Jedno jarní překvapení | Moje pokusy
Všechno vonělo jarem. Začátekkvětna. Už se dala nosit krátká sukně a ve školejsem začala pociťovat, že bych raději byla venku na sluníčku.„Alespoň, že je pátek.“ Prohodila jsem zasněně.„Cože?“ Odvětila mi Sandra. „O čem to mluvíš?Poslouchala jsi mě vůbec?“ Zmateně jsem zamrkala. Ani omylemjsem netušila, co mi před chvílí povídala.Myšlenkami jsem už byla v Praze. Koukla jsem na hodinky a ihnedjsem si spočítala za jak dlouho mi jede autobus. Už jenomtři a půl hodiny. Zasněně jsem vyhlédla z okna. Jakonaschvál kolem prošla dvojice ruku v ruce. V duchu jsem sipovzdechla. Já už Lukáše neviděla ani nepamatuju.Celých 14 dnů. „Haló, tak posloucháš mě?“Vytrhla mě ze zamyšlení opět Sandra. Ach jo, copak nevidí,že jsem krapet mimo? „Sandi, promiň, já už se těšímpryč a vůbec nevím, co jsi to říkala, odpusť.“Myšlenky mi létaly všude možně jen ne k tomu, co jsem měladělat. Neubíhalo to ani trošku. Další krásnývíkend po boku mého prince a dokonce u nich na chatě.Znovu jsem vyhlédla z okna a v duchu si dělala seznam věcí,které jsem zapomněla doma. Snad mám všechno.
S posledním zazvoněnímjsem se narychlo rozloučila s holkama, omluvila se za svouroztržitost a utíkala na tramvaj. Taky bylo na čase. Taškabyla zatraceně těžká, a tak mi cesta trvala o něco délenež obvykle. Když jsem dorazila k autobusu, právě otvíralkufr, takže jsem tam ihned odhodila tašku a ulehčeně nastoupila.Celou cestu jsem střídavě hrála na mobilu, četla sia prozváněla lásku. Docela to utíkalo a jáuž se nemohla dočkat. Zase budu s ním! Za pár minutmi ale stewardka zkazila náladu. Prý budeme mítspoždění , protože budeme stavět na benzíně.Naťukala jsem na telefonu zprávu o našem pozdějšímpříjezdu a poslala ji Lukinovi. Jen mě prozvonil a jáse zase uklidnila, že teda o všem ví a vyzvedne si mě naFlorenci. Z Florence jsme měli v plánu hned jet na chatu,abychom moc nemarnili čas. Nakonec jsem přece jen do téPrahy dorazila a celá zdřevěnělá jsem se vypotácelaz autobusu. Počkala jsem si na tašku a pomalu se rozhlíželapo Lukáškovi. Nikde jsem ho neviděla, ale nijak jsem se tímneznepokojovala. Však on si mě najde. Jenže po třech minutáchstále nic. Napsala jsem mu tudíž zprávu, kdeje, že mu půjdu naproti. Jenže žádné odpovědi jsemse nedočkala. Poslala jsem mu teda druhou smsku a když mi ani poténeodepsal, volala jsem mu. Jenže mobil vesele vyzváněl aLukáš to nebral. Začala jsem mít docela strach. Co seto děje? Stalo se něco? My na tu chatu nejedem? Prohledala jsem simobil, jestli mi náhodou nepsal už dřív a jási toho nevšimla, ale nic. Znovu jsem se pokoušela mu dovolat, alestále nic. Pomalým krokem jsem se vydala na metro.Musela jsem přece vědět, co se s ním děje! Po cestě kLukinovi do bytu jsem se muznovu pokoušela dovolat, ale nic. Užjsem byla zoufalá. Nestalo se mu nic? Autobus číslo144 mě dovezl skoro až ke Krynické ulici. I přesto žetaška byla opravdu těžká jsem spěchala a doufala, že sevšechno vysvětlí.
Z kapsy jsem vytáhla klíčod domovních dveří, který mi Lukáš předčasem věnoval a vybelhala se do prvního patra. Srdce mibušilo nervozitou, když jsem zvonila u bytu. Za pár okamžikůse otevřely dveře a z nich vykoukla Lukinova hlava. Oddechla jsemsi-nic se mu nestalo. Ale vzápětí za úlevoudorazil vztek. „To jsi nemohl napsat, že se ti nechce přijet?Nebo jsi na mě snad zapomněl? A nečteš smsky? Aspoň jsi mohlodpovědět.“ To byl jen krátký výčet toho,co jsem mu vmetla do tváře. Nechal mě vypovídat a ažkdyž jsem začala oddechovat nedostatkem kyslíku, miodpověděl. „Taky jsem rád, že tě vidím, miláčku.Nepůjdeš dovnitř?“ Vzal mi z ruky tašku a uvolnil mi dveře.Vztekle jsem odpochodovala do bytu a usadila se v křesle. Byla jsemuražená a to po právu. Lukáš uklidil všechnyvěci a sedl si vedle mě. „Lásko, smsku jsem ti psal. Mocse ti omlouvám jestli ti nepřišla. Psal jsem ti, že mě tomoc mrzí, ale že budeš muset dorazit k nám domů, žena chatu nejedem, že tady musím něco udělat a že ti topotom vynahradím.“ Teprve v té chvíli jsem sivšimla, že doma nikdo není. Pomalu jsem se uklidňovala. Aleuražená jsem byla stále. „A proč jsi mi nebraltelefon a neodpovídal na smsky?“ „Tys mi volala? Promiň,luxoval jsem a asi jsem to neslyšel. Odpustíš mi to?“Přitulil se ke mně a dal mi pusu na čelo. Pak na krk a nakonec narty. Na těch se zastavil a dlouze mě políbil. Uraženost užjsem jen hrála, ale moc se mi líbilo tohle usmiřování.„Pokračuj ještě chvíli a možná se nebudu zlobit.“Jemně jsem mu zašeptala do ouška.Vzal mě do náruče aodnesl si mě na postel. Lehl si vedle mě a pomaličku mě hladit pobřiše. Bylo mi krásně a tak jsem se k němu přitiskla.Lukášek pokračoval v líbání a taky vhlazení. Opětovala jsem mu každý dotek i pusu. Běhemdvou minut jsme oba byli jen ve spodním prádle. Bylajsem vzrušená a občas mi ze rtů splynul nějaký tensten. Miláčka to ještě víc povzbuzovalo, a tak měhladil a líbal ještě intenzivěji. Pak se ale najednouzarazil. „Co je?“ Zavrněla jsem ještě se zavřenýmaočima. „Budem to muset přerušit, beruško. Máme rezervacido restaurace a už bychom měli vyrazit, jestli nechceme přijítpozdě.“ Zbystřila mi očka. „Rezervaci? A kde jsou vůbec vašia pes?“ Zeptala jsem se na tu věc, která mě prvněpřekvapila. „No, naši jeli na celý víkend zaznámýma, tak jsem se rozhodl, že zůstaneme doma abudeme si užívat.“ Zamrkal na mě. „A ano, rezervaci vjedné nádherné restauraci, kam musímeukamžitě vyjít, nebo jíst nebudem.“ Obléklijsme se, já se jen narychlo učesala a namalovala a mohli jsmevyjít.
Cestou jsem se z něj snažilavymámit, proč tam vlastně jdeme, ale nechtěl mi nic říct.Byla jsem strašně zvědavá. Najednou mě to napadlo. On měchce požádat o ruku! Kdysi před nějakou dobou jsme siplánovali, že mě požádá o ruku na méosmnácté narozeniny, aby mu mě, podle jeho slov, nikdonesebral. Jenže narozeniny už mě dávno minuly a žádoststále nikde. Že by právě dnes? Přestala jsemvyzvídat a nechala se vést podvečerní Prahou.
Restaurace to byla přímoúžasná. Když přišel číšník, Lukášobědnal láhev šampaňského a oba jsme si obědnalijídlo. Toužebně jsem po svém princi pokukovala apřemýšlela, jak mě o tu ruku požádá. Kleknesi? Budu mít prstýnek na talířku s dezertem?Hlavou mi létaly představy jedna víc fascinujícínež ta druhá. Večeře se pomalu blížila ke svémukonci a já byla už trošku napjatá. Tak co, stane seto nebo ne? Strašně moc jsem se chtěla stát tak těsnousoučástí Lukášova života, tak moc jsem sipřála vzít si ho za muže. Když jsme se zvedali kodchodu, trošku jsem posmutněla, ale stále ve mně zůstávalanaděje. Jenže také zůstávala nesplněná.Odešli jsme z restaurace a já byla zachmuřená čímdál víc. „Stalo se něco, beruško?“ Snažil se země dostat odpověd Lukáš. „Ale ne, nic se neděje.“Pokusila jsem se skrýt své zklamání zasmích. A přitom, proč bych měla být zklamaná?Jak mě vůbec napadlo, že si mě Lukáš chce vzít? Tobyli jen hloupé dětské plány před dvěma lety.Já husa. Potichu jsem si nadávala a snažila se nedatnajevo, jak se zlobím. Teď už ne na Lukiho, ale na sebe.
Přišli jsme domů a už mezidveřmi mě to moje zlatíčko políbilo. Ale políbilmě tak, že se mi skoro podlomila kolena, kolik v tom bylo touhy alásky. „Pojď dokončit to, co jsme odpoledne začali.“Ledabile nadhodil a směřoval k pelíšku. Všechny mojemyšlenky na zasnoubení a takové věci se rozplynulyjako mávnutím kouzelného proutku. Pomaličkujsem se také přiblížila k posteli a prohlíželasi toho kluka, který se tak úžasně roztomilerozvaloval na „naší“ postýlce. Sundala jsem sitričko a nechala jsem ho, ať se chvilku pokochá pohledem namoje tělo. Věděla jsem, že se mu líbím, tak pročmu nedovolit podívat se? Postupně jsem si sundávalavšechno oblečení, pěkně kousek po kousku a ani o centimetrse nepřiblížila blíž. Miláček po mětoužebně koukal a snažil se mě přinutit, abych si šla lehnoutza ním. „Lásko, tak už mě nemuč.“ Vyhrkl nakoneca prostě si pro mě přišel. Stáhl mě pod deku a začal mělíbat. Když jsem sundala oblečení i jemu, konečnějsme se k sobě přitiskli a užívali si blízkostijeden druhého. Hladili jsme se a škádlili a nakonec užjsem to nevydržela. „Pojď se milovat, lásko.“ Šeptlajsem. Když se naše těla konečně propojila, bylo mi jako bychměla létat. „Miluju tě.“ Ozvalo se mi u ucha a jáse rozplývala štěstím. „Já tě taky miluju,kocourku.“ Neměla jsem čas nic dalšího říkat.Naše pohyby se zrychlovaly a já slastně oddechovala asténala. Jako bychom se domluvili, naše vyvrcholenípřišla ve stejnou chvíli. Celé tělo se mi propnulo anekonečně dlouhý okamžik jsem se blahem svíjela vtom nádherném pocitu. Když jsme konečně otevřelaoči, Lukáš se usmíval. Pak něco vytáhl zpozazad a mě se zatajil dech. „Já vím, že jsi to čekalauž v restauraci, ale já nenašel odvahu, omlouvám se.“Otevřel tu černou sametovou krabičku a v ní byl nádhernýprstýnek. „Vezmeš si mě?“ zazněla tichem ta dlouhoočekávaná otázka. „Ano, vezmu.“ Na vícjsem se nezmohla...
