kolja

Dnes jsem se byla podívat na promoci, pamatuji si ještě mojí první promoci, co jsem viděla, bylo mi asi 5 let. Měla jsem na sobě krásné růžové šaty, stejné jako sestra. Ušila nám je mamka právě pro tuto chvíli... Byla to promoce mojí mamky na Karlově univerzitě. Moc jsem z toho ještě neměla rozum, ale vím, že to bylo něco velkého, museli jsem být nádherně oblečené (šaty právě pro tuto chvíli), seděli jsem v první řadě, sešla se celá naše rodina až z daleké Ostravy. Pak jsem ještě zašli na slavnostní oběd a povídali si,. Byl to velký den. Na slavnostní pozvánce měla ma¨nka napsáno: I přes tato milá zdržení přeci v cíli - ta milá zdržení jsem byla já a sestra.
Promoci, co jsem zažila dnes byla zase z jiného hlediska... Seděla jsem tam a pozorovala... Povídala jsem si s jednou paní, které tam měla dceru, sdělovali jsem si zážitky a očekávání. Nebyl nikdo jiný. Ano, byl to velký den pro dost jiných lidí, ale já už do toho zapojena nebyla. Ale ta nálada byla opravdu velmi sváteční a to co říkali velmi smutné a takové, že je vlastně něco pryč a čeká nás zase něco velkého. I když mluvili k absolventům, tak to zapůsobilo i na mě. Čeká mě promoce za pár měsíců, pokud to vše zvládnu. Začínám mít strach a přitom se těšit. Mám strach, že to ukončení nestihnu, nezvládnu... Zato se zase moc těším na promoci, bude to velká věc zase pro mě... bude tam sedět celá má rodina, bude tam sedět můj  přítel (teda doufám, že už nějakého budu mít), budou tam mé kamarádky a mí kamarádi. Dostanu přání a květiny. A až odpromuji, dostanu velké obejmutí od rodiny a velkou pusu od budoucího přítele. A pak všichni jako jedna rodina zajdeme na velký slavnostní oběd a večer vyrazím s přáteli. Pro mě to bude něco velkého... Těším se a doufám, že už bude všechno v pořádku, všechno a  já si to budu moct užít pořádně...