Stereotyp | Moje pokusy
Zase ráno. Vytáhnu žaluzie mýho podkrovního apartmá a vykouknu ven.Stejný výhled, stejná ulice, stejný město. Tenhle stereotyp mě ničí.Každý ráno to samý kafe, stejná cesta od domu k autu a autem do práce.Ty stejný lidi ztracený v šedi všedního života, pro který je jedinýpotěšení, když vidí výplatní pásku. Každej den ten stejnej pozdravsekretářce, to stejný křeslo otočený čelem k oknu v pětadvacátým patře.Už toho mám dost. Kašlu na tenhle způsob života. Chce to změnu. Zvednutelefon. „Magdo, já dneska nepřijdu do práce. Proč? No, nechce se mi!“Zavěsím. Tak první krok mám za sebou. Postavím vodu na kafe, ale naposlední chvíli přece jen sáhnu po čaji. Když už recesi, tak pořádnou.Ze snídaně mě však vytrhne zavrnění mobilu. Šéf. Prý jak si topředstavuju, že se mi nechce do práce! „Marku, nezlob se, ale potřebujuteď na chvilku vysadit. Chci změnit svůj dosavadní život.“ „Tak to mášjedinečnou šanci,“ křičí můj nadřízený do telefonu „protože mášpadáka!“ Hmm... mám, co jsem chtěl. No nic, stejně se mi tam nelíbilo.Celý dopoledne trávím před širokoúhlou plazmovou televizí, zavěšenou naprotější zdi. Takhle ten svůj život moc nezměním. Jenže co budu dělat?Golfový klub. No jasně, ten mi vždycky zvedne náladu. „MIX MAX“,vzdálený od mého apartmá jen pár kroků, však pro mě má dalšípřekvapení. „Pane Lorene,“ vyruší mě ředitel klubu při drinku s jednoumoc krásnou a přítulnou slečnou, „máme tu jeden problém. Náš klub mělvždy výbornou pověst. Slyšel jsem, že Vás dnes propustili. Je mi líto,ale musím zrušit Váš uživatelský členský účet u nás v klubu.“ „A toznamená?“ Nechápu význam prázdných slov, možná i vzhledem k vypitýmskleničkám. „Už tu nemáte co dělat. Ochranka! Vyveďte pána!“ „Nenítřeba, východ najdu sám.“ I když mě to stojí hodně úsilí, po nějakédobě se přece jen vypotácím ven. Vzhledem k tomu, co se mi dneska užstalo, jsem celkem v pohodě. Asi zajdu za Wendy. Trošičku si postěžovata potěšit se. „Wendy, miláčku, ty nepůjdeš přivítat svýho broučka?“Křičím pod Wendiným oknem z plných plic. „Dicku, ty jsi zase pil!“ Jakzase? Když se tak jednou, dvakrát za měsíc opiju, neznamená to snad, žejsem alkoholik, ne? „Dicku, tohle je poslední kapka. Prý tě vyhodili zpráce i z klubu. Mezi náma je konec! Jdi pryč, nechci tě už ani vidět.“„Takže, když jsi včera říkala, že mě miluješ, tak to byla lež?“ „Jenževčera jsi byl bohatý bankéř s členstvím v golfovým klubu!“ Wendypráskne oknem. Nic nepomáhá, že se ji snažím přesvědčit, ať mi dá ještěšanci. Ach jo. V opilecké euforii se potácím ulicemi, avšak při pohleduna svůj dům ihned vystřízlivím. Chlapíci v oranžovým vestách totižvynáší z domu moje věci. Křeslo, pohovku, postel a nakonec i tu mojikrásnou novou plazmovou televizi. „Co... Co se to děje?“ „Jsme zpojišťovací agentury. Je nám to líto, pane Lorene, ale jelikož Váspropustili z práce, nemáme jistotu, že budete i nadále splácet půjčky,které máte u naší firmy. Tudíž Vám musíme zabavit majetek ve výšipropůjčené částky.“ Nechápu to. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe. Cojsem komu udělal? Za co mě Bůh trestá? Jakoby toho nebylo dost, všimnusi ještě jedné maličkosti... KDE MÁM SAKRA AUTO? Rozběhnu se k mýmuoblíbenýmu parkovacímu místu, ale namísto krásného autíčka, tam ležíjen malý papír. „Z důvodu nezaplacení povinného ručení za poslední třiměsíce, jsme nuceni zabavit váš vůz na dobu neurčitou.“ Né, to je snadzlej sen. Ráno jsem byl úspěšný podnikatel s nádherným autem,překrásnou holkou a moderně vybaveným bytem. A co jsem teď? Nula. Nic.Absolutní chudák. To se mi snad zdá... Po schodech vyběhnu dopodkrovního apartmá a bezradně se rozhlížím kolem. Holé zdi na měpůsobí strašně depresivně. Přejdu ke stolku na místě, kde stála postela ze zásuvky vytáhnu pistoli. Mám toho dost. Už se nechci dívat naprázdný byt a netečně chodit kolem klubu. A hlavně nechci nikdy potkatWendy s jiným. Natáhnu kohoutek a na hlaveň nasadím tlumič. „Nemusíkaždej vědět, že se chci zastřelit.“ Prohlásím a zasměju se. „Tak se tumějte hezky!“
Probudím se, ale oči ještě nechávám zavřené. Když kolem sebe nahmatámjen chladné prostěradlo, trošičku se mi uleví. Takže se mi to jenomzdálo. Otevřu oči. To, co však spatřím, rozhodně není můj byt. Opodálstojí chlápek v bílém a prohlíží si mě. Doktor. Dojde mi v zápětí.„Dobré ráno, pane Lorene. Jak se cítíte?“ „Já...Celkem dobře, ale...“Najednou se zarazím. Chci se otočit na druhý bok, ale jaksi to nejde.„Necítím nohy.“ Oznámím lékaři a čekám vysvětlení. „To je právě to, cojsem s Vámi chtěl prodiskutovat. Před dvěma týdny jste se pokusilspáchat sebevraždu. (Cože? To už je tak dlouho?) Jenže Vás slyšelasousedka a zavolala sanitku. Byl jste vrtulníkem převezen do našínemocnice, kde jsme Vás také operovali.“ „Ale to nevysvětluje, pročnecítím nohy?“ „Teď se k tomu dostávám, vydržte! Kulka Vás sicenezabila, ale poškodila Vám míchu. Vypadá to, že už nikdy nebudetechodit.“ S nepřítomným výrazem koukám z okna, jako bych nevnímal významlékařovým slov. Panebože, co teď budu dělat? „Pane Lorene, poslouchátemě? Právě jsem Vám říkal, že...“
„STOP“ Zakřičí režisér. „Výborná scéna. Pro dnešek jsme hotovi. Mátepadla.“ Obleču si kabát a vykročím do sněhem pokrytého města. Jakstrašně rád se vrátím do zaběhnutého stereotypu všedního dne...
