pohadkaokytare

,, Tak už ho vyndej. Ten Mercedes",
spěchal Tomášek rozepnout pás autosedačky dřív, než teréňák překonal poslední prudší stoupání, abychom vjeli do zahrady. Dan se nadechl k další výtce, kterou si tentokrát odpustil zřejmě jen proto, že couvání do kopce nikdy nepatřilo k jeho hobby a průjezd úzkou brankou vyžadoval víc soustředění, než konverzace se synem.
Vyhladovělá po vůni své pohádky se konečně asi usmívám. Někdo se vážně umí narodit!  V místě i v čase.
,,Kde já bych, asi tak, vzal na Mercedes...?"  ukřivděn oním faktem vznesl řečnickou otázku Dan, a vypnul motor.
Zvláštní... atmosféra tohoto místa jako by se ho nikdy netýkala. Žádný z návratů do krajiny zalesněných kopců a skal mu nevyvolá ani náznak nostalgického úsměvu na tváři. Ani jediná z těch stovek růží v zahradě nemusela vykvést pro něho-a zdálo se, že skutečně nevykvetla; jejich všudypřítomná vůně, kterou byl starý dům s kamennou podezdívkou doslova požehnaný snad každý rok až do prvního sněhu, ta vůně jakoby se právě a jedině Danovi vždycky vyhýbala. Je vážně zvláštní, jak nedočkavě ráda se sem vracím a nutné odjezdy moje podvědomí zdržuje dál,  než na poslední možnou chvíli. Dan to má naopak. Přestože je tu jeho domov. Ne můj.
,,Ty ne, ale maminka!" triumfoval Tomík. ,,Tak už ho vyndej, mami! Ten Mercedes!"
Dojemné kouzlo návratu bylo tentokrát narušeno neméně dojemnou vírou pětiletého dítěte, přemohl mě bláznivý smích.
,,...nejlepší by bylo postavit ho z boku, třeba pod ořech, když děda vyjde, zatím ho neuvidí, a až půjde strejda Vik a Markéta a teta, taky ho neuvidí, takže si všichni budou myslet, že jsi na dědovy narozeniny úplně zapomněla, mami..." , blýská Tomáškovi v pohledu důvěrně známou lotrovinou, a zatímco Dan jen protáčí oči v sloup, z mých prší slzy smíchu.
,,Viděl jsem to v jednom filmu!" bouří se Tomášek proti reakci obou rodičů, ,,ten malej kluk, co měl narozeniny, si taky myslel, že na něj všichni zapomněli a byl smutnej, ale najednou se rozsvítilo světlo, za dveřma stáli všichni, a zpívali...a pak tomu klukovi přinesli obrovskej dort...řekli mu, ať vyjde ven, a tam stál obrovskej živej kůň...náš děda by pod kaštanem našel obrovskej živej Mercedes! Tak už ho vyndej, mami! "
Protože Dan mezitím vystoupil z auta a netrpělivě si pohrává s centrálním zamykáním, ubrečená smíchem se odsud také nějak vypotácím. Za mnou vyklouzne i Tom.
,,Podívej, dědovi je dneska pětašedesát let, takže už dávno není žádný kluk, a maminka už vůbec není žádný Rotschild, aby si mohla dovolit jen tak rozdávat auta, nota bene zrovna Mercedesy", poučil ho Dan netrpělivě.
Jízlivý tón, jímž vyzdobil pointu, mi měl zřejmě připomenout naši hádku z minulého týdne, kdy mě usvědčil, že jsem nájemnici Štěpničkové nejen přinesla z Tesca půlku chleba, lahev oleje a šest vajec, ale ještě jsem si těch padesát korun nenechala ani zaplatit.
Aby se taky Pan domácí nezbláznil! Měla právě čtyři dny do výplaty. Invalidního důchodu.
,,Ale to přece není JEN TAK, když je dědovi tolik narozenin!" Tomáškova vášnivá vytrvalost je mi silně povědomá,  ,,...a já jsem náhodou slyšel maminku, jak ti tuhle povídala, že už konečně sehnala pro dědu ten Mercedes a že to bude bezvadnej dárek...! "
Čímž konečně i Danovi dojdou souvislosti, pousměje se v úlevném poznání, že pětileté dítě není provokatér, pouze obětí celkem logického omylu.
,,Ne, Tomáši, maminka vůbec nemluvila o autu. Na to nemá peníze", tentokrát je k chlapci shovívavě laskavý. Miluje okamžiky, kdy může poučovat, natož jeho:
,,Sehnala dědovi růže. Vzácným růžím se dávají ženská jména, Mercedes je vlastně taky jméno pro ženu, nemůžeš tedy říkat TEN Mercedes-jako auto, dědovi jsme přivezli TU Mercedes-kytičku",
rozjel se zálibně v mercedesském tématu.
,,Tenhle vzácný druh pochází z Německa. U nás se mu moc nedaří, cibulky lehce pomrznou. Ale protože si děda moc přál růži Mercedes pěstovat, navštívila maminka jednoho šikovného zahradníka a za cibulky mu zaplatila spoustu peněz, aby měla pro dědu hezký dárek k narozeninám", domníval se, že téma právě pedagogicky uzavřel.
Tomášek se nedomníval.
,,Takže má maminka spoustu peněz, nebo teda žádný?" vykulil své už tak dost zklamané bleděmodré studánky: ,,A proč za ně kupuje cibuli? Nejím cibuli....to je ale divnej dárek...nejlepší by stejně bylo auto, nebo lego, nebo..."
Danova trpělivost vzala zasvé už cestou sem (řídí velmi rád a velmi špatně, o to však opatrněji), nasadil tedy rodičovskou autoritu:
,,Podívej, chlapče, ty nejíš skoro vůbec a nepřej si mě, jestli zas při svátečním obědě odmítneš kr...kachnu, to za prvé!", neboť oznámit Tomíkovi, že ke svátečnímu obědu děda upekl králíka, jednoho z těch, které tu o jarních prázdninách malej cicmal a pojmenoval, pláč dtěte by po celý týden nadzvedal krovy. ,,Za druhé: z těch cibulek, které skutečně stály spoustu peněz, vyrostou vzácné růže. Z nich bude mít děda větší radost, než z nějakého auta. Auto má."
Zajímavé je, že Tomáše nikdy doopravdy nerozhodil.
Rodičovská autorita ho obcházela podobně jako Dana vůně růží nebo rodného domu, právě tak málo se ho týkala. Shovívavý tón poučování blbečka mu poslední dobou začínal oplácet, ale činil tak s nanapadnutelně půvabnou naivitou dětství a zdálo se, že na rozdíl od mého manžela, jemuž při podobných příležitostech fritoval adrenalin, syn se ve vší pohodě dobře baví. Docela jsem i čekala, kdy otce poučí, že růže nejsou cibulovina- tak hrubou vlastní chybu by  Dan rozdejchával hoooodně dlouho- dědovi jsem pochopitelně sehnala a vezu sazenice.
,,Říkal jsi, že favorit není auto, ale národní ostuda", soustředil se Tom na jiný problém.  ,,Takže děda vlastně dostane kytku, která ještě ani žádná kytka není?  Hm...co jsi mu, tati, koupit ty?"
,,Víno", zavrčel Dan  nespokojen, jak jeho autorita opět elegantně minula cíl, a netrpělivě vykročil k domu.
,,Víno a kytka se dospělým dává vždycky", konstatoval Tomík a jeho očividné zklamámí z nerozbitnosti zažitých rituálů mi najednou bylo víc než povědomé...
,,No, aspoň se děda k narozeninám opije", rozumoval, capkajíc za hlavou rodiny.
,,Určitě ne! " pohoršila Dana ta představa.
,,Tohle je, chlapče, vzácné víno, archivní. Hodně drahé. A lidi si ho šetří. Nedá se chlastat po litrech. Při velké oslavě, jako je ta dnešní, dostane každý kapičku-a dost!"
Ne, neoplatím Danovi jízlivou poznámku, v níž bych mu připomněla, že tohle víno ho svým způsobem nestálo ani korunu, neboť dvě lahne dostal od nájemníka Donáta místo červnové činže.
Pan Donát měl tenkrát kvůli jakémusi nutnému doložení důchod pozastavený, příjmy žádné a úspory minimální, zato je dlouholetým sběratelem archivního vína. Místo částky za regulované nájemné dvoupokojového bytu, asi čtyři tisíce a něco, tehdy nabídl Danovi láhev archivního, prokazatelně v téže ceně. Pan domácí nerad souhlasil pouze pod podmínkou, že dostane lahve dvě. Tu druhou zřejmě schovává k příležitosti dědových sedmdesátin
Ten se konečně objevil na prahu.
,,Vítám tě, Vladane", pevně stiskl synovu ruku, zatímco ta jeho připomínala leklou či spíš otrávenou rybu, otrávenou, jako byl mladý pán sám, kdykoli ho někdo oslovil nezkráceným jménem.
Ze všech variant se hrdě hlásil pouze ke zkratce Dan, o níž doufal, že evokuje žádoucí image moderního sportovce a tvrdého chlapa. Dane mu říkali kamarádi. Nikoli přátelé, pokud vím, nikdy jich moc neměl. Vladane, případně Vlado, ho oslovoval pouze otec. Někdy já. Když mě štval.
,,Fio, holčičko...", vychutnávám si otcovské objetí toho vysokého, silného muže, v jehož náruči se příjemně ztrácím, cítím lehkou vůni kvalitního tabáku, těžkou vůni růží, lehce vzrušující, zároveň klidnou vůni pravé kůže-na dobré vesty, pásky i boty si děda potrpí, cítím vůni své pohádky a zas jednou je mi v ní nádherně.
Vystřídá mě Tomášek, jehož drobnou postavičku sevře láskyplný svěrák chlapského citu.
,,Dědečku, oni ti přivezli úplně blbý dárky", šeptá mu spiklenecky, částečně nejspíš přidušen.
Přesto postřehl, jak se Dan nadechl k ostrému napomenutí.
,,Tedy hloupý, myslím. Mercedes, kterej není auto, ale kytka, a přitom to není ani kytka, jenom sazenice. Taky víno, který je tak vzácný, že se nesmí skoro ani pít. Zato já...! ", pravil vítězoslavně a vymanil se z dědovy náruče, aby zašmátral v kapsách svátečních kalhot, ,,...já jsem ti přivez opravdovej Mercedes, abys měl dva!" Konečně ho našel pod košilkou: černý angličák, jeden z Tomových nejmilejších.
Vůbec jsem neměla tušení, že nějaké překvápko chystá!  Ale...ne, nemělo mě to překvapit!
,,No, skoro opravdovej",uznal sebekriticky. ,,Aspoň to není žádnej podvod, jako ta růže..."
,,Však já z něj mám taky, Tomášku, největší radost!" ujistil ho děda, jednou rukou chlapce popadl i s Mercedesem, hodil si ho přes rameno a zamířil ke kuchyni.
Během jejich důvěrností jsme se s Danem stačili přezout, takže jsme ho následovali.
Přes rameno, na němž nepištěla zátěž, se děda potěšeně ohlédl:
,,Vážně jsi mi, holčičko, sehnala Mercedes?"
O dárci nepochyboval a já se jen usmála. Vždycky se mi líbilo, když mi říkal holčičko.
,,...to je dobře, to jsem rád. Pěstoval jsem ji, myslím, v dvaadevadesátým, jenže mi zmrzla, potvora háklivá, tentokrát si dám pozor, však mám taky od tý doby mnohem teplejší skleník...ne, bylo to v pětadevadesátým!  Určitě, kluci tehdy končili střední školu...takže o něco dřív...jen aby se zas nevyvedla moc rozkřáplá..."
Potěšené monology, místy připomínající proslovy Tomáškovy, by mu pravděpodobně vydržely mnohem déle, než na cestu i tak dost dlouhou chodbou, kdyby poté, co jsme vešli do kuchyně, nevypukla další bouře přivítání.
,,Vy už jste tady?!" nadchlo mě.
Brácha s rodinou.
,,Neviděl jsem vaše auto", nenadchlo Dana, ale statečně se zmohl na společenský úsměv.
,,...ani vaše boty v předsíni", dodala jsem, operace dokonalého utajení se podařila.
,,Přijeli jsme autobusem", smál se Vik.
,,...a bosi", podotknul můj duchaplný manžel, zřejmě v šoku z poznání, že do Svatého Jána dosud linky hromadné dopravy jezdí. Naposledy je použil snad v souvislosti se zmíněnou docházkou na střední školu, za dob Mercedes první.
Nikdo ho naštěstí nevnímal. Jinak láskyplná atmosféra tohoto místa se Dana nikdy netýkala.

Zato mne se týkala nějakým záhadným způsobem vlastně odjakživa. Zdávalo se mi do nejmenších podrobností právě o tomto starosvětském domku s bílou omítkou, o zdejších lesních stráních plných hub a borůvek, o skalách, zpívajících ozvěnou, o voňavé zahradě především. Zase jsem tady. V pozdní odpoledne se sama procházím vůní své Pohádky a nemohu uvěřit.
Na králíka zatím nedošlo, sváteční oběd se zdržel.
Dozvěděli jsme se, že příjezd Vikovy rodiny nedlouho před naším, dědu vzbudil. Po noční směně (v nedalekém berounském podniku dosud pracuje jako vrátný) dospával o dost déle, než zamýšlel, místo slavnostních okázalostí se tedy bratrův klan mohl rovnou pustit do práce.
Viktor s dědou načali narozeniny oslavence vraždou králíka (občas mám pro vegetariány hluboké pochopení, i když mi maso chutná),  Alice s Markétou odrbaly keř rybízu a zatímco ta malá šikula pak zdobila chlebíčky, máma zadělala na koláč.
Když jsme dorazili my, z trouby už to sice báječně vonělo, ale o slavnostně prostřeném stole v pravé poledne, jenž nám Dan vždycky předhazoval coby symbol dokonale fungující rodiny, nemohlo být ani řeči. Stejně byl jediným, komu to snad vadilo...
Mně aspoň stačí ke štěstí (za daných okolností, samozřejmě) už samotný fakt, že jsem tady. I Tomík je tu nadšený. Vik rozsvícený. Všichni, které miluju, sem vždycky rádi jezdili. A tahle zahrada je snad nejkrásnější na sklonku léta, dnes je poslední prázdninový den-někdo se skutečně umí narodit, v místě, i v čase...
Vůbec poprvé mě napadlo, že přesně za rok touto dobou budou vrcholit přípravy na Tomáškovu první cestu do školy, jak to letí...možná se sem kvůli nim ani nepodívám...?
Hloupost. Určitě ano.
 Dědu jsem měla ráda od prvního okamžiku setkání, ostatně i Vik se tu, pokud vím, vždycky cítil jako doma. Svého času tady trávil víc času, než na slavně dobyté fakultě žurnalistiky. O ,,starým" Antalovi mluvil s úctou jako o bezvadným chlapovi...asi proto, že takovýho tátu jsme neměli, ani jeden. Mamka nám dopřála té výsady, abychom měli každý svého a nemuseli se hádat. Nebylo o co...

Otcem Vilka je prý jakýsi francouzský student, vydávající se za legálního potomka šlechtického rodu De la něco.
V tehdy totalitním Československu trávil prázdniny za trest. Snad aby se naučil vážit si svobody a blahobytu, hádám. Jeho chyba. Kdyby se, spratek, líp učil, mohl jet na Bahamy.
Úcta k aristokracii vlezla naší mamce prokazatelně nejen do hlavy, neboť s ním byla těhotná dřív, než zvládla francouzskou výslovnost výrazu ,,svatba". Její chyba. Každé prázdniny a každý trest jednou skončí, stačil ji včas opustit.
S mým otcem si mamka aspoň rozuměla, je Slovák, původem ovšem údajně z Bulharska, a kupodivu jsem zrzavé vlasy podědila z tohoto rodu, takže Bůh ví... Jeho geny musely být jedním z důkazů světové globalizace, tahle famílie putovala prý odjakživa s cirkusem. Můj nešlechtický papá se tedy těšil slovenské národnosti i řeči, ale za domov pokládal Bulharsko a o jeho hlavním městě dokázal blouznit celé hodiny. Díky tomu, že mě matka s podlézavou prozíravostí pojmenovala právě Sofia, ji opustil až v příští cirkusové sezóně.
Další děti už naštěstí neměla. Ne že by ji muži přestali opouštět, jsem si jista že je čile opouštěna dodnes, ale při své slabosti pro exotiku aspoň přišla na chuť hormonální antikoncepci.
Popravdě, žádná velká sranda naše dětství nebylo. Ale my s Vikem jsme si ji uměli udělat. Co nám zbývalo...
V době puberty, kdy jsme se dovedli zhádat jak psi, jsem brášku ironicky oslovovala ,,Vaše výsosti", případně ,,nejjasnější Princi", a on mi oplácel titulem ,,komediantko".
Když ale padla noc, a my čekali, zda vůbec a kdy se mamka vrátí z nějaké své exoticko-globalizační mise, přišla ta správná chvíle špitat a snít.Viktor dokázal rozvíjet zajímavě dobrodružné teorie z možnosti, že jeho francouzský tatík snad ani nekecal a jak by bylo zajímavý, kdyby pro nás oba najednou přijel-teď hned, Fio, rozumíš-parádní bourák, limuzína se šoférem, a odvezl nás na nádherný šlechtický sídlo, nějakej hodně tajuplnej starej hrad...
Z takových snů jsme byli nádherně přejedeni křepelčích paštik, labutích krků, klokaního ragú a kdo ví, co všechno vlastně taková šlechtická pakáž může konzumovat,...oblékala nás firma Channel, LaCoste a Versace, studovali jsme na Harwardu a vůbec, fakt vůbec nic nám nescházelo, bylo to hrozně fajn...i když žádný parádní bourák pro nás nikdy nepřijel.
Bývalo mi tehdy maličko líto, že nemám ani ve snu nárok na kapku modré krve, ale-ač o dva roky mladší,vytahovat jsem se dovedla taky.
Šeptala jsem do noci o tajemné síle svatojánských ohňů, o pradávné schopnosti hádat z dlaní, která se dědí z generace na generaci, o nespoutané volnosti, vonící koňskou hřívou... o neohrožené krásné provazochodkyni, která každý večer za svitu loučí prochází těsně pod kopulí cirkusu, stovky diváků tají dech a stovky kytic jí pak padají k nohám...šeptala jsem, že on,Viktor, je všude samozřejmě se mnou...Po nocích jsme takto projezdili celý svět, nemuseli jsme vůbec chodit do školy a když člověk umí čarovat, může se jít dokonce i šlechta vycpat.
Vůbec nic nám nescházelo, bylo to hrozně fajn, i když jsem nikdy spolehlivě nedokázala vyvěštit ani otázky v biologické písemce a ve výškách mívám pravidelně závrať.
Fakt je, že naše noční seance musely značně podpořit rozvoj bratrovy fantazie a měly nepopiratelný podíl na jeho pozdějším přijetí na vejšku. Fakulta žurnalistiky je elita.
Já skončila jako kreativka reklamní agentury, což taky nebude bez souvislosti.
S mámou se takřka nevídáme.
Abych jí nekřivdila-ona bývala prima, jen příliš často zamilovaná a přinejmenším duchem mimo domov, jinak se o nás samozřejmě starala, vařila, včas platila potřebné složenky a občas s ní byla i legrace.
Za rodinu a nejbližšího člověka přesto s Vikem pokládáme jeden druhého.
Teď mám ještě Tomáška. Vlastně...i manžela. Volají mě.

,,...že tuhle flašku Tullamorky otevřete až na svý pětašedesátý narozeniny, protože pak-a to Vás, prosím, cituju-už nebudete tak docela mladej a zasloužíte si teda pít něco lepšího, než patoky",
dostal se i Vik na vzpomínkovou vlnu, v příjemném očekávání požitků příštích přednáší na celý dům, mohl by se krotit!
,,To jsem říkal?" pochechtává se děda pod vousy.
,,No jo, to jste říkal dost často! Kdykoli jsme tu pařili, měli jsme děsný pokušení, tahle whiska se na nás culila z vitríny jak princezna a vy jste říkal, opovažte se, pacholci, hnáty bych vám zpřerážel...tak jsme se nikdy neopovážili...teda málem jednou,jak jsme slavili promoci, ale nakonec ne", přiznává brácha se smíchem, co i já slyším prvně.
,,To máte tedy obrovskou kliku", souhlasí děda, ,,protože tahle Tullamorka se otevře až na mý sedmdesátiny, až už nebudu tak docela mladej..."
,,Ježíši, táto, říkal jsi vždycky- pětašedesát!" zaúpěl Dan, neboť i on si je jist, že zaslouží pít lépe, než patoky.
,,To jsem byl ještě mladej a blbej", uznal děda sebekriticky. ,,Mladík jsem pořád, blbej ne.Tahle flaška tu klidně ještě pět let vydrží!"
Děti se hihňají, muži dramaticky trpí, s Alicí na sebe pohlédnem v němém, spikleneckém souznění-dobře jim tak!
Mimochodem, potěšilo mě hned při setkání, že švagrová zas už vypadá dobře. Asi líp, než kdykoli dřív. Je klidná, srovnaná, konečně spokojená.Už žádná služtička. A role dámy, v níž by spousta ženských působila afektovaně, jí kupodivu sluší. Je stejně samozřejmá a přirozená jako smích jejich dcerky. I z té Markétky už je slečna... jak je to dlouho, co jsem ji chodila uspávat pohádkami?
Skoro šest let, vím to přesně. Bezmála šest let už je mé pohádce - a z Markétky, toho křehounkého, astmatického, vílího stvoření, najednou třináctiletá slečna, která si-nezdá se mi to? - pro dnešek lehce načernila řasy, možná poprvé...
Utíká to. Až příliš, zdá se.
,,Ale aby jste neřekli, že dnešek pořádně neoslavím, otevřeme ten archiv, co přivezl Vlado.To taky nebudou žádný patoky...a červený se hodí k masu", připustil konečně děda.
,,Já teda žádný maso nechci", nepřipustlil Tomášek.
,,Jen si dej, Tomíku, bude kr...krůta, tu máš rád", broukal hostitel smířlivě, zatímco nandaval první porce.
,,Mám ji rád. Ale živou", odmlouvá můj chlapeček.
,,Cože? Těšila jsem se na králíka", dá tomu Markéta korunu plnou silou nekompromisní puberty.
,,Z toho si nic nedělej. Můj táta zase říkal, že bude kachna..." zcela nelogicky potěšilo Tomáška, že přistihl otce při lži.
Měla bych něco říct, alibistické podotknutí, že děda musí vědět nejlíp, co vaří, snad vyzní nejvýchovněji, dokonce jsem se k podobnému blábolu i nadechla, ale vtom mi došla slova, jakékoliv myšlenky i dech.
Věrný svému dávnému zvyku přicházet jako duch stál náhle mezi dveřmi On, s lehkým úsměvem a očima na dálku vpitýma do mých.
,,Dobré odpoledne", řekl. A vzápětí: ,,Ahoj,táto!"