Asi jste si všimli, že jsem týden nepsala... byla jsem pryč.. soustředění.. nebudu popisovat, fotky jsou tam kde vždycky..
A dnešek... výlet do KOlína.... za Milankem... <3
cesta tam, nuda, tam super...užo..báječný...
ale cesta zpátky... v uších eminem, fort minor... rap... melancholie... sedim ve vlaku, učim se literku, čučim do blba.... ve svých 14 ti letech přemejšlim o problemech světa, o problemech davu, o lidech.... vystupuju na hlaváku, v uších back home... dává mi to moc.. pozoruju lidi, jak jdou, vráží do mě jeden amík, řiká mi zády ke mě sorry.. a já se zamejšlim... O co víc je Amerika?? odpověd nechtejte..jdu dál, po ceste do me vrazi další dva lidi.. a já si řikám, když já se srazim třikrát, kolik se na tom jednom starym nádraží za jeden den, za hodinu, za minutu náváže kontaktů-.. očních.. slovních... na celej život.. kolik lidí se tam zamiluje... je to stejně zvláštní.. před pčima mi ujíždí metro, v uších cleaning out my closet.. a koukám na lidi, co dobíhájí na peron, zanadávají si, a začtou se o novin, po svou minutách přijíždí další, a já po dvou zastávkách vystupuj...vybehnu nahoru, ujíždí mi před nosem jednička... jedu 25 na hráču, kde chci přeběhnout z 25 do 18 ale nestíhám to.. shit... jedu 15 na Prašnák, přestup na dvojku, a jedu domu... zamyšlená, unavená, polospící... a do uší mi rapuje Eminem mockingbird.. nějaká holčina vytahuje z batuzku podkovu... skoušim odezirat ze rtu.. vypráví něco o kokích..je mi do breku,.. otáčim hlavu, koukám ven.. rozsvícená Praha, rozsvícenej Hrad, Malovanka, Ořechovka... upadám do jakýhosi kómatu, do jakýhosi zamšlení... opět se zamýšlim nad světem.. naproti mě usíná nějakej student s notebookem na klíně... svět je zvláštní... vidim unavený lidi všude kolem sebe.. na vojenský nemocnici se střídá tuna sester a doktorů.. jdou na noční, nebo se vracejí po nekonečnym, tipicky nemocničnim, pracovnim dnu ke svým rodinám... domů.. do tepla... otevírám domovní dveře, rozsvěcim, do náruče mi skáče segra... vypínám mp3ku, a poslouchám jak vypráví o svém vzrušujícim dni.... stihla toho hafo, pak me tiskne v náručí, a mě stejkaj po tváři dnešní první slzy.. utírám je, a s úsměvem řikam mamce ahoj... na nic se neptá, nezajímá jí, kde jsem byla, co se mnou bylo... hladim Morčátko, slibuju mu vyklizení, poprovokuju křečka, a dochází tatka, ptá se co ráno u doktorky...
...tipický...
...naše rodina....
A dnešek... výlet do KOlína.... za Milankem... <3
cesta tam, nuda, tam super...užo..báječný...
ale cesta zpátky... v uších eminem, fort minor... rap... melancholie... sedim ve vlaku, učim se literku, čučim do blba.... ve svých 14 ti letech přemejšlim o problemech světa, o problemech davu, o lidech.... vystupuju na hlaváku, v uších back home... dává mi to moc.. pozoruju lidi, jak jdou, vráží do mě jeden amík, řiká mi zády ke mě sorry.. a já se zamejšlim... O co víc je Amerika?? odpověd nechtejte..jdu dál, po ceste do me vrazi další dva lidi.. a já si řikám, když já se srazim třikrát, kolik se na tom jednom starym nádraží za jeden den, za hodinu, za minutu náváže kontaktů-.. očních.. slovních... na celej život.. kolik lidí se tam zamiluje... je to stejně zvláštní.. před pčima mi ujíždí metro, v uších cleaning out my closet.. a koukám na lidi, co dobíhájí na peron, zanadávají si, a začtou se o novin, po svou minutách přijíždí další, a já po dvou zastávkách vystupuj...vybehnu nahoru, ujíždí mi před nosem jednička... jedu 25 na hráču, kde chci přeběhnout z 25 do 18 ale nestíhám to.. shit... jedu 15 na Prašnák, přestup na dvojku, a jedu domu... zamyšlená, unavená, polospící... a do uší mi rapuje Eminem mockingbird.. nějaká holčina vytahuje z batuzku podkovu... skoušim odezirat ze rtu.. vypráví něco o kokích..je mi do breku,.. otáčim hlavu, koukám ven.. rozsvícená Praha, rozsvícenej Hrad, Malovanka, Ořechovka... upadám do jakýhosi kómatu, do jakýhosi zamšlení... opět se zamýšlim nad světem.. naproti mě usíná nějakej student s notebookem na klíně... svět je zvláštní... vidim unavený lidi všude kolem sebe.. na vojenský nemocnici se střídá tuna sester a doktorů.. jdou na noční, nebo se vracejí po nekonečnym, tipicky nemocničnim, pracovnim dnu ke svým rodinám... domů.. do tepla... otevírám domovní dveře, rozsvěcim, do náruče mi skáče segra... vypínám mp3ku, a poslouchám jak vypráví o svém vzrušujícim dni.... stihla toho hafo, pak me tiskne v náručí, a mě stejkaj po tváři dnešní první slzy.. utírám je, a s úsměvem řikam mamce ahoj... na nic se neptá, nezajímá jí, kde jsem byla, co se mnou bylo... hladim Morčátko, slibuju mu vyklizení, poprovokuju křečka, a dochází tatka, ptá se co ráno u doktorky...
...tipický...
...naše rodina....