Tento příběh vypráví o chlapci na první pohled obyčejném, tichém a uzavřeném. Ale pokud tohoto chlapce poznáte blíž, zjistíte, že je to velmi obdivuhodný člověk. Velký snílek, který miluje poezii a jeho snem vždy bylo hrát divadlo.
Bohužel, podle jeho otce je to naprosté plýtvání časem, a to je příčinou jejich neustálých rozporů.....
.............Byl hezký den a venku svítilo slunce. Alex měl svou obvyklou schůzku s dvěma přáteli. Tomášem a Jirkou. Znal se s nimi ze základní školy, a přestože nyní byli všichni tři na střední škole, našli si na sebe vždy čas.
,,Dneska jsi nějak zticha, Sašo, děje se něco?“ zeptal se Tomáš, když procházeli parkem. ,,Zase otec, co? Já ti nevím, asi bych nesnesl, kdyby mi někdo neustále plánoval život a tak tvrdě mě ponižoval.“
,,Hm.... no jasně, ale co mám dělat? Někdy mám pocit, že to už vážně nevydržím,“ povzdechl si Alex, náhle se však usmál.
,,Ale pryč s trápením, včera jsem se seznámil s jednou holkou, jmenuje se Natálka. Byl jsem se podívat v dramatickém kroužku a ona hrála tak dokonale, je to anděl.“
,,Pán se nám zamiloval. A kolik jí je? Pozval jsi ji někam?“ zeptal se zvědavě Jirka.
,,No, je jí šestnáct, o rok míň než mně a zítra máme schůzku,“ usmál se Alex, alespoň něco mu zlepšilo náladu.
Hned po příchodu domů mu ovšem nálada zase prudce klesla. Otec se dozvěděl, že se místo učení byl podívat v dramatickém kroužku, a začal Alexovi vyčítat jeho lehkomyslnost, urážel ho a zesměšňoval vše, co dělá.
Alex se zavřel ve svém pokoji a padnul na postel. Neustále si opakoval oblíbenou větu svého otce, že ,,silní chlapi nepláčou.“ Ale přesto mu došly síly. Celý život poslouchal jen samé ponižování, ta hrubost, jakou s ním otec zacházel. Ať se snažil sebevíc, nic nebylo správné. Kolik nocí již strávil přemýšlením a neúspěšným vymýšlením různých řešení.....
Nakonec se mu ale podařilo usnout.
Druhý den měl schůzku s Natálií. Schůzka proběhla skvěle. Měli mnoho společného a velice se bavili. Naty ho přemlouvala, aby šel na konkurz na roli v jejich představení. Alex jí o svém otci neřekl, a přeci jen se nechal přemluvit a slíbil, že se za týden na konkurz dostaví.
Večer zase seděl ve svém pokoji. Nechtěl poslouchat další narážky, tak předstíral, že se učí. Ale ve skutečnosti byl myšlenkami neustále u Natálky. Byla tak milá a veselá, člověk by se lehce zamiloval, ale věděl, že nemůže, nechtěl kazit její šťastný život svými problémy.
Během týdne se nesčetněkrát pohádal s rodiči. Snažil se je přemluvit, aby mohl jít na konkurz, ale oni byli chladní. Otec mu řekl: ,,Nenechám tě zkazit si život hraním si na něco. Máš na víc a ještě ani nevíš, co chceš.“
To ho dopálilo. On věděl co chce a hodlal pro to obětovat cokoliv. Řekl tedy doma, že se jde učit k Jirkovi, a odešel na konkurz, kde roli dostal a všichni z něj byli nadšení.
,,Sašo,“ zářila Natálie. ,,Ty jsi moje hvězda, ty musíš hrát, je to tvůj osud.“
Představení mělo být za měsíc. Saša chodil denně na zkoušky a doma se vymlouval, jak jen to šlo. Po zkouškách trávil čas s Natálií. Byly to nejkrásnější dny.
V den představení měl strašnou trému, ale byl šťastný jako nikdy předtím. Jen ho trochu vyvedlo z míry, že když doma oznamoval, že se jde učit, řekl mu otec: ,,Pokud zjistím, že mi lžeš, poznáš opravdové peklo, to si pamatuj.“ Ale jak by to mohl vědět.... Navíc pekla už si zažil dost.
Přišla JEHO chvíle. Hrálo se mu báječně, zrovna se chtěl podívat na pohledy diváků, když spatřil své rodiče. Nemohl uvěřit svým očím a jejich pohledy byly více než zlobné.
Naprosto zpanikařil, ale pokračoval ve hře, i když již ne tak uvolněně, ale mnohem sklíčeněji. Ani nepostřehl konec hry.
Po představení se mu žaludek svíral strachy. Bál se, ale nelitoval. Když vyšel ven, rodiče ho již čekali. Domů došli mlčky, a když zavřeli domovní dveře, otec začal mluvit.
O jeho lžích se dozvěděl náhodou, když mluvil se známou, jejíž dcera hrála v představení také. Ze začátku mluvil klidně, ale postupně se jeho hlas velmi zvyšoval. Zakázal Sašovi jak hrát, tak scházet se s kluky a věnovat se veškerým mimoškolním činnostem.
To už Alex nevydržel, poprvé v životě se před otcem rozplakal. Ten se na něj podíval s opovržením v očích a pronesl: ,,Já bych raději umřel, než aby mě někdo viděl plakat jako malou holku.“
Saša náhle pochopil a v hlavě mu svitlo jediné, tolik skrývané řešení. Bylo mu náhle zase hezky a opustila ho veškerá bolest. Věděl, že nejen on již bude mít klid.
,,Odpusťte,“ pronesl a odešel do svého pokoje, kde padl na postel. Dlouho do noci přemýšlel o svém dosavadním životě a vychutnával každičký okamžik. Potom se zvedl a tiše se proplížil do otcovy pracovny a vyndal ze zásuvky revolver. Naposledy se nadechl, přiložil si revolver k hlavě a s výdechem spustil spoušť.
Když jeho otec uslyšel ránu, seběhl se podívat do pracovny. Spatřil svého syna ležet v krvi s výrazem jakési úlevy. ROZPLAKAL SE.
Nalezli u syna dopis, ve kterém se omlouval za svou smrt, která pro něj byla vysvobozením. Jeho rodiče se s tím nikdy nevyrovnali...