Mno, opět po menší odmlce zdravím svůj blog a ty, co si to občas přečtou..Teď sedím doma s hlavou jako rohovej dům a přemýšlím nad blbinama..maturita, vejška a tak také přemýšlím nad tím, jak se vztah dvou lidí s časem mění..V každé jeho fázi jsou úžasné a parádní věci, ale také věci, které musíme překonávat.Začíná to oslovením, nesmělým úsměvem, pozváním na kávu,..Poté zjistíte,že toho člověka opravdu milujete (teď si polovina z vás řekla, co to používám za slovo-milovat a zaškatulkovali jste si mě do kategorie Hloupá věčná naivka,co?) a chcete s ním trávit veškerý čas, psát mu v noci a nad ránem, když se vzbudíte, být s ním neustále v kontaktu...Ale toto nejde, alespoň ne dlouhodobě..Po nějaké době vám dojde, že Váš partner potřebuje mít svou svobodu a že neustálým vyšilováním (Copak asi dělá můj brouček Právě teď?) se může všechno akorát rozletět..přijde doba, kdy je důležité si uvědomit, že tím ztrácíme čas i my.Zní to hodně krutě, ale opravdu jen zní.Nemůžeme nespát celé noci, koupat se s telefonem a myslet na Něj při písemkách..To nejde..Je důležité plnit si svou práci a dál se rozvíjet, může se pak přece stát, že Vás opustí a vám zbyde půlka srdíčka a nedodělaná kariéra nebo škola.. Naštěstí já tento problém neřeším, jen mě to napadlo, a tak o tom píšu...Jinak je krásný, když Vás partner miluje i v teplákách a vytahaném tričku, ale přece jenom se mu v tom neukazujte...

PS.Miluju Tě