Mrtví mají své dálnice.

Od obzoru k obzoru se valí pustinou za pomezí našeho bytí přízračné kolony vozů, jež unášejí neutuchjící proud loučících se duší. Monotónní tepot jejich kol můžeme zaslechnout v místech, kde je svět narušen, v trhlinách způsobených krutostí, násilím a zkažeností. Jejich náklad, mrtvé poutníky, lze zahléhnout ve chvíli, kdy je srdce přepjalo k prasknutí, a co by mělo být skryto, vyvstává jasně před očima.

Mají své rozcestníky tyhle dálnice, i mosty a odstavné plochy a mýta. Nechybí tu ani křižovatky. A právě v místech, kde se prolínají a mísí zástupy mrtvých, může tato hrůzu budící dálnice nejspíše proniknout do našeho světa. V těchto kříženích cest je doprava nejhustější a hlasy zemřelých tu znějí nejponikavěji. Nesčetné množství nohou tu téměř setřelo bariéry, jež odděljí jednu realitu od druhé. Právě takovou křižovatku se podařilo nalést na Tollington Place v čísle 65. Osamělý preuso - georgiánský dům s cihlovým průčelím byl po všech stránkách bezvýznamný. Starý, zapomněníhodný, připravený o lacinou velkolepost, již se kdysi honosil, stál tu prázdný možná více než jedno desetiletí.

Zvyšující se vlko nebylo tím, co vyhnalo nájemníky z čísla 65. Nebyla to hniloba ve sklepení, ani pokles půdy, jenž způsobil, že se v průčelí domu oteřela trhlina táhnoucí se od schodiště až k okapu. Byl to hluk procházejících zástupů. V horním patře hlomoz dopravy nikdy neustal. Zapříčinil, že popraskala omítka, že se zkroutily nosné rámy. Lomcoval okny. A otřásal myslí. Číslo na Tollington Place byl strašidelný dům. Nikdo v něm nemohl dlouho bydlet, aniž by nezešílel.

V tomto domě musel být nepochybně zpáchán, kdysi v minulosti, nějaký hrůzný zločin. Nikdo nedokázal říct kdy a jaký, ale i pro necvičeného pozorovatele bylo zklíčujcí ovzduší, především horního patra, zřejmé. V čísle 65. byla atmosféra prosycena vzpomínkami, příslibem krve a ve skulinách se držícím pachem, jenž dokázal obrátit naruby i ten nejsilnější žaludek. Budově i okolí se vyhýbala všechna chamraď, ptáci, dokonce i mouchy. Žádné svinky se nehemžily po kuchyni. Ať už se tu stalo cokoli, dům to rozpáralo jako nůž břicho ryby; a tím řezem, jenž obepínal celý svět, nahlíželi a promlouvali mrtví. Alespoň taková byla pověst.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI...