Sedím na svém náhrobku

a čtu si kdysi zvučné jméno.

Dnes konečně všem mým dnům

už bude navždy odzvoněno.

Smrt přišla náhle, tiše,

má aura není tak moc černá.

Nepomohla žádná skrýše...

Snad prokletá je duše má.

Pohřební průvod zlehka kráčí,

slyším jejich myšlenky.

Jsou temné, mnohem tmavší

než nejtemnější výklenky.

Zapálili pochodně, vzplály plameny.

Brzy mé tělo bude na prach.

Konečně dny mé jsou sečteny

a já vůbec nemám strach.

Stoupám výš, neustále skáču.

Bílé světlo se bleskurychle blíží.

Vidím Boha, jak "sedí na obláčku"

a mává na mě svou nehmotnou paží.

Vznáším se, duše je tak lehká,

lehčí než pírko, lehčí než vzduch.

Jsem daleká a přec tak blízká,

že ještě slyším lidský vzruch.

To nejsou lidé, je to město

plné zářících a krásných duší.

Je nás tu spoustu, ale přesto

nikdo nejsme k druhým hluší.

Oáza klidu, božský ráj,

nazvěte to jak chcete,

je to prostě úrodný kraj,

kde láska s moudrostí jen kvete...