Příběh dvou přátel 15.Listopad 2008
Lidé přicházejí a odcházejí. Navštěvují nás v životecha je jen na nás jak dlouho je u sebe necháme. Jestli navěky nebo jen dočasně,jako přechodnou známost. Ať už to jsou ale přátelé nebo naše lásky, zůstanouv našich myšlenkách a vzpomínkách navždycky..
Hanka dnes už devatenáctiletá holka, která milovalaadrenalin, rychlost a výšky. Stejně jako její nejlepší kamarád Jakub. Znali seod doby kdy si chodívali jako malí hrát na pískoviště, do parku nebo hráts míčem. Potom spolu chodili do školy. Spolu si vždycky plánovali, jak sibudou užívat až budou trochu větší. Jak spolu skočí s padákem, jak vylezouna Sněžku, jak budou jezdit na U- rampě. Říkali si, že všechno vyzkouší. Klidněprojedou celou zeměkouli aby zkusili něco nového. Byli dobrými přáteli alenikdy je nenapadlo aby se z nich stalo něco víc než jen přátelé.
Jednoho krásného, slunečného dne se rozhodli, že se pojedouprojet na in-linech
„Čus, jak je ?“ zeptal se Jakub. Hanka se jen otočila aúsměvem na tváři odpověděla „Super, co u tebe ?“ Hanka hned poznala, že Jakubnení zrovna ve formě, že se něco děje ale nevěděla co. „Bylo líp, vyjedem ?“odpověděl Jakub. „Dobře“ řekla Hanka. Myslela si, že se třeba pohádals rodiči. Protože se tvářil tak, jak se tváří vždycky když se s nimipohádá. Ale Jakub moc nemluvil, nebyla s ním sranda jako vždycky, kdyžspolu někde byli. Hanka se ho chtěla zeptat, ale nechtěla to z něho tahat.Přece si vždycky všechno říkali, nemuseli se ptát co se děje. Věřili si.
Večer jak se loučili a domlouvali si další akci. Tentokrátměli v plánu výjezd na kole a to hned druhý den ráno. Jakub tentokrátpřišel dřív než Hana. Čekal na ni a promýšlel co ji řekne. Hanka konečnědorazila, celá nadšená a usměvavá. „Ahoj“ pozdravila ho. Ale Jakub jen smutněkývl hlavou. Hanka to už nevydržela a zeptala se „Co se děje ? Už včera sem se tě chtělazeptat, ale vždycky jsme si všechno říkali, tak sem to z tebe nechtělatahat, nejsem přeci tvoje máma ani holka“ pousmála se. „No víš v tom jeten problém“ odpověděl Jakub. Hanka nechápavě zvedla obočí. „Víš Aleně vadí, žesem s Tebou častěji než s ní. Furt mi říká, že ona je moje holka a nety. Pořád se hádáme. Nevím co mám dělat, miluju ji a tebe mám rád. Ale ona tonechápe. Nechápe, že jsme jenom přátelé. Ikdyž ji to vysvětluju.“ PokračujeJakub. Hanka mlčí. Zarazilo jí to. „Hanko, už se nemůžeme vídat. Na Aleně mistrašně moc záleží, stejně jako na tobě ale nemůžu se sní pořád hádat. Promiň,mám tě rád.“ Dokončí a odjede. Hanka tam zůstane stát a rozpláče se. Ještě naněj zkusí zavolat „Kubo ..!“ Ale on už ji neslyší. Odjel. Hanka pomalu odjíždídomů. Pořád přemýšlí „Co je špatně ?“ nechápe. „Když jsme byli pouze přátelé,nikdy mezi námi nebylo nic víc. To Alena nevidí ?“ Ptá sama sebe. Hanka sepokoušela Jakubovi ještě dovolat, zkoušela to pár týdnu, ale marně. Nezvedal jito. Nechtěla si přiznat, že ztratila kamaráda, se kterým zažívala tynejkrásnější výlety a kterému mohla všechno říct. Po měsíci se odhodlala, že sito sním už musí vyříkat, že to přeci nejde jen tak, tohle říct. Ze dne na den.
Nevěřila, že to Alena řekla, nevěřila, že ji Jakub opustil.Zašla k nim domů. Zazvonila a otevřela ji Alena. Hanka se zarazila, ale pochvíli se ji přece jen zeptala „ Ahoj.. Je doma Kuba ?“ Ale Alena naštvaně odpověděla „Ne není, a ikdyby byl taktě za ním nepustím. Jakub je můj a ne tvůj.Tak už ho nech, on už tě nechce anividět, nesnáší tě. Za to všechno co si mu provedla.“ Hanka nechápavě sklopilaoči. „Já jsem mu nic neprovedla. My se známe už od mala, chápeš ?“ vysvětlovalaHanka. Ale Alena ji neposlouchala „Vypadni a už nás nech nepokoji, přestaň senám plést do života. Jakub tě nenávidí.“ Dořekla Alena a zabouchla dveře. Hankase slzami v očích odešla.
Pršelo a Hanka se procházela ulicemi. Napsala Jakuboviposlední esemesku. „Promiň Kubo, nevím proč mně nenávidíš. Ale život ti ničitnechci, máš Alenu o tu se starej, tu miluj. Nedokážu bez Tebe být, byl jsičlověk, kterému sem mohla říct všechno a věděla jsem, že jako můj nejlepšíkamarád to nikomu neprozradíš.Bylo mi s tebou moc dobře. Ale já takhle žítnechci, neměla jsem nikoho kromě tebe..Všechno jsem ztratila mámu, tátu a teďuž i tebe. Já naposledy poletím …Promiň, mám tě ráda“ odeslala a vypnulatelefon. Došla na letiště. "Opravdu chceš skákat ? Nevypadáš zrovnanejlíp. Jako sebevrah," podotkl majitel letadla, který Hanku i Jakubadobře znal. A pomohl Hance do postroje padáku. „jsem v pohodě.“ usmála se Hankaunaveně a nastupovala do letadla k ostatním parašutistům. „Fakt, jen sepotřebuju trochu odreagovat!“ Přemýšlela, jestli to má opravdu udělat, aledošlo ji, že už na světě nemá nikoho pro koho by tady byla. Kuba byl poslední.
Kuba si přečetl zprávu. Hned seji pokoušel dovolat ale ozývalo se mu jen. „Volaný učastník, je dočasněnedostupný. Pokuste se ..“ Kuba to okamžitě vypnul. „Aleno, nebyla tady Hanka ?Co si jí řekla ?“ ptal se … „Nic, nechtěla“ odvětila Alena.“ To ti nevěřím, Cosji řekla ? Dělej mluv..“ zařval Jakub. Alena se na Jakuba smutně a zároveňvyčítavě podívala. „Ty-ty jak jsi to jenom mohla udělat ?“ pochopil Jakub cotím pohledem Alena myslí.
Jakub se vydal Hanku hledat, pokoušel se ji dovolat, alemarně. Vyčítal si to, říkal si, že je to jeho vina. „Naposledy poletím… sakra,ona chce skočit..“ Došlo mu.. Jakub serozjel na to malé letiště, na které vždycky chodili spolu. Zeptal se majitelejestli tam Hanku neviděl.. Majitel odpověděl že ji potkal. A říkala, že si chceskočit, že se potřebuje odreagovat. Tak před 5 minutami. Jakub okamžitěnastoupil do letadla a vzlétl. Co nejrychleji to šlo. Najednou zahlídl letadlove kterém byla i Hanka.
„Máme výšku“ s úsměvem zařval pilot a Hanka už jenpoděkovala a řekla „sbohem“… Vykročila pravou… 24…25…26…otevřít padák azážitek…Jako to už dělala mnohokrát. Jenže tentokrát přestala počítat a vychutnávalasi svůj poslední let.
Jakub zahlídl že už skáčou.
„Padák!Otevři padák! Co to děláš ! Hanko, padák ! Otevři ho!“Jenže Hanka už neslyšela.. Jen..letěla…vznášela se a stále víc se přibližovalasmrti… „Promiň, Jakube !“
Takový pokus na začátek .... pokud mi to někdy vyjde tak to stejně smažu ...
napsal/a: kajush_94 14:52 | Link
