..mi hlavou proletí myšlenka na něco důvěrně známýho. Je to jen záblesk a občas se přistihnu, že se to pak snažím nějak sám v sobě pobrat. Někdy si člověk nutně řekne, že něco zbabral nebo něco udělal dobře, přestože to třeba může bolet. Chce to určitou míru vnitřní síly a odvahy, protože někdy je nutný riskovat hodně, aby se dalo něco získat.

Včera jsem měl příležitost si po hodně dlouhý době opravdu zajímavě popovídat - o životě, o přístupu k věcem a lidem a tak podobně. Prostě poměrně filozofická debata, každopádně mi to pomohlo promyslet řadu věcí, který mě trápí. Když si o tomhle člověk opravdu povídá, natáhne se a nechává si ty svoje pocity a myšlenky plynout celým svým já a nakonec je povídá nahlas, je to neuvěřitelně uvolňující věc.

Za oknem mrzne až praští, ležím si na obří posteli a povídám s někým, na kom mi moc záleží. V mnoha věcech si rozumíme už proto, že se známe dlouho a hlavně proto, že jsme si dost podobní v tom, jak se stavíme k druhým. čas utíká a my krom vylití srdíčka tomu druhýmu stíháme vzpomínat i na starý časy, kdy byla největší pohoda a v podstatě nám to oběma moc chybí.

žít minulostí se ale nikdy nevyplácí a je potřeba se soustředit na věci co jsou. Protože to co bylo už se ovlivnit nedá, je to prostě pryč. Maximálně si z toho můžu něco vzít a snažit se neudělat stejný chyby a fajn věci třeba i opakovat.

Nevím co mě to teď zase popadá, ale asi to ve mně přetrvává z toho včerejška. Prostě jsem se po práci sebral a šel si na čaj :) Z plánovaný půlhodiny nakonec bylo 3 a půl hodiny a ani nevím, jak to uteklo. Vlastně vím, že to uteklo hrozně rychle a mně bylo moc dobře. Chápu, že spousta lidí tohle třeba nikdy nepochopí, protože tohle prostě nedělají. Žijou si svoje životy a nijak se v tom hlouběji nepitvají.

Jenže mně se zdá, že kdybych o sobě a věcech kolem nepřemýšlel, tak jen přežívám a nežiju. Co bych pak byl, jen mašina, stroj.. Nechci dopadnout tak, že upadnu do stereotypu a pojedu si ten klasickej scénář toho, abych se občas zastavil.

Včera jsem slyšel něco, co považuju za moc moudrou věc - lidi dělají chybu v tom, že nežijí okamžikem - neprožívají. Dostal jsem ideální příklad - začne to už ráno při snídaní - člověk zasedne (pokud nesnídá cestou do práce nebo školy) a většinou už přemýšlí nad tím, co bude v práci nebo tý škole. Neprožije si v klidu ani tu snídani. Takhle to pokračuje celý den, v práci zase myslí na to, co bude pak doma, nebo že po práci musí nakoupit a tak dále. Není to škoda? ;-)

Jsme prostě ve všem napřed - neužíváme, neprožíváme si ty svoje okamžiky, protože ve stresu řešíme už to, co bude následovat. Ta pohoda, když tohle zkusíte změnit a opravdu si vychutnat všechno, soustředit se na teď a ne na potom - osvobozuje to, věřte mi. Zkuste to. V tomhle ohledu mi pomáhá i dobrá hudba, protože hudbu miluju.

Vlastně si teď svůj okamžik vychutnávám taky, hrají mi tady Coldplay a nepřemýšlím nad tím co bude odpoledne, ale co je teď.. Pohoda :)