jsem tady, přežila jsem to, láduju se čokoládou a snažím se přibrat podivně zmizelých pět kilo.
ano, jsem to zase já. jako vždy.
vrátili jsme se z festivalu. opustili jsme to místo plný sakramentsky divně se chovajících lidí /my nebyli jiní/ , opustili jsme naši teplou deku v listí, vyházeli jsme kelímky od piva z kufru auta a zlikvidovali všechny důkazy.
a hlavně dali zase na chvíli pauzu, protože šlo o život.
a my leželi a seděli, skákali v davu a padali vyčerpáním. při každým prudším stoupnutí mě přidržovali dveře od auta. zajišťoval si mi teplo a chránil mě před opilými italy.
je mi smutno.
po noci, kdy jsme zase zklamali všechny naděje našich rodičů. po noci, z které se prostě nešlo probudit. po noci, kdy jsme shodili tu spoustu špinavých hadrů nošených tři dny v kuse, kdy jsi mě obejmul a stiskl a kdy jsi mi před spaním vykládal o tom, že vidíš psa, kterej má dvě hlavy, ale každou na jedné straně a teď chudák neví, jestli jde dopředu nebo dozadu. po tom, že jsme se tak řehtali, že jsme nemohli usnout.
a musím se zase stulit a hodit se trochu do klidu, ned byla škola. bylo gml se svou osobitou tváří, na kterou se nezapomíná a která vás přijde před spaním děsit jako ta nejhorší noční můra.
ano šla jsem tam, zkusila ráno probrat uslzený oči a začít opět vypadat tak trochu legálně /to aby mě tam vůbec pustili/.
svezla se zakázaným výtahem, sedla do rozebrané lavice a nevěděla, co komu říct. co říct tvářím, který tu dva měsíce nebyli a který ani tak trochu nechyběli. co říct těm tvářím, co znám dva roky a přesto nevím.
co mám říct všem těm, kterým sem chtěla něco říct a ani to nešlo
a ousí princezna mě pozvala na pivo a koupila tunel. abych s ní otupila hrany.
a já čekala. pořád. pořád ve frontě. pořád dlouho. pořád z posledních sil.
a byli se mnou. verča v jedné frontě, pak mě předala anet a ta v druhé frontě. byli na mě hodní.
a těším se na tebe. na teplo tvé náruče. jsem tvoje děvčátko a miluju tě.
zavřem oči a nebudem myslet na to kolik věcí je tady navíc, kolik jich překáží. že mám o tebe strach a že ty ho máš o mě. že není čas, nejsou peníze, není nafta a není co jíst. a přesto studujem a pracujem, přesto musíme zapomenout aspoň na chvíli.
chytám se tě za zápěstí a vím, že mě nepustíš.
necháme doznívat víkend a budem mluvit o ufo.
neb to jsou ti, co již miliony let hrají tu dobře známou hru cukr, káva, limonáda,....a přibližují se, krouží v elipsách, mizí a vracejí. a vždycky, když je spatříš, tak zastaví. vypadnou ze hry. jako jednou my všichni.
a ti, co svítí nejblíž mají ještě šanci. a to nesmíme dovolit.
nejblíž je měsíc.
chapání chápání;)
a i když vás vykopnou a vy musíte odejít, pořád je tu ještě jedna poslední šance. pořád ještě můžete jít do domečku;)
ano, jsem to zase já. jako vždy.
vrátili jsme se z festivalu. opustili jsme to místo plný sakramentsky divně se chovajících lidí /my nebyli jiní/ , opustili jsme naši teplou deku v listí, vyházeli jsme kelímky od piva z kufru auta a zlikvidovali všechny důkazy.
a hlavně dali zase na chvíli pauzu, protože šlo o život.
a my leželi a seděli, skákali v davu a padali vyčerpáním. při každým prudším stoupnutí mě přidržovali dveře od auta. zajišťoval si mi teplo a chránil mě před opilými italy.
je mi smutno.
po noci, kdy jsme zase zklamali všechny naděje našich rodičů. po noci, z které se prostě nešlo probudit. po noci, kdy jsme shodili tu spoustu špinavých hadrů nošených tři dny v kuse, kdy jsi mě obejmul a stiskl a kdy jsi mi před spaním vykládal o tom, že vidíš psa, kterej má dvě hlavy, ale každou na jedné straně a teď chudák neví, jestli jde dopředu nebo dozadu. po tom, že jsme se tak řehtali, že jsme nemohli usnout.
a musím se zase stulit a hodit se trochu do klidu, ned byla škola. bylo gml se svou osobitou tváří, na kterou se nezapomíná a která vás přijde před spaním děsit jako ta nejhorší noční můra.
ano šla jsem tam, zkusila ráno probrat uslzený oči a začít opět vypadat tak trochu legálně /to aby mě tam vůbec pustili/.
svezla se zakázaným výtahem, sedla do rozebrané lavice a nevěděla, co komu říct. co říct tvářím, který tu dva měsíce nebyli a který ani tak trochu nechyběli. co říct těm tvářím, co znám dva roky a přesto nevím.
co mám říct všem těm, kterým sem chtěla něco říct a ani to nešlo
a ousí princezna mě pozvala na pivo a koupila tunel. abych s ní otupila hrany.
a já čekala. pořád. pořád ve frontě. pořád dlouho. pořád z posledních sil.
a byli se mnou. verča v jedné frontě, pak mě předala anet a ta v druhé frontě. byli na mě hodní.
a těším se na tebe. na teplo tvé náruče. jsem tvoje děvčátko a miluju tě.
zavřem oči a nebudem myslet na to kolik věcí je tady navíc, kolik jich překáží. že mám o tebe strach a že ty ho máš o mě. že není čas, nejsou peníze, není nafta a není co jíst. a přesto studujem a pracujem, přesto musíme zapomenout aspoň na chvíli.
chytám se tě za zápěstí a vím, že mě nepustíš.
necháme doznívat víkend a budem mluvit o ufo.
neb to jsou ti, co již miliony let hrají tu dobře známou hru cukr, káva, limonáda,....a přibližují se, krouží v elipsách, mizí a vracejí. a vždycky, když je spatříš, tak zastaví. vypadnou ze hry. jako jednou my všichni.
a ti, co svítí nejblíž mají ještě šanci. a to nesmíme dovolit.
nejblíž je měsíc.
chapání chápání;)
a i když vás vykopnou a vy musíte odejít, pořád je tu ještě jedna poslední šance. pořád ještě můžete jít do domečku;)
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů