Na kole 29.Listopad 2008
Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...
