V květnu to bude rok,co jsem se vdala.Bude mi 21,takže většinou slyšim komentáře o tom,jak je to brzo atd. Ale myslim si,že názory má každý svoje a žádnej nejde vyvrátit. Můj názor chci popisovat v tomhle článku...

Než jsem se vdala za svého nyní už manžela,chodili a žili jsme spolu rok. Je pravda,že to neni moc dlouho,ale připadalo mi,že ho znám odjakživa a že ho nikdy nepřestanu milovat,že to prostě nejde,nemilovat takovýho miláčka:) Tak jsem mu pořád nenápadně předhazovala všechna pozitiva pro svatbu.Strašně jsem po tom toužila od chvíle,co jsme spolu začali žít.A asi proto,že jsem ho nechtěla nikdy stratitˇjen tak lehce.Protože jsem si myslela,že z manželství se odchází hůř,než když je člověk svobodnej a bez závazků.A podle mě,aspoň v našem případě to tak je,protože dřív,když jsme se pohádali,měl tendenci mi předhazovat,že odejde spátky do Vimperka,kde má rodinu,žili jsme totiž u mojí rodiny. A já musela mlčet,protože jsem věděla,že by toho byl schopen. Prostě po svatbě se hoodně změnil,začal být víc dospělej,najednou se naučil řešit věci,co předtim neřešil. Já nevim,jestli mluvim srozumitelně,ale chci tim říct,že jsem věděla,že člověk nějak tou svatbou dospěje,že ví,že se teď bude muset správně rozhodovat nejen za sebe,ale i za jeho polovičku. A navíc se můžu chlubit,že jsem se vdala z lásky,ne proto,že jsem musela. Teď jsme si našli byt,zanedlouho budeme mít baráček po dědečkovi a možná za nějákej ten růček i přírůstek do rodiny:) Takže z toho plyne ponaučení,že je tak krásný,když to pouto manželství neni založeno na tom,že člověk se prostě vdát ( nebo oženit ) musí. Asi je jedno,v kolika letech do toho člověk půjde,hlavní prostě je,že jsme to udělali proto,aby jsme si vybudovali pěknej vztah a rodinu. A myslim si,že kdybychom se nevzali,pořád by jsme spolu jen tak ,, nezávazně chodili " a nesnažili bychom se o svůj život,ale pořád by jsme bydleli u maminky a žili nezávazně.Ne.Takhle jsem naprosto šťastná.snad i můj manžel to tak vidí a ničeho nelituje...