Takový obyčejný den | Moje pokusy
Prší. Každá kapka dopadající na zem, omývá tohle „hnusný a špinavý“město. Sedím u okna a padá na mě chmurná nálada, kdykoli vyhlédnu ven.Je mi špatně, hlavu mám jako střep a na každé své ruce vidím rozhodněvíc než jen pět prstů. Kocovina. Poslední dobou se mi to stává často.Probudím se a nemůžu si vzpomenout, kde jsem včera byl, s kým jsem byl,nebo co jsem dělal. „Tak pojď Chico,“ oslovím svého kocoura „snídaněčeká.“ Nikam nepospíchám. Z práce mě před pár dny vyhodili, holka miutekla s jiným a jediný, co mi zbylo, je tenhle byt, pár dolarů vpeněžence a kocour. Den probíhá stejně jako všechny předtím. Otevřuláhev nějakého alkoholu, poobědvám se svým stínem a na večeři pozvuChica.
Je večer. Za celý den jsem nevystrčil hlavu z bytu. Teď to hodlámzměnit, zajdu do baru. Mám strašnou chuť se opít, utopit všechnystarosti a smutek. Můj nejoblíbenější lokál se jmenuje „Naughty Boy“.Zapadlej bar v tý nejhorší čtvrti. Najdou se tam různý individua a jáse mezi nimi lehce ztratím. „Čau kocourku, nedáš si se mnou drink?“ „Tosi uhodla, krásko!“ Zavrčím směrem k holčině, které bych mohl býtotcem. Nehodlám si tu nějaké pochybné krasotince vylívat srdce. Usadímse do rohu místnosti a v klidu si vychutnávám hořkosladkou chuť nápoje,který jsem si objednal. Vzpomínám na ty krásný chvíle strávené s mojíCindy. Měli jsme se dobře. Dokud jsem se nedozvěděl, že mě podvádí,rovnou z první ruky. Na stole mi po ní zůstal jen ten hloupej vzkaz:NEHLEDEJ MĚ, JE KONEC!!! Samozřejmě, že jsem ji hledal a dokonce inašel. Bydlí ve snobské čtvrti a nosí norkové kožichy. Vyměnila mě zanějakého frajera s melírem na hlavě, který mi nesahá ani po kotníky. Másnad něco, co já nemám? Miliardu dolarů na bankovním kontě? Ferrari vgaráži? Není to fér. Mám vztek. Na sebe, svoji bývalou i na tu prázdnousklenici, kterou mi už dlouho nikdo nedolil. Zvednu se a vyrážím doulic. Jsem v takovém stavu, že nedokážu jít rovně, ale popohání měvztek. Najednou se zastavím. Ocitl jsem se totiž před Cindiným domem.Podnapilost vystřídá logické uvažování a chladná nenávist.
Jednám. Jako každý dům, i tenhle má určitě náhradní klíč schovaný vkvětináči před domem. Ano, nahmatám jej a potichu vsunu do zámku.Pomaličku otočím klíčem a otevřu dveře. V celém domě je ticho, a protoneváhám a vstupuji. Blíží se Vánoce a tady je to na první pohled vidět.Už teď stojí v hale veliký strom a všude jsou pověšeny ozdoby. Tohle měale nezajímá. Přemýšlím, co budu dělat dál. Najednou už vím. Jdu hledatkuchyni. Když ji najdu, z první zásuvky vytáhnu nůž. Z ložnice se ozvezachrápání a já, zbaven strachu, zábran i soudnosti, vběhnu do pokoje.Zuřivostí by se mi teď nevyrovnal ani býk na rodeu. Skloním se nadpostelí s mojí Cindy a „tím jejím“ a bodnu. Nevím jestli jsem bodljednou nebo víckrát, ale najednou se ozve dětský pláč. Nevěděl jsem, žemají dítě. Sakra. Než se však stihnu otočit a utéct, zatmí se mi předočima, zatočí se mi hlava a upadnu do bezvědomí.
Prší. Teď už si ale nemyslím, že déšť smyje špínu všedního dne. Pohledna to krásný a nečistot zbavený město mi totiž kazí zamřížované oknomojí vězeňské cely...
