Libil se mi jeden článek z internetu: (copy from url: www.jitrnizeme.cz)
Ženy nejsou hloupé, jenom nevědí co chtějí. Jsou emotivně empatické, citlivé ale sentimentálně. Myslí více city jako rozumem, ale city jsou prchavé, labilní. Jako vlny rozbouřeného moře. Vlny jsou velké. Jednou jsou vysoko, ale v zápětí spadnou.
Výhodou je, že uvidíte z větší výšky víc než muži. Jenže někdy méně znamená více.
Největší nevýhodou ženy je její nerozhodnost.....Možná pramení právě z toho, že vidíte svět jednou z hora a jednou zdola. A všechno se jeví jiné, i když je to to stejné.
Muž zase myslí víc rozumem a méně city. To vadí vám ženám, že sme málo citliví, že?
Naše vlny jsou malé. Vlnky. Ale pohled z ní je stejný z každé perspektivy. A i když se to kymácí, stále můžeme vidět obzor jasně. Z této perspektivy se rozhodnutí dělají snadněji, jsou stálejší, stabilnější. Neboť i když víme, že vlna zase vzplane a potom sa klidní, nevzplane příliš, aby nás vynesla do výšky, a neponoří nás příliš hluboko, abychom nic neviděli. Proto, co povíme musí platit, protože víme (vidíme to tak), že tak jako je náš pohled stálý, takové jsou i naše kroky.
Naše rozhodnutí musí mít váhu a respekt, aby sa bylo čeho chytit, aby byla jistota do budoucnosti.
Krása lásky a spolužití je ve vhodném skloubení. Muž má ženu vést. Dát jí stabilitu, jistotu kterou sama nemá a nikdy mít nebude. Když si žena začne namlouvat, že chce být sama, že si je jistější, že nepotřebuje nikoho, že sama je svobodnější, je si tím méně jistá sama v sobě.
Tedy muž má dát jistotu, rozhodnost. A žena zasa muži tu krásu která vyplývá z barevného vidění světa. Muž je ve své živočišné podstatě jednoduchý, tedy barvy jakoby ignoroval, neboť jsou z ekonomicko racionálního přístupu zbytečné. Žena zase vnímá jen barvy, protože jsou krásné, ale nevnímá tvar a často na tom zakopává. Protože přijde i tma, a ve tmě barby mizí, tvar ale zůstává. Tehdy žena potřebuje muže jako nikdy. A muž potřebuje někoho, koho by vedl, koho by dělal šťastným. Jeden je stvořený pro druhého.
Úlohou muže je učinit ženu šťastnou, muž je hlavou ženy, ale je pod ženou, dívá sa na ni zdola jako na nejvyšší cíl ve svém životě a všechny snahy podstupuje, aby si získal její přízeň a ona na něho z hora, jako na někoho, kdo ji bude nést a starat sa o její potřeby. Když žena respektuje muže , nespadne, když muž respektuje ženu, naučí ho jaký je svět s barvamy, jak vypadá svět z hora, naučí ho vnímat barvy a krásu. Ona má zase jistotu, že nespadne, že ji muž podrží a když příde tma a barvy se ztratí, ponese ji bezpečně.
To, že muž je pod ženou, znamená, jak jsem řekl, že muž je žene základnou, jako půda pro květ. Květ je v podřízenosti půdy a tak roste. Když je muž dobrý, tedy půda, roste také kvítek a zkrášlí kousek půdy z které roste. Samozřejmě, když má vztah fungovat, na rozhodnutí musí být dva. Od momentu, kdy je semínko v půdě, nexistuje pouze půda a pouze kvítek. Už není Já a Ona, ale už pouze MY. Teda ve vztahu není místo na boj, souboj o moc a nadvládu. Vztah je o důvěře, lásce a náklonnosti.
Proč jsme my muži takoví jací jsme? Navenek chladní a necitliví? No skutečně, kbybych nebyl nositel mužského pohlaví, i bych si poplakal, ale etiketa, smetánka, společenské konvence nejsou příliš nakloněné pláči a mužům. Vždyť nakonec je to stále muž, kdo jde vysvobodit princeznu z pazourů draka. Je to muž, kto obětuje život ve snaze zachránit ženu. Automaticky sa předpokládá, že muž necouvne, neprojeví slabost a strach, protože jen tak sa může žena cítit v bezpečí. Jenom tak má pocit, že ať příjde cokoliv, v muži má stále oporu. Když bychom plakali při romantickém filmu také my, na jaké rameno by se naše nežnější polovičky uchýlily, přitulily a na jakém by si poplakaly? Teda, aby jsme ženám zaručili nejlepšíe podmínky, musíme se držet zkrátka, ale v srdíčku a v duši sme také my trošku citliví. A to všechno kvůli ženám. Teda když si na nás něžné pohlaví vzpomene milým slůvkem, hned je nám lépe.
