Takže..kde začít?Asi tím že mi je 17 let.Jsem vozíčkářka.Občas to považuju za překážku ale
myslím si že dnes už nejsou takové bariéry mezi postiženým člověkem a zdravým jak to bývalo dřív.
Když jede po ulici vozíčkář tak si asi většina lidí řekne:Ten bude asi i mentálně postižený
ale to nemusí být vždy pravda.Dřív jsem se ale setkávala s dětmi kteří se mnou nechtěli mít nic společného
aby se jim ti druzí nesmáli že se mnou kamarádí.Tenkrát mě to dost vzalo ale na základní
škole se všechno změnilo.Měla jsem samé jedničky a tak si ostatní uvědomili že postižený člověk nemusí být nutně
hloupí a začali se mnou kamarádit.Teď jsem na gymnáziu a mám dva roky do maturity.Pak bych chtěla jít na vysokou školu
a studovat pedagogiku.Chtěla bych učit.Celý můj život se snažím ukazovat lidem že i já něco dokážu.A jestli si myslíte že to píšu proto že chci aby mě někdo litoval tak to vůbec ne.Nesnášim když jdou kolem mě nějácí lidé a říkají:Hele koukej..nějaká holka na vozíku...chudák.To bych nejradši vraždila.Nestojim o to aby si mě někdo moc všímal.Ale zase chci aby lidi poznali že nejsem hloupá.Tak ahojky