Deník z Thajska
05.Březen 2007Deník z cesty Thajskem prosinec - leden 2005/2006
Naše parta neboli família Zemkových ve složení já Standa (cestovatel a pisatel deníku), Standa (taťka alias vůdce smečky), Nina (mamka aneb spící medvídek koala) a Petra ( moje manželka - opečená langusta a káča z Bury) se rozhodla vyrazit za poznáním krásy Thajska. Jelikož se očekávala třeskutá zima, vyrazili jsme už před Vánoci. Thajsko je země turismu zaslíbená a má příznivý kurz i k naší měně – 1 BAHT = 0,6 České koruny. Rozpočet byl naplánovaný příznivě, 21000kč letenka a na měsíční pobyt jsme to tipli na 500 USD na osobu. Samozřejmě byla konečná realita jiná, ale výsledek stejně stál za to. Bylo to dovolená plná nečekaných událostí a zvratů (rozuměj - ne zvratků), takže jsme občas polechtali naše beta-receptory na maximum. Adrenalinová smršť se občas přehnala tak rychle, že jsme nestačili ani urovnat pocuchané vlasy (tedy jen Ti, kteří ještě nějaké vlasy mají) a narovnat zježená ochlupení.
1. den (21. Prosinec 2005) - ráno v 10.50 hod jsme odletěli z letiště Ruzyně (Praha) směr Moskva. Přistáli jsme asi za 2,5 hodiny na letišti Šeremetěvo, v Moskvě celkem hustě sněžilo, před sebou jsme měli čekání 7 hodin naletadlo do Bangkoku. Čas jsme si krátili nakupováním a procházením v areálu letiště. Odlet se kvůli úklidu letištní plochy mírně zpozdil, do Bangkoku jsme letěli 9 hodin. Cesta byla dlouhá, naši si preventivně píchli Fraxiparin, aby neměli z cesty zdravotní komplikace. My s ženou jako mladí nic takového naštěstí nepotřebovali a věnovali se strečinku v úzkých uličkách paluby letadla.
2. den (22. Prosinec 2005) – přistáli jsme v 11.00 hod místního času, časový posun je + 6 hodin oproti ČR. Taxíkem za 600 bahtů jsme asi hodinu jeli do centra, nechali jsme se vysadit na Kao-Sarn, kde jsme zavítali do první cestovky. Bylo trochu pod mrakem a příjemných 25 st.C. Koupili jsme si noční vlak do 600 km vzdáleného Surathani a zajistili si cestu lodí a ubytování na ostrově Koh-Phangan. Pak jsme courali po Bangkoku, vesměs jen na Khao-Sarn, večer ve 20.30 hod jsme odjeli vlakem do Surathani. Cesta byla dlouhá a trvala 10,5 hodin, já jsem se snažil prospat co nejvíc, Petra kvůli stropní zářivce moc nespala, a navíc ji nesedlo ani jídlo ve vlaku, pórek z polévky jí „ležel“ v žaludku ještě druhý den.
3. den (23.prosinec 2005) - V 9.00 hodin jsme vystoupili v Surathani, odtud se přes 2 přestupy autobusy konečně dostáváme do přístavu Don-Chak, ze kterého vyrážíme lodí ve 14.00 hodin. Cesta lodí trvala asi 2,5 hodiny, je ale stále zamračeno a občas prší. Na Koh-Phanganu nás již čekal domácí a autem nás dopravil přes celý ostrov do našeho prvního bungalowu, který se mi ihned zalíbil. Mamce již méně, poněvadž okolo moc lidí nebylo, neboť jsme byli víceméně v přírodě. Ubytovali jsme se a vyrazili si prohlédnout pláž.
4. den (24. Prosinec 2005) – Vánoce, Vánoce přišli za námi až sem… Den jsme strávili na pláži a výletem do města, před tím jsme si byli půjčit automatické motorky Yamaha 125 za 150 bahtů denně. S řidičákem si tu nikdo hlavu neláme, řídí tu již předškolní děti, jak jsem se měl možnost přesvědčit již při první cestě po městě. Konrád, Angličan, se kterým jsem se den předtím seznámil, a který tu žije již pár let, mi ukázal, co na motorce kde ovládat a bylo to. Cestou mi ukázal i levný market, kam jsme chodili nakupovat drobnosti. Benzín je tu velmi levný, stojí mezi 26-30 bahty za litr. Při návratu z pláže čekalo mamku „milé“ překvapení v podobě 2,5 metrového hada slunícího se na židli na terase bungalowu. Mamce ztuhl úsměv na tváři, vyskočila asi metr vysoko a začala ječet. Had se nějak neměl k odchodu, stočil se pod chatku a zde si hověl. Zřejmě to byla samice, která tam někde snesla vejce. To asi mamku dost zarazilo, poněvadž od té doby chodil taťka stále před ní. A v konečné fázi to přispělo k brzké změně ubytování. Večer nám domácí připravili barakudu, sice to byla dražší večeře (1000 bahtů), ale ryba přes celý stůl za to stála.
5. den (25.prosinec 2005)– I když jsme byli velmi spokojení s ubytováním, přesto bylo poněkud dražší (800 bahtů denně) a my se tedy rozhodli vyslyšet prosbu mamky, abychom šli přeci jen víc „mezi lidi“. My zasvěcení samozřejmě věděli, že je zatím i „plazivá“ epizoda. Tento den jsme se seznámili s dalšími lidmi, mimo jiné se Skotkou a Angličanem, tak jsme si s nimi povídali a večer nám dali ochutnat italské červené víno, které je jinak v Thajsku dost drahé. V noci jsme před usnutím slyšel ještě něaký hluk a smích. Konrád se ten večer dost opil a ráno měl provizorně ofačovanou hlavu.
6. – 9. den (26-29. Prosinec 2005)– přestěhovali jsme se do resortu Mae-Haad, který nám nabídl slušné ubytování v bungalowu za cenu 200 bahtů denně. Byla tam moc krásná pláž, od které byl kousek krásný korálový útes, kde jsme se denně pilně potápěli. Tyto dny byli velmi krásné, svítilo nám sluníčko, potkali jsme první slony a viděli opice trhající kokosové ořechy. Jen občas bylo zamračeno, deštík byl osvěžující a krátký. 26. Prosince jsme během poledne navštívili pěkný vodopád, kde jsme se i koupali. Po cestě k němu jsme potkali Čecha a večer jsme s ním a jeho přítelkyní hráli karty a osadníky z Katanu. 27. prosince jsme jeli přes celý ostrov na celosvětově známou pláž Haad Rin, na které se koná tzv. Full-Moon party. Naštěstí jsme tu poslední o týden prošvihli, během ní se utopilo 5 Švédů ve vlnách, jak byli na mol. Cesta k pláži byla příšerná, ještě jsem nejel 20% klesání a stoupání, naše motorka nás až na vrcholek stoupání 2x nevyvezla, takže Peťa šla kousek pěšky. Z kopce to byla adrenalinová jízda, motorka jela poměrně rychle i přes to, že jsme držel obě brzdy na maximum. Na pláži Haad Rin byly pěkné vlny a mořské proudy měly od pobřeží poměrně velký tah, takže se ani nedivím, že tu občas pár lidí utone.
10. den (30. Prosince 2005) - lodí jsme odpluli na ostrov Koh-Tao (želví ostrov), který je potápěčským rájem. Táta vybral rychlý katamaran (tzv. speed Lomprayah), takže cesta trvala asi hodinu a čtvrt, nicméně nám s Petrou bylo celkem špatně, jak loď skákala po vlnách. Po příjezdu na ostrov jsme si po chvilku běhání sehnali dvě motorky, táta automat a já poloautomat, potom jsme jeli dost příkrou cestou „škrpálem“ k moři do asi 1,5 km vzdáleného Ao-Leuk resortu č.I, kde byla velmi pěkná pláž. Ubytování stálo 350 bahtů, tak jsme se rozhodli zůstat. Jídlo nám už chutnalo méně, takže jsme se rozhodli chodit na jídlo do Ao-Leuk II, kde vařili velmi dobře. Jinak Koh-Tao je poměrně drahý ostrov, dá se zde sehnat ubytování i za 10000 bahtů za den. Blízko byl Shark island s krásným potápěním. Tento den jsme se rozhlíželi po nového ubytování, protože se nám přístupový škrpál nijak zvlášť nelíbil.
11. den (31. Prosinec 2005) – Silvestrovský den jsme strávili objížděním ostrova (Koh-Tao), který je poměrně malý oproti Koh-Phanganu a dosti kamenitý. Pláží je zde velmi málo a jsou maličké. K některým se dá dostat pouze lodí. Navštívili jsme několik poměrně luxusních resortů, ale naše peněženka nebyla bezedná, takže jsme raději zůstali bydlet v Ao-Leuk. Na severním výběžku ostrova jsem si před jedním příkrým kopečkem podřadil na jedničku a to, co se stalo vzápětí jsem nečekal. Motorka se vzepjala jako splašený kůň a vyhodil Peťu ze sedla. Tržná rána na koleni budiž toho svědkem. Já se ještě pár metrů snažil toho motorového oře zkrotit, ale nakonec mi stejně pláchl do křovin a tak jsem přistál na břiše. No co, těch pár šrámů se dalo přežít, ale na motorce byla škoda za 2000 bahtů. Večer jsme byli v baru a dali jsme si nějaké koktejly, ale před půlnocí nás barman vyhnal na pláž, kde jsme s hrstkou tancujících přiopilých lidí sledovali ohňostroj, na naše poměry skromně malý. Pak jsme šli zpět asi 1,5km pěšky, ale bohužel nám po cestě došla baterka, tak to z toho „škrpálu“ šlo velmi špatně a dost to klouzalo. Táta už měl z předchozího průběhu dne na koleni taky tržnou ránu z pádu na motorce (když zastavil a motorka se z kopce překulila přes něj na bok), a tak jsme se modlili, aby nepřibyla někomu další rána. Zásoby náplastí přeci jen nejsou neomezené a o úrovni zdejšího zdravotnictví jsme se pokud možno na vlastní kůži přesvědčit nechtěli.
12. – 10. den (1.-2.Ledna 2006) – vzhledem ke špatné cestě k našemu ubytování jsme se rozhodli pro přestěhování. Naší našli resort Jansom´s Bay, který nám vychválili do nebes, byla tam sice velmi krásná pláž, ale bungalow se mi moc nelíbil. Po setkání s tarantulí a ještěrem na záchodě ve mně uzrálo přesvědčení, že odsud musíme vypadnout. Navíc ani ostrov se mi celkově nelíbil tolik, jak brácha popisoval. A tak jsme v myšlenkách zamířili dále na jih, směr provincie Krabi. Tyto dny jsme ještě na krásné plážičce krmili ryby, kterých tam bylo nespočet a mnohdy si nás pletly s potravou, když nám v klidu oždibávaly nohy. Při krmení jsem šel maximálně tak daleko, aby mi voda sahala mírně nad kolena, jinak by mi mohli ďobat i jinam… Na pláži se dalo koupit krmení pro ryby za 20 bahtů, po kterém se mohly uskákat. Našim se tam líbilo i na zdejší poměry luxusní WC, takže mi to připadalo, že byli více na sociálním zařízení než na pláži.
13. den (3. Ledna 2006) – Tento den byl vyhražen k celodennímu výletu lodí kolem ostrova s potápěním, návštěvou národního parku na ostrově Nangyuan a večer přesun noční lodí směr Surathani. Konečně nám přálo počasí, bylo velmi slunečno, takže to stálo za to. Navštívili jsme mnoho zátok plných ryb a korálů. Kolem shark islandu bylo velmi hezké potápění, potkali jsme obří zvonovité medůzy a hejno olihní. Národní park na Nangyuanu byl ale skutečným skvostem, azurová voda, písčité plážičky a celkem dobré šnorchlování. Jinak je to lokalita spíše pro potápění v hloubkách přes 10m, takže mě celkem mrzelo, že jsem nemohl vidět podmořské korálové zahrady. Večer jsme se nalodili kolem 22.00 hod na noční loď směr Surathani. Bylo to celkem nemilé překvapení, když nám s Peťou ustlali na zemi a našim vedle strojovny, ze které vycházel silný hluk lodního motoru. I díky teplotě vycházející ze strojovny si tam museli připadat jako v pekle. Cestu jsme ale nakonec jakžtakž přežili, i když mě z toho „tvrdšího“ spaní rozbolela záda.
14. den (4.Ledna 2006) - Po příjezdu do Surathani jsme přesedlali na autobus směr Krabi, což
je hlavní město stejnojmenné provincie asi 200km vzdáleného. V Krabi jsme se ani moc neohřáli a vůdce tlupy zakoupil lodní lístky směr ostrov Koh-Lanta. Kolem poledne se ke mně na lodi přitočil dohazovač ubytování a jeho nabídka se mi ihned zalíbila, 300 bahtů za bungalow na jižním cípu ostrova, a tak jsme se z přístavu na Koh-Lantě vydali jeho autem (my na korbě a naši uvnitř vozu) vstříc novým obzorům. Po asi 20 minutách jízdy po přepychové silnici jsme se dostali na šotolinu s četnými výmoly, na kterých jsem si připadal jako tenisák skákající po betoně. Od té cesty mi až do konce pobytu dost bolela záda. Ubytování celkem splnilo naše představy, v okolí bungalowů byla hezká příroda a cesta k pěkné dlouhé pláži trvala avizované 2 minuty. Počasí nám už celkem přálo, bylo velmi teplo a slunečno, mraky od Surathani prakticky zmizely. Naše nové ubytování se jmenovalo SunMoon Bungalow´s, a mě to přišlo po pěkném úplňku velice trefné. Zjistili jsme, že asi 3 km dál na jih je národní park, takže jsme si nemohli přát více.
15. den (5.Ledna 2006) – Brzy ráno nám Alláh připravil nevídaný šok. Nebo spíše neslýchaný. Já si ihned uvědomil včerejší řádky z Lonely Planet (náš věrný průvodce po cestě Thajskem). Tenhle ostrov je totiž z 98% muslimský. A tak nám muezím začal vysokým hlasem zpívat tóny modlitby, když právě hodiny ukazovaly neuvěřitelných 5.30 ráno. Musím pouze dodat, že se přidaly i kohouti, takže byl na světě ranní koncert. Modlitba se samozřejmě několikrát (až 6x) denně opakovala a to mám ještě podezření, že jsem nezaslechl všechny. Po dobré snídani jsme vyrazili na pláž, která nás vítala každý den z týdne, který jsme na ní nakonec ztrávili. Celý den jsme se potápěli a občas hráli plážový petang. Večer nás domácí pozvali na barbecue. Podávalo se několik druhů ryb (např. barakuda), krevety a jiné mořské potvůrky. Ochotně jsme si dali rybičku, která byla moc dobrá, ještě výtečnější byla omáčka.
16. den (6.Ledna 2006) – Tento den se opět vydařil ! Naši šli brzy ráno po modlitbě k vodopádu, cestou viděli slony. V korytu vodopádu bylo celkem málo vody, tak jsme se s Peťou rozhodli, že raději dospíme ranní šok v podobě modlitby. Po ranní snídani jsme asi kolem 11.00 hod vyrazili do národního parku Mu Koh-Lanta Marine. Šli jsme tu 2.5 km trasu pěšky bylo celkem vedro, takže jsme se dost zpotili. Těsně před parkem se cesta stočila příkře dolů, po tomto škrpálu raději někteří další návštěvníci ani motorkou nejeli. Po úspěšném sestupu dolů nás u brány zmrazila cena za vstup : 200 bahtů na osobu. Naštěstí se nás strážci parku zeptali odkud jsme a po zjištění, že z České republiky, ihned jsme dostali skupinovou slevu 50 bahtů na osobu. Uvítal nás výběžek ostrova s palmami lemovaný z levé strany překrásnou plážičkou a zprava kamenitou. V cípu výběžku se vypínal k obloze kopec, na jehož vrcholku byl maják. Z něho byl překrásný výhled. Šli jsme se potápět z úplného konečku výběžku, od kterého byl asi 25O metrů daleko malinký ostrůvek. Věděli jsme od strážců, že jsou kolem něj krásné korálové útesy. Moře bylo dost rozbouřené, viditelnost ve vodě tak maximálně půl metru a kolem velmi ostré skály, které na našich tělech zanechaly nejednou tržnou ranku. Ihned mě napadlo, že nám zásoby náplastí do konce pobytu asi stačit nebudou. Ve vodě byly i malinkaté medůzky, které dost žahaly, takže naše těla s pupínky vypadali, jako kdybychom dostali kopřivku. Navíc nebyli vůbec vidět, byly úplně průhledné. Kolem ostrova sice pár ryb a korálů bylo, ale přes mizernou viditelnost to za moc nestálo. Vrátili jsme se na pláž, kde jsme chvilku leželi a dováděli ve vlnách.A krásný den pokračoval, když někoho napadlo, všichni víme koho, jít na trekking do džungle. Den se již chýlil ke konci, tak jsme se neznaje délky trasy vydali na trekking do kopců. Cestou jsme potkali drzé opice a byli jsme svědky okradení německého turisty opicí o bramborové lupínky. Přitiskl jsem si kameru blíže na tělo, aby nebyla také odcizena. Cesta džunglí byla zpočátku celkem dost strmá a po celé trase vydlážděná. Po cestě se začalo stmívat a mamka hysterčila, že budeme spát v džungli. Nakonec jsme džunglí šli asi hodinu, po cestě jsem si rozšlápl nové sluneční brýle zn. Inkognito, takže se mi dnešní výlet poněkud prodražil. Po zdolání trasy jsme zjistili, že kdybychom po ní šli do parku, úplně bychom se vyhnuli placení vstupného. No pro příště. Po cestě zpět nás u jednoho resortu vzal domácí na korbu vozu a lanařil nás na večerní rybí barbecue. Po hrbolaté cestě to dost skákalo. Až později mi došlo, že ta „voda“ rozlitá na korbě vozu je nějak cítit, bohužel jsem v ní už asi kilometr seděl. Byla to voda z ryb. No o praní prádla tu domácí nebudou mít nouzi, naštěstí za kilo prádla chtějí „jen“ 50 bahtů.
17.den (7.Leden 2OO6) – Po předchozím výletě jsme byli celkem vyčerpaní, tak jsme déle spali, ranní modlitba mě už ze spaní nevytrhla. Venku bylo pod mrakem, po ránu jsme si dali super bagety. Já si dal s kuřecím masem a Peťa se sýrem a šunkou. Šli jsme se chvíli potápět, ale brzy se spustil déšť a tak jsme byli odpoledne na pokoji. Večer jsme hráli osadníky, po nich se rozpoutala hádka předznamenající menší rodinnou krizi. Tato naštěstí měla trvání jen asi dva dny.
18. den (8.Leden 2006) – Následující den byl opět zamračený, občas pršelo a tak jsme si především četli knížky. Já jsme přečetl už druhou a bohužel i poslední, takže jsem se zbytek pobytu snažil proniknout do tajů fyziologie, kterou jsme měl od února začít přednášet na univerzitě pro posluchačky Zdravotní školy. Tichá domácnost mezi našimi tábory stále ještě trvala.
19. den (9.Leden 2006) – Ráno jsme jeli s Peťou do města vyměnit nějaké peníze, kurz dolaru začal povážlivě klesat, což nás vůbec nepotěšilo. Potom jsme byli vypálit fotky z digitálu na cédéčko, večer už jsme vesele hráli osadníky z Katanu. Po večeři jsme šli do baru, který je hned vedle naší restaurace, hráli tam dobrou hudbu a my se seznámili s Holanďany. Tančili jsme a pili whisky + sherry a bacardi s kolou. Den jsme natáhli do jedné v noci.
20. den (1O.Leden 2006) – Náš poslední den na Koh-Lantě jsme strávili na pláži, potápěli jsme se u korálových útesů o sto šest, večer jsme hráli opět osadníky z Katanu. Pak jsem se byl rozloučit s Holanďany. Zbytek večera jsme balili věci.
21. den (11.Leden 2OO6) – V 7.00 hod ráno jsme odjeli do města, kde jsme zakoupili lodní lístky na Koh-Phi Phi. Loď vyrazila v 8.OO hod, venku příjemně svítilo sluníčko, cesta trvala asi hodinu a čtvrt. Cestou lodí nás oslovil místní obyvatel a nabídl nějaké ubytování, v přístavu jsme šli do jeho kanceláře, ale ceny byly pro nás dost vysoké, takže jsme zdvořile odmítli. Po asi půlhodině naši sehnali ubytování ve městě za 700 bahtů denně. Dostali jsme krásné pokoje, Petře jen svítili očka z vykachličkované koupelny a splachovacího WC. Do teď jsme museli do všech záchodů nalít vodu ručně, aby se spláchly. Ve městě jsem v jednom potápěcím centru dostal cenné rady o potápění a ihned jsme vyrazili koupat na pláž. Hned v přístavu na plážičce mamka chtěla zůstat, ale my jsme jí s taťkou přemluvili, aby šla s námi dál. Plážička skončila u skalisek, kolem kterých se částečně v moři dalo jít dál. Taťka ale našel ještě cestu do kopce, která byla velmi strmá a po které se naši vydali vzhůru, aniž by věděli kam vede. Museli jsme se přidržovat lana, abychom nespadli. Cestou kolem nás byla džungle a skály, na které se chystalo spousta horolezců. Po asi 10 minutách stezka kolem skal skončila a taťka se rozhodl si zbytek cesty proklestit džunglí. Po asi čtvrthodině bylo všem jasné, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Byli jsme poštípaní hmyzem, pokousaní mravenci a ošlehaní křovinami. Mamka celou cestu nahlas nadávala a po trase mírně zkrátila životnost svých home-made střevíců. Peťa cestou vůbec nemluvila, bolela jí hlava a břicho, neboť měla zrovna menses. Po strastiplné cestě v houštinách jsme sešli ke skalnatému pobřeží a jak jsem se mohl vzápětí přesvědčit, dalo se tam dojít kolem po rovině za pár minut. No nezabilo nás to, ale mamku mohla trefit mrtvice. Po chvilce jsme pouť kolem skal zakončili pobytem na malé plážičce, která byla dost znečištěná odpadky. Trochu jsem znejistil, když jsem vstoupil do moře a zjistil, že při břehu je dost bahna smíchaného s pískem. Ale neodradilo mě to a v malé hloubce s nezbytnými brýlemi a ploutvemi plaval dále. Asi po 30 metech se začínaly ve vodě zjevovat první korály. Asi dvě stě metrů plavání bylo stále jen tak půl metru hloubky. Korálů neustále přibývalo a naráz se dno zlomilo a byla hloubka od 3 do 10 metrů. Tu korálovou zahradu bych přál všem vidět. Spousta rybek, korály všech možných barev, prostě nádhera. Nemohl jsem se nabažit. Ve vodě jsme byli asi hodinu, já si to pak šel zopakovat. Peťulce byla zima, tak se na břehu zababušila do deky a spala. Večer jsme šli na pizzu, která nám ale moc nechutnala. Potom jsme nakupovali DVD s koncerty, cena byla příznivých 100 bahtů.
22. den (12.Leden 2006) – Pronajali jsme si loď za 200 bahtů, která nás zavezla a Long-Beach. Jinak je to pěšky jen 30 minut, takže jsme pak chodili pěšky. Opět to byla skvělá volba, krásná pláž, čisté moře s krásnými korálovými útesy. Viděli jsme krásné modře pruhované mořské hady (coral snake) a několik žraloků (reef shark), kteří byli od nás jen pár metrů. Celkem jsme byli 4x ve vodě, já se zapomněl namazat opalovacím krémem a spálil jsem se. Dál jsem pozoroval modré a bílé hvězdice, od 5 ramenných po 20 ramenné, a taky překrásnou růžovou medúzu. Po tak vyčerpávajícím dni jsme dlouho spali.
23. den (13.Ledna 2006) – Ráno šli naši před námi na pláž, my jsme s Peťou v pohodě šli na super snídani s koblížky (donuts), buchtičkami s ananasem a dobrým čajem zn. Šedý hrabě. Opět jsme vyrazili na Long-Beach, kde jsme mimo jiné objevili restauraci, kde jsme ochutnali super ananasové šejky. Večer jsme šli do restaurace, jako předkrm jsme si dali mušle na víně a česneku a potom steaky z makrely. Bylo to super, jen jsme se zalizovali.Druhý den byl v plánu výlet na okolní ostrovy, takže šli naši brzy spát. Já se ještě na skok stavil ve městě a sledoval thajský kick-box živě.
24. den (14.Ledna 2OO6) – Opět jsme snídali to, co den předtím. Bylo to vítaná změna, neboť jsme do té doby snídali vesměs smažená vejce, toasty, musli, rýžové a ovesné kaše. Já jsem potom v přístavu objednal loď kolem našeho ostrova (Phi Phi Don). Stála jen 1800 bahtů na den. Vybral jsem mladého lodivoda. Vyrazili jsme v 9.00 hod, cestou jsme minuli Monkey Beach, poblíž které jsme se hned první den na Phi Phi potápěli. Nezastavili jsme a pluli přímo na Phi-Phi Ley. Projeli jsme nejprv kolem Viking Cave, poté se zastavili v překrásné zátoce bez pláží. Byla kolem dokola lemovaná skalami, mezi kterými pronikaly sluneční paprsky. Překrásná scenerie byla doplněná azurově-blankytnou vodou. Vypadalo to tam skutečně jako v ráji. Na dně byl až neuvěřitelně bílý jemný písek. Po asi půl hodině jsme zdvihli kotvu a zamířili jsme směr Losamah bay. To byla paráda, vjezd tam byl možný ze dvou stran kolem skály uprostřed, která se tyčila k nebi jako mohyla. Ve vodě byla obrovská spousta pestrobarevných rybek, které se předháněly v tanečních kreacích. Opět mě překvapila rozmanitost podmořského života, o spoustě korálů ani nemluvě. Po asi půhodině jsem potkal na dně černou murénu, která před tím zaplula do tmavého otvoru pod skalou. Když jsem se přiblížil, povyjela hlavou ven a hrozivě cenila zuby z jako hrot profilované tlamy. Chvilku jsme spolu „laškovali“, ale potom mě to přestalo bavit a tak jsme jeli dál. Tentokrát jsme mířili ke slavné Maya beach, kde se točily scény ze slavného filmu Pláž (The Beach). Pláže v zátoce mě moc nenadchli, jednak se za vstup platilo a navíc se tam brzo nahrnulo spousta lodí. Přesunuli jsme se na malou plážičku naproti a šli se potápět. Na malinké pláži bylo pár různých druhů palem a keřů. V zátoce bylo celkem hluboko, narazili jsme i na malou podmořskou jeskyňku. Na této pláži si taťka zapomněl své jediné boty, což si uvědomil asi hodinu po opuštění, ale na sklonku dne, když se vrátil pro ně zpět už tam nebyly. Opustili jsme Phi-Phi Ley a vypluli směr ostrůvek Bamboo. Cesta trvala asi hodinu, kolem malinkého ostrůvku bylo spoustu překrásných míst k potápění se spoustou korálových koberců. Potom jsme navštívili překrásnou plážičku pokrytou sněhobílým pískem. Trochu jsme si písku nasbírali. Cestou z ostrova jsme se zastavili na Long-Beach a viděli ještě jednoho žraloka. Dali jsme si koktejly, které tentokrát byli bez cukru a tak byl dojem nevalný. Večer jsme šli do pizzerie a sledovali fotbal Manchester Utd. vs. Manchester City. Překvapivě vyhráli City 3:1. Ale hlavně pizza byla skvělá. Po večeři jsme šli balit, dovolená se chýlila ke konci, takže jsme museli zkrátit intervaly pobytů na jednotlivých místech.
25. den (15.Ledna 2006) – Ráno jsme nadobro opustili Phi Phi Don. A bylo to věru těžké loučení s rájem. Odpluli jsme lodí v 9.00 hod směr ostrov Phuket. Cesta uběhla rychle a po 1.5 hodině jsme vystupovali na molu. Museli jsme si najmout taxi za 50 bahtů na osobu, jinak by jsme se do města nedostali. Na autobusovém nádraží jsme nasedli do prvního červeného autobusu za 55 bahtů, který mířil do města Khao-Lak. Vyložili nás tam ve 14.3O hod, bylo úmorné vedro, po asi půlhodině sehnali ubytování. Vzhledem k menšímu nedorozumění a zmatku naši dostali za 600 bahtů pokoj s teplou vodou, klimatizací a TV. My s Petrou trvali na levnější variantě a dostali za 400 bahtů krásný velký pokoj s vykachlíkovanou koupelnou. Následně se domácí trhala vlasy, když zjistila, že její muž nám dal o řád nižší ceny, ale už s tím nic nenadělala. Dělal jsem, jako že jim nerozumím a říkal „it´s a good room“. Po chvíli to domácí vzdali a my se šli ubytovat. Ve městě mě někteří lidé nepřestávali fascinovat, bylo tak 35 st.C. a někteří chodili v dlouhých bundách a šatech. Pak jsme šli na pláž, voda byla teplá jako kafe a přístup velmi plýtký. Večer jsme šli ještě nakupovat nějaké oblečení.
26. den (16.ledna 2006) – Celý den jsme byli na pláži a sbírali jsme nesčetné množství mušliček vyplavených na břeh. Jako obvykle jsme s Petrou vyhráli petang nad našima, jen tenktokrát to byla drtivá porážka. Večer jsem Peťulce koupil překrásné thajské šatečky ze zeleného hedvábí. Večeře byla skvělá, já měl spring rolls (trubičky plněné rýží a zeleninou) a má drahá kuře na kešu. Jen jsem byl mírně šokovaný, když mi donesli čerstvý pomerančový džus osolený. Šli jsme pak brzy spát, neboť nás čekal výlet do národního mořského parku Phang-nga.
27. den (17.ledna 2OO6) – Ráno jsme vyjeli s hodinovým zpožděním, alespoň doprava klimatizovaným velkým vozem za to stála. Cestou jsme navštívili krasovou jeskyni se sochami Budhy, dále viděli opice a stavbu starou 200 let, ve které přespal i král s královnou. Pak nás průvodce vzal na prohlídku jeskyně Pung-Chang Cave, což v překladu doslova znamená „uvnitř slon“. Bylo to velmi pěkné místečko. V jeskyni bylo místy až 2 metry vody, takže jsme jeli nejprve na kanoích, pak na voru a nakonec šli v plýtké vodě pěšky. Na každém kroku viděl průvodce v krápnících stylizované slony. Po asi hodinové prohlídce jsme se zastavili na dobrém obědě a konečně vyrazili lodičkou do rezervace Phang-nga. Pluli jsme kolem porostů mangrovů, obdivovali krásné hory a ostrůvky vyrůstající přímo z hladiny moře. Cestou jsme minuli plovoucí vesničku, jejíž obyvatelé jsou muslimové a živí se převážně rybolovem a prodáváním suvenýrů. Jmenovala se Panyee, cestou zpět jsme se v ní asi na 20 minut zastavili. První zastávka byla na plovoucím pontonu – lodi, kde jsme přesedli na kanoe po dvou s veslujícím domorodcem. Ten nám ukázal spoustu krasových jeskyněk a zákoutí, kam se dalo proplout jen jedním asi půl metru vysokým otvorem, za kterým byl malý prostor kolem dokola a do výšky uzavřený strmými skalami porostlými různými keři a palmičkami. Na každé z nafukovacích kanoích jsme seděli po dvou + veslující domorodec. Byli jsme s rodiči neustále v kontaktu, což skýtalo možnost náramné zábavy. Zvláště se celkový dojem umocnil tím, jak se jejich domorodec-veslař neustále nemotorně dvořil mamce a říkal jí „sexy mama“. Celkově musím konstatovat, že to byla nádherná projížďka. Potom jsme se opět lodí s motorem vydali směr James Bond rock, kde se natáčel jeden z filmů slavného agenta 007. Viděli jsme i gravitačně-vodou vytvořený úplně rovný zlom na obrovské skále, potom navštívili místní trh se suvenýry. Cestou z výletu si taťka prohlížel nafocené snímky, náhle se z vody něco vymrštilo a přistálo mu to na prsou. A ejhle ryba jedna zvědavá nás přišla navštívit. Hodili jsme ji zpátky i bez příslibu tří přání, byla totiž jen stříbrná. Večer jsme měl tak ostrou večeři, že jsem si musel objednat něco jiného, aby mi neshořela pusa. I když bylo evidentní, že byla porce prakticky netknutá, s klidem hráče pokeru mi ji stejně zaúčtovali. Život Thajců se mi zalíbil, oni nikdy s ničím nespěchají, jak jsme se měl možnost přesvědčit, když vypalování jednoho CD opět trvalo přes hodinu.
28. den (18. ledna 2006) – Ráno jsme šli na pláž a konečně se usmálo štěstí i pro milovníky vln. Moře bylo mírně rozbouřené a já si užíval již podruhé za pobyt jízdu ve vlnách. Kolem 13.00 hodiny jsme se rozloučili s mořem a šli balit naše věci, mířili jsme totiž na poslední cestu naší poutě, do Zlatého města (v thajštině Kanchanaburi). V autobuse s odjezdem ve 14.40 hodin, a který měl jet až v 15.00 hod dle jízdního řádu, nás nejprve mile překvapila cena, která byla za 4 hodinovou jízdu s TV a klimou „jen“ 130bahtů na osobu. Poněkud méně mile jsme byli překvapení po chvíli, když jsme se v plné rychlosti málem srazili s protijedoucím nákladním vozidlem. Při uhýbacím manévru se autobus dost rozkolébal, neboť byl dvoupodlažní. Přítomní Thajci se jen usmívali (nic nového), u nás Evropanů se ve výrazu tváře střídal strach a zděšení. Autobus během cesty v plné rychlosti vesele předjížděl dál a vždy si jen zatroubil, což mi připomnělo nejdůležitější pravidlo zdejšího silničního provozu : silnější má vždycky přednost. Díky rychlosti jsme dorazili do Surathani dost brzy. Na vlakovém nádraží jsme sice sehnali vlak do Kanchanaburi, bohužel lehátkové vozy byly vyprodané, a tak jsme vzali za vděk sklopnými sedačkami. Vlak měl vyrazit již za 15 minut, tak jsme letěli na ulici nechat si připravit nějaké jídlo na cestu. Po zkušenosti s minulým jídlem jsme už nechtěli riskovat nádražní stravu. Stihli jsme to tak tak, a za 2 minuty potom vlak odjel. Měli jsme sice koupené lístky do 2.třídy, ale usadili nás do třetí. Vlak měl jet oficiálně 10 hodin, takže jsme se měli na co těšit. Ve 2.hodiny ráno se bohužel stalo to, čeho jsme se celý pobyt báli. Byli jsme okradeni. Tátovi ve spánku vytrhl prodavač vody tašku z rukou a vyskočil z jedoucího vlaku. Byli jsme naštvaní a smutní zároveň, v tašce byli mamčiny sluneční dioptrické brýle a mobil. Naštěstí brácha v ČR rychle číslo zablokoval. Pak už jsme nespali, v 6 ráno jsme s 2 hodinovým zpožděním dorazili do Nathom-Pathom, kde jsme po půlhodinovém bloudění nastoupili do autobusu do Kanchanaburi. Místní lidé totiž neoplývali znalostí angličtiny, místy si pletli i směry vlevo a vpravo, ale nakonec jsme trefili správné nástupiště.
29. den (19.ledna 2006) – Těsně před devátou ranní jsme mírně prokřehlí konečně dorazili do Kanchanaburi aneb „Káčy z Buri“, jak jsem město i Peťulku ihned překřtil. Prokřehlí mimo jiné proto, že autobus měl klimatizaci puštěnou na plné pecky a venku se teprve rozednívalo. Místní to asi dobře znali, všichni měli dlouhé kalhoty a mikiny. Ve svém tričku a trenkách jsem si připadal jako polárník, který si zapomněl výstroj doma a omylem místo na Tahiti zamířil na Aljašku. Na místě jsme si najali tuk-tuka směr Apple´s Guest House. Majitel byl příjemný a nabídl nám pěkné ubytování za krásných 250 bahtů denně. Po 18 hodinové cestě z Khao-Lak jsme si šli s Peťou lehnout, naši šli do města. Odpoledne jsme prošli město, navštívili jsme hřbitov padlých vojáků ze 2.světové války, prošli místní tržnici a viděli budhistické chrámy a místní proslavené plovoucí diskotéky na řece Kwai. Byli jsme unavení a večer šli brzy spát.
30. den (20.ledna 2006) – Ráno jsme po sbalení věcí vyrazili na prohlídku národního parku Erawan. Opět mě překvapila dopravní infrastruktura, která je i na venkově mnohem lepší než ta naše ve městech. Kde se dá jsou alespoň čtyři dopravní pruhy a povrch je řekl bych super kvalitní, neboť bez problémů vydrží i 50 st.C. přímého slunečního žáru, aniž by se roztekl. Vyrazili jsme pěkným klimatizovaným prostorným vozem tak přibližně pro deset lidí, posádku kromě nás, řidiče a průvodce tvořili 4 Holanďané a 2 Američani. Kolem silnice jsme minuli několik venkovských prodejen kamenů, které tvarem připomínali různá zvířata. Byli přírodou vytvořené, což na nich bylo naprosto neuvěřitelné. Jak nám průvodce vysvětlil, jejich cena se odvíjí od minimálně 1000 bahtů za kus až po astronomické částky. Převážně si je kupují movití Thajci, kterých neustále přibývá. Dále jsme viděli tradiční obydlí z bambusu, a z jejich střech místní sbírají kolektory vodu, ze které vaří a kterou i pijí. cestou jsme minuli i park s volně žijící zvířenou, bohužel blízko cesty jsme žádnou neuzřeli. První zastávka byla ve sloním safari, kde nás naučili na slonech jezdit a bylo to paráda. Po asi 40 minutách ježdění jsme našeho sloníka nakrmili, odměnili jeho pána-krotitele, který nás během jízdy neustále fotil. Pak nám dva menší sloni 1. a 3. roční předvedli své kejkle, mimo jiné točení obručí na chobotu, hru na harmoniku, polibky chobotem a nasazování klobouku na hlavu. Oba se uměli i poklonit a poděkovat. Poté nás vzali na bambusový raft a po řece jsme pluli asi půl hodiny. Následoval konečně vysněný Erawan. Po příjezdu jsme se najedli a k našemu překvapení jídlo v ceně nebylo, museli jsme ho hned zaplatit. Včetně pobytů na WC jsme tak ztratili asi hodinu drahoceného času, takže nám na vlastní park zbyly jen dvě hodiny. Přes ten spěch jsme stihli vyšplhat až na vrchol sedmého stupně vodopádu, bylo to moc nádherné, za vodopádem byla i malá krasová jeskyňka. Cestou dolů jsme se koupali v jezírkách a jejich obyvatelé - drzé rybky – nás okusovaly na nožkách. Voda byla průzračná a chladná, nicméně v tom parnu přišlo malé osvěžení vhod. Cestou dolů jsme spěchali, abychom stihli dojet na zastávku vlaku, který jezdí po železnici smrti. Stihli jsme vlak tak akorát, ale svezl nás. Byly to původní vagony ze druhé světové války, které nás vezly po původní železnicí, spojkou mezi Myanmarem a Thajskem. Potom jsme ještě navštívili most přes řeku Kwai a jeli zpět. Navečeřeli jsme se a autem odjeli do Bangkoku. Na Khao-Sarn dobrodružství začalo a tady se i končí. Ve 21.15 jsme začali shánět ubytování, lidí tam bylo snad víc než minule. Nedalo se téměř chumlem projít. Naštěstí taťka asi do půl hodiny našel hotel za 540 bahtů denně, který byl jen asi 10 minut pěšky. Svezli jsme se tuk-tukem. Po ubytování v celkem hezkém pokoji jsme vyrazili do Mac-Donaldu na hamburger a hranolky. Protože zítra byl poslední celý den na Bangkok, šli jsme pak spát.
31.den (21. Leden 2006) – Velmi zajímavý a dlouhý den začal bohužel brzkým vstáváním v 7.00 hod. Kolem 8 hodiny ranní jsme už vyrazili směr řeka na říční taxi (river-taxi), které nás za 13 bahtů odvezlo směrem k královskému paláci (grand palace). Musím konstatovat, že opravdu jen směrem, poněvadž zastávku, kterou taťka naplánoval, tato loď v plánu vůbec neměla. Vzápětí jsme pochopili, že každá zastávka má označení barevnou vlaječkou, některé jsou modré a některé žluté, a podle toho tam staví lodě. Původně jsme měli zamířeno na jednu modrou zastávku, naše loďka měla ale žlutou zástavu, takže jsme si zajetý kus cesty museli odšlapat. Nic pro nás zkušené cestovatele, byla to jen slabá půlhodinka ostré chůze. Shlédli jsme ležícího Budhu ve Wat Phra a zamířili směr královský palác. Sice to byly hezké chrámy a zahrady, ale například smaragdový Budha byl moc malý na můj vetchý zrak. Peťu upozornili, že nesmí sedět nohama směrem k Budhovi, a protože jí to řekli anglicky, tak zprvu nechápavě mrkala očima na všechny světové strany. Jelikož bylo úmorné vedro (kolem +35-40st.C) a my jsme museli do komplexu vstoupit ve vypůjčeném oděvu s dlouhými rukávy a nohavicemi, brzo nás to přestalo bavit a rozhodli jsme se raději vyrazit směr víkendový trh a park k odpočinku. Několika lidí jsme se museli ptát, jak se dostaneme nejlépe ke sky-trainu, který by nás tam zavezl. Dostali jsme spoustu rad, až se u nás zastavil údajný příslušník armády, který měl ten den volno. Řekl nám, že trh je dnes uzavřen a navrhl náhradní trasu s několika památkami a nějakým Thai-exportem, kde jsme si mohli prý koupit nějaké zboží. Dva přistavené tuk-tuky už nás ochotně vezly na první zastávku na trase. Po druhé zastávce o polorozbořeného chrámu se to už mamce nezdálo a naši chtěli pouť s drožkaři ukončit. Ti si nestydatě řekli o 20 dolarů, které naši nedali a otočili se na podpatku. Já jsme z drožkařů zatím vytáhl, že pokud nás dovezou k Thai-exportu, takže dostanou volné lístky na benzín. Tak jsme tedy vyrazili i s našima směr Thai-export. Z chvilku jsme byli na místě, ale dovnitř přes neprůhledné dveře, nad kterými bylo spousta nápisů mimo jiné „dragon“, se nikomu nechtělo. Tak jsme odešli od drožkařů bez placení a šli hledat cestu ke sky-trainu sami. Cestou jsme zastavili nějaké dvě mladé thajky, kterým táta v dobré víře ukázal mapu. Bylo vidět, že ani neví, jak se na mapě orientovat a každá ukazovala jiný směr chůze. Po chvilce bylo ze dvou pípajících Thajek hejno štěbetajících mladých studentek, které se seběhli ani nevíme odkud a všechny ukazovali na jiné směry. Bylo mi jasné, že sky-train má více zastávek, ale všechny jsme pěšky navštívit nechtěli. Rychle jsme utekli přes cestu, ale ty vytrvalejší nás doběhli a po chvilce zavolali policajta, který nám lámavou angličtinou ukázal směr na říční loďku ke sky-trainu. Nakonec jsme nadúrovňový vlak nalezli. Cestou jsme se zastavili na skok v nákupním středisku na Siam square, ale odtud jsme vyrazili na vytoužený víkendový trh se zbožím Chatuchak. Trh to byl pravda obrovský, strávili jsme tam několik hodin nakupováním oblečení a dárků a navečer jsme vyrazili zpět k domovu. Pochopitelně po zkušenostech s tuk-tuky jsme jeli sky-trainem. Je neuvěřitelné, že nám předtím příslušník armády s úsměvem na rtech lhal, to mi na zdejších lidech vadí, člověk nepozná, co si oni zrovna myslí. Znovu jsme se ocitli na Siam square a protože jsme měli hlad, zamířili jsme do nákupního střediska Siam Paragon, kde jsme se v takovém rychlém občerstvení najedli. Náhodou jsem tam objevil „Siam sea world“ a šel se zeptat, co to znamená. Když mě vysvětlili, že tam na ploše dvou fotbalových hřišť mají podmořské živočichy a já na prospektu uviděl obrovský prosklený tunel s rejnoky a žraloky, ihned jsem zapomněl na vstupné 450 bahtů na osobu. Tak jsme všichni čtyři podmořské centrum navštívili. Byla to jedním slovem nádhera, viděli jsme snad všechny známé druhy ryb a živočichů Indického oceánu, viděli krmení rejnoků a fotili se se žraloky. Moc se mi odtud nechtělo, ale ještě jsme měli v plánu projít večerní Khao-Sarn s thajskou masáží. U východu mě překvapilo zánovní auto-akvárium, ve kterém plavali rybičky. Dorazili jsme na konečnou sky-trainu jménem Saphon-Taksin a která byla u řeky. Jelikož river-taxi tak pozdě už nejezdilo, tak se naši rozhodli s nějakými Holanďany pronajmout loď. Jelikož se nám cena 100 bahtů za osobu nezdála, tak jsme s Peťou vystoupili. Poté co naši odjeli k nám přistoupila nějaká Thajka, která nám neumělou angličtinou řekla, že jede také na Khao-Sarn a že nás tam za pár bahtů zaveze. Sice jsme jí zpočátku moc nevěřili, že lodí za 3 bahty a následně autobusem za 5 bahtů se dostaneme přes celý noční Bangkok, ale skutečně se tak stalo a za 25 minut jsme stanuli na Khao-Sarn. Thajka za nás navíc celou cestu zaplatila. Poděkovali jsme jí, vyměnili si email a vyrazili do hotelu se převléct. Cestou jsme se málem srazili s našima, kteří šli na Khao-Sarn. Viditelně se jim ulevilo, že se nám nic nestalo. Po hotelové sprše jsme šli do Mac-Donaldu na klasiku předešlého dne. Potom jsme vyrazili na masáž, dali jsme si oba dva půl hodinu a pak jsme jen litovali, že jsme to za pobyt absolvovali jen jednou. Stálo to jen 100 bahtů pro jednoho a cítili jsme se skvěle. Potom jsme se ještě loudali nočním Bangkokem a šli spát.
32.den (22. Leden 2006) – Po sbalení věcí jsme kolem 10.30 hodiny odjeli směr letiště, které bylo vzdáleno z centra Bangkoku asi 40km. Odtud jsme po druhé hodině odpolední odletěli směr Moskva a Praha. Někteří zatlačili slzu, jiní kuří oko, ale vesměs jsme se domů těšili. Thajsko bylo moc krásné, snad se sem někdy znovu podíváme. Návrat domů byl krutou hříčkou osudu, teploty kolem minus 20st.C-30st.C překvapili i jindy otrlého vůdce smečky. Již Moskvané se divili jeho letní obuvi, ve které vstoupil na letiště. Byl čas vyměnit sandály za zimní obutí, ještě že si předtím stačil dát alespoň ponožky. Omrzliny tento rok totiž vůbec nebyly žádnou vzácností.
Stanislav Zemek junior, v.r.
napsal/a: medikonline 23:30 Link
