" D U Š E "
Od chvíle mého prvního myšlení až dodnes, mě vzrušuje otázka, co je to duše.
Psychologie je jako věda relativně mladá, ale otázka lidské duše je velmi stará. Již v antice se napjal oblouk mezi výzvou „Poznej sám sebe!“ a otázkou „Co je to člověk?“Vyvolával odpovědi, které byly charakteristickým znamením dané doby. Dnes jsou některé psychologické jevy módou. V novinách se s nimi setkáváme na každé stránce, (zprávy o zločinech, zneužívání drog atd.). Předmětem psychologických teorií jsou výchovné a partnerské vztahy, kulturní i politické události, zde i v tzv. osobních testech se objevují psychologické pojmy, jejichž vlastní smysl je málokomu znám. Proto je potřebné získat rozsáhlé a souvislé znalosti, které umožňují zkoumání různých psychologických východisek. Ani vzhledem k ostatním vědám neexistuje pevné ohraničení, neboť se překrývá s jinými disciplínami jako biologií, medicínou nebo uměním, tvoří se různá propojení, která vedou k vzájemnému obohacení. A tak bádám ve své paměti, kdy jsem poprvé slyšela slovo duše.
Jako dítě jsem znala duši svého kola, buď byla prázdná nebo plná vzduchu. Nebo si vzpomínám na výlety k řece, kde jsem se s bratrem prala o duši, abych si mohla jako neplavec zaplavat, (dnes se tomu říká kruh do vody). Také u babičky jsem začala vnímat slovo duše, když jsem se musela každý večer modlit: „Andělíčku můj strážničku opatruj mi mou dušičku“. Už tehdy jsem začala tušit, že není duše jako duše. 
Dnes již jako dospělá sleduji pozoruhodný jev, že se v řeči sice hovoří o „duševních mukách“,“duševních trápení“ atd., ale samo slovo „duše“ se užívá zřídkakdy. Duše se totiž vymyká předmětnosti. Je třeba přijmout celé množství teorií a metod a využívat je k vysvětlování jevů.
Např. Aristoteles, který považoval za nejdůležitější, ale i za nejobtížnější úkol „získat vystižnou představu o duši“, protože „duše je něco takového jako princip všeho života“ („O duši“), předkládá velmi široký pojem duše a nabízí svým třístupňovým modelem již rozvinutou teorii. „Vitální duši“ považuje za oživující princip, „animální duši“ připisuje vnímání, cítění a žádostivost, které se pak v „rozumové duši“ projevují jako poznání, popřípadě vůle.
Co se dá akceptovat jako výzkumná metoda, je při využití značně problematické. Dotazníky a přístroje, sterilní podmínky laboratoře, do nichž člověk vstupuje pouze jako normalizovaná osoba, mohou být pro určitá zkoumání potřebné, ale konkrétní člověk, „ponořen“ do nejrůznějších depresí a problémů, bude sotva ochoten nechat se jimi zkoumat a bude hledat pomoc spíše v rozhovoru, v němž ho partner schopný vcítění a pochopení akceptuje a poskytne mu ze své zkušenosti tzv. pomocnou ruku. 
A tak jsem došla k závěru, že o duši moc nevím a vnímám ji jen tehdy, když jsem smutná, unavená, nespokojená, protože nic nestíhám jak bych si přála. Jen se domnívám, že moje duše je nositel mravního i duchovního života, vědomí a citu jako bytostně individuálních schopností. 
