíme ze základního faktu, že člověk před spuštěním řetězce jevu miluje jednu ze dvou osob jevu. Asi si říkáte, jakou měla pro tento článek předchozí věta podstatu. Vysvětlíme následovně. Oběťi jevu to totiž s první milovanou osobou vůbec nesmí vycházet podle jeho představ, a tak začne podvědomě, ano, skutečně podvědomě, hledat, jakousi oporu, horší náhradu za prvotní dokonalost, kterou ale pořád miluje. Po sléze ji skutečně najde, a zde začíná moment propuknutí jevu. Zjistí totiž, že druhotný subjekt se na ůrovni dokonalosti rovná, či dokonce mírně převažuje, subjekt první, což vede k následnému zamilování se i do druhého subjektu, či dokonce k jistému druhu poblouznění. První subjekt ovšem i přes ten druhý, i když je třeba ještě dokonalejší, hraje stejně důležitou roli v životě daného člověka. To už je Vojtkův jev v plném proudu. V tomto bodě si již jistě říkáte, že člověk postižený ,,jevem´´ by patřil jedině na psychiatrii. Ovšem opak je pravdou. Tento člověk naopak začne pod vlivem deprese způsobené jevem aktivněji přemýšlet o tom, jestli jeden přebytečný subjekt nevyřadit, a srovnává jeden s druhým. Jedna možnost je, že dojde k závěru, že jeden subjekt je lepší než ten druhý, tedy Vojtkův jev u něj skončí, druhá možnost pak je, že se zblázní, ovšem je i třetí možnost. Totiž ta, že člověk sice zůstane pod vlivem jevu, ale bude to mít v hlavě natolik v pořádku po přemýšlení o celé situaci, že jeden subjekt v mysli nebude překážet tomu druhému, tudíž Vojtkův jev u takového silně vyrovnaného člověka vůbec nehraje roli.
Tak já doufám, že jsem to objasnil dost jasně, a případné dotazy pište do komentářů.
 
kategorie: Teorie
vložil: jvoj
Permalink ¤ 3 komentářů
30.Březen 2009,21:58
V předminulém článku jsem docela obsáhle pohovořil o hranicích lásky, a dnes bych se chtěl zaměřit na hranice jiné - vesmíru. Nebojte se, nebude to tak složité na pochopení jako minule, ale tentokráte to bude náročné pro vaši obrazovou představivost.
Já jsem zastánce názoru, že hranice vesmíru nejsou, ale pokusil se někdo tento názor vysvětlit? Jistě ano, ale ať jsem na internetu hledal, jak jsem chtěl, nenašel jsem o tom ani slovo. A právě proto se to pokusím vysvětlit já. Ač vás to možná překvapí, neuvedu zde žádný složitý vědecky výpočetní vzorec pro zjistitelnost nekonečnosti vesmíru podle dálky dosahu radioaktivního záření do prostoru. Půjde čistě o vaši schopnost představit si prostor. Přikročme už ale k věci. Vycházejme, pro jednoduchost,  z nepravdivé mýšlenky, že celý vesmír je tvořen pouze naší galaxií. A teď si představte, že kolem té kulaté galaxie je jako hranice normální kamenná zeď o výšce asi 2 metry. Když se přez ni ale podíváte, vidíte pravděpodobně (vycházím z vlastního výzkumu) za tou zdí prostě tmu, nebo prostě jen bílé světlo (nebojte, ještě jste neumřeli :-)). Mimochodem, jestli vám nejde si to představit, zkuste zavřít oči, a poprosit kolem sebe o ticho, ano? Pokud jste dospěli až k tomuto bodu, zkuste si představit to, že by tam ani to bílé světlo, ani ta tma, nebyly. To je horší že? Asi si položíte otázku, co tam je? Možná začnete také věřit v to, že tam opravdu nic není. Ovšem důkazem, že tam něco je, je právě to, že my si neumíme představit to NIC. Buď tam vidíme bílé, nebo jakékoli jiné světlo, nebo tmu. A kdybyste se snažili sami sebe přesvědčit, že je to NIC prostě průhledné, tak jste naopak získaly zalší důkaz, že tam něco je, protože opět musí být něco, co je průhledné. Teď si představte oddálený obrázek galaxie podobně, jako když se díváte na Zemi na Google Earth. Opět ve své představivosti kolem té kamenné zdi vidite tmu, nebo nějaké světlo. Obojí dokazuje, že i za těmito hranicemi musí být nějaký prostor, jelikož je v něm tma, případně světlo, což znamená, že světlo od nás proudí až za zeď, a nebo, kdyby tam světlo ,,nedosáhlo´´, je za zdí nějaká hmota, která ovšem opět vyplňuje vesmírné nekonečno. Doufám, že jste nezapoměli, že je to jen obrazně řečeno, jelikož samozřejmě víme o galaxiích kolem nás, tak si případně místo naší galaxie zkuste představit vesmír, jako nějaký kruh, nebo něco takového. Myslím, že už jste všichni pochopili, že tady nemluvím o ničem jiném, než třeba jen o nějakém prázdném prostoru, ale třeba také o nějaké exotické hmotě, kdo ví. Jistě si řeknete, jaký význam pro nás má nějaký prázdný prostor! Ano, jistě, pro nás žádný, ale pro tuto teorii samotnou má význam přímo klíčový, jelikož všemi představivostními důkazy, která byly uvedeny, je dokázáno, že vesmír nemá konce.
Tak doufám, že jste vše pochopili, a kdyby ne, jako obvykle se na mě obraťte vzkazem.
 
kategorie: Teorie
vložil: jvoj
Permalink ¤ 4 komentářů
04.Březen 2009,17:06
Po dlouhé době sem zase píši, jelikož mě zase něco napadlo. Po přečtení můžete sami posoudit, jestli jsem za tu dobu ztratil literární střevo, nebo ne...
Dnes bych se chtěl zaměřit na pojem ,,Hranic lásky´´. Ano, na jednu stranu si řeknete, že to zní pěkně, na druhou zase, co to tom asi můžu psát, že? Základním faktorem je názor lidstva. Těžko bych asi rozděloval lidi s temi dvema jinymi nazory na procenta, ale rozdělím si je na skupiny. Jedna skupina si myslí, že hranice existují, druhá zase ne. Ano, zní to primitivně, ale málokdo se to snaží odůvodnit. Já si myslím, že oba názory jsou správné. Zaměřme se teď na každý zvlášť. Hranice lásky mohou existovat, pokud tento názor, respektive teorii, zaměříme na člověka jako jednotlivce. U člověka jako jednotlivce může být láska ohraničena už jeho smotným narozením a smrtí, vzato v časvém smyslu. Ale to není jediná hranice. Druhá může být ta, že člověk se snaží pro svého milovaného udělat všechno, bez jakýchkoli hranic, ovšem většinou to není reálné, jelikož mu mohou dojít nápady, případně mohou dojít nápady partnerovi, atd. A je tu ještě třtí hranice, o které se můžeme dohdovat, jestli to vůbec hranice je. Je totiž jen z jedné strany. Jedná se o začátek lásky. Pravda, začátek lásky je asi totéž, co její zrození, což nás také přivádí k logickému závěru, že v případě, že byste milovali již od narození, se tato jednostranná hranice rovná hranici narození. Ovšem pozor! Naše jednosměrná hranice má spojitost i s druhou stranou ,,hraničního přechodu´´ narození-smrt, totiž se smrtí. Pokud totiž milujeme danou osobu až do smrti ( a teď záleží na vás, jestli od narození nebo ne) navazuje naše jednosměrná hranice na smrt, čímž vzniká ztrojený hraniční přechod narození-začátek lásky-smrt. První dva ,,checkpointy´´ na hranici se samozřejmě mohou rovnat. Myslím tedy, že k názoru č.1, tedy, že hranice lásky existují, jsem již řekl dost, takže se pojďme zaměřit na názor opačný. U teorie, že hranice lásky neexistují, je nutno aplikovat ji na lidstvo jako celek. z předcházejících poznámek k teorii č.1 totiž logicky vyplývá, že aplikována na člověka jako jednotlivce, nemůže být pravdivá. V teorii č.2 nejde o nápaditost lidí, ani jejich počet, ale pouze o časoprostor. Láska, jak všichni víte, tu je již nesčetně tisíc let, a stále pokračuje dál. Už chápete, o co jde? Láska se ,,předává´´ s generace na generaci, a tak to půjde pořád dál, protože láska nikdy úplně nevymizí. Ovšem pozor! Jestli je tato teorie pravdivá, nemůžeme také ve skutečnosti říct, jelikož nemůžeme vědět, jestli bude svět zničen, jestli jakýkoli život vymizí, atd. Ovšem za předpokladu, že lidstvo tu bude věčně, je tato teorie samozřejmě pravdivá.
Tak já myslím, že jsem toho řekl dost, takže případné otázky pište do komentářů.
 
kategorie: Teorie
vložil: jvoj
Permalink ¤ 3 komentářů
08.Prosinec 2008,14:43

Jeden proslov při 19. kongresu ODS mě nakopl k tomu, abych konečně doladil svou teorii existence...

Toto je grafické znázornění.

(znázornění tu bude, až bude schváleno moderací libimseti.cz)

Jde o to, že to, že nemůžeme dokázat, že něco neexistuje, ještě neznamená, že to dokázat doopravdy nejde. Kdybychom chtěli dokázat, že něco existuje, a dokážeme to, tak z toho logicky vyvodíme, že to existuje, pokud ale nemůžeme dokázat existenci toho, co potřebujeme, ještě to neznamená, že to neexistuje. Je totiž určitá možnost, že existence nedokázané věci bude dokázána později, protože my na to nemáme prostředky. Např. při kriminalistických případech jde zase o to, že pachatel zločinu např. důkazy zničil- ano, to by bylo smutné, ale neztrácejme naději, protože se třeba ukáže, že můžeme dokázat existenci té události, že to pachatel udělal...). Jestli někdo nepochopil, ať si to přečte tolikrát, dokud to nepochopí, ale myslím, že jsem to napsal dost jasně...

 
kategorie: Teorie
vložil: jvoj
Permalink ¤ 6 komentářů