Světlo lampičky odráží se od čtyř stěn,
stěn bílých a nic neříkajících jen.
Temná postava vrhne svůj stín na zeď,
nikdo neví co ze samoty a  smutku udělá teď..
Je to jako nůž, co protíná ti žíly,
něco udělat zkus,neměj volnou chvíli.
Na to ta potvorá čeká,chce, aby sem ti byla lehká...
Máš silnou vůli a ty to víš,
přece jen se její síle podlamíš?
Máš v ruce tupé nůžky a natahuješ žíly,
jeden tah to dokončí,budeš už v cíli.
Nedovolí ti to oči zelené, přicházející k tobě,
nůžky padají na zem, ono záleží jim na tobě.....