Tak byl to radar? | zábava
"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatnámanželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá ani nazimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady. Uvědom si, ženemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary a ty si klidnějedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej až tobolí! Bože za co jsem se to provdala. Matka měla pravdu když říkala, že stebou se místo do ráje dostanu tak leda tak do prdele!"
"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jenněkdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Marta se zavrtěla na sedačcespolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:"Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel vícjak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
" Kecy, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval německou pokutune?" snažil jsem se Martě oponovat.
"Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abysviděla že nekecám." uzavřel jsem.Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní zcelodenního prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil,kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava? Všakuvidíme.
Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátiljsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.
Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru, která sedržela na čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil jettoutorychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani noha.
To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je to tady,určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš co kde lítáa bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co mě trestáš?!"
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na ženský. Toby byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,ona byzhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívatna celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata nazahradu. Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama nazem.
Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem až nazačátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit prdel poNěmecku sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..
To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem šílencev očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za město, kdejsem se otočil a vyrazil zpět.
Jel jsem jak šnek třicítkou. Nikde samozřejmě žádná značka, která byupravovala rychlost. I němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržujípovětšinou rychlost, mě problikávali a předjížděním mi dávali jasněnajevo, že se seru jak hlemýžď.
Bahnhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózníhoblikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.Blik! Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
To už bylo i na mou ženu Martu dost, rezolutně se natočila zády ke mně acelou cestu až na hranice a posléze i domů do Děčína se koukala z okénka anepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden.. Čas odýčasu jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití, ale bylo naní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pak se vše vrátilo téměř donormálu.
Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím, žeještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám ji rád a chtěl jsem jíkoupit něco hezkého. Něco, co by jí mě stále připomínalo. Na příhodu zNěmecka jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky domadoslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to co bylo v dopisena úředním papíře, s německou poštovní známkou a německou zpátečníadresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.
Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám bylavyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní ulicív Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že spolujezdecnebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit dovánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní Ježíšeka má milá Marta se posere...
