Jmenuji se aneta a je mi 18... 25.Květen 2006
Jmenuji se aneta a je mi 18 let. Odmalička se potýkám s předsudky, protože jsem měla takový hezký zlozvyk, a to být sama sebou za každých okolností, což se v této společnosti moc nenosí, zejména když ještě ten dotyčný nedosáhl plnoletosti.
Ne, že bych nosila špendlík v uchu a zelené vlasy, ale vím co cítím a snažím se jednat v souladu s tím, protože jakmile jsem se někdy snažila někomu přizpůsobit, bylo mi z toho špatně a necítila jsem se dobře.
Teď k věci: Už rok se znám s mužem, který je o 35 let starší než já. Hodně si rozumíme. Nikdy v životě jsem nikoho takového nepoznala. Poprvé jsem zažila něco tak hlubokého a mystického, co se nedá popsat slovy. Vůbec nevnímám věkový rozdíl a co víc, ani mi to nepřijde divné. Jsem totiž zastáncem toho názoru, že čas neexistuje, zvláště v tomto případě. Spousta lidí se v něm zbytečně vězní. Navíc, závistivkám bych ráda vzkázala, že na to kolik mu je, vůbec nevypadá.
Okolí se samozřejmě rozdělilo na dva tábory: Jedni nechápavě kroutí hlavou a druzí nám to přejí. Dlouho jsem váhala, jestli o tom mám mluvit s rodiči. Ale nakonec jsem před 3 dny o víkendu po příjezdu z kolejí (studuji na vysoké škole, už poslední ročník) podlehla zvědavým narážkám mé matky a svěřila se jí. Myslela jsem si, že po těch letech už je komunikace mezi námi lepší než dřív, ale to jsem se šeredně spletla. Začala na mě neskutečně řvát a vyhrožovat mi, že ten chlap je zločinec, který si dovoluje dokazovat si věčné mládí na její dceři a jestli prý se neukáže do půl roku, tak si ho najde a řekne mu něco sprostého a pořádně si ho prokádruje. Samé zraňující a sprosté urážky. Otci to vyklopila do telefonu a u něj to bylo skoro to samé. Mrzí mě, že jsem jim vůbec něco řekla a byla tak naivní, to za prvé a za druhé mě taky mrzí, že nikdo z nich nechápe, že já si prostě s "mladým perspektivním studentíčkem, kterému teče mléko po bradě" vůbec nerozumím.
Proti mladým klukům nic nemám, ale nakonec to u nich sklouzne k tomu, že jsem jim spíš starší sestrou a nebo, co horšího, matkou. Co je tak hrozného na "starším" chlapovi? A co je vůbec věk? Je mi z toho všeho na zvracení.Snažila jsem se jim říct, že chápu jejich obavy o mne, ale že na svém si stojím. Bratr, který je o dva roky mladší než já, mě naštěstí podpořil. Trochu se to uklidnilo, ale na jak dlouho?
Potřebovala bych vědět, jestli se všechno urovná a jestli se s tím rodiče nakonec smíří. A když ne, má cenu jim vůbec něco říkat o mých vztazích? Hlavně u otce je totiž problém v tom, že žárlí na každého chlapa, který kolem mne projde. Také by mne zajímalo, jestli to, co se stalo, můj vztah s Honzou přežije. Nepřeji si, abych si vztah zbořila kvůli nim a také mému zbytečnému strachu. Chci mít svůj vztah a ne vztah, který je od někoho proklepnutý a ověřený. Moc Ti děkuji za odpověď! S pozdravem Aneta
napsal/a: mikysek1836 00:19 | Link
