TITANIC-NEJROMANTICKEJŠI FILM STOROČIA | FILMY STOROČIA

Film - Sto minut o lásce, osmdesát o smrti

Mezi nejpůsobivější záběry celého filmu patří obrazové přechody ze současnosti do minulosti: zubožené, zrezivělé, rozbité a mořskou vodou rozežrané části vraku se před očima diváků několikrát plynule změní v takřka nebeskou nádheru lodi. Přechody se pochopitelně odehrávají vždy v těch nejluxusnějších prostorách Titaniku, takže dokonale vynikne kontrast mezi zbrusu novým vybavením a jeho podobou, jakou zařízení Titaniku nabylo po pětaosmdesáti letech chátrání na dně oceánu. Právě tady, v "ožívání" společenského dění na palubě, ve vnitřním zařízení, v křišťálových lustrech, v nádherných kazetových stropech anebo ve skleněných výplních dveří se nejvýrazněji uplatnila dokonalá práce filmových výtvarníků.

Jak bylo naznačeno, odehrává se příběh Cameronova Titaniku v retrospektivě. Spojnicí mezi současností a minulostí je postava ústřední hrdinky, dnes stojednaleté paní Rose (představované ovšem sedmaosmdesátiletou herečkou Glorií Stuartovou), která v televizi zahlédne zprávu o tom, že místo Srdce oceánu nalezla Lovettova výprava ve vraku zachovalou kresbu ženského aktu. Paní dosvědčí, ze právě ona je dívkou na obrázku, a před posádkou Keldyše vzpomíná na velkou lásku, kterou kdysi na Titaniku prožila…

Cameron tedy umístil na palubu přepychové lodi příběh sedmnáctileté Rose DeWitt Bukaterové (v podání Kate Winsletové), která cestuje první třídou s nemilovaným snoubencem Calem Hockleym (Billy Zane). Nešťastná dívka, znechucená pokrytectvím horních společenských vrstev, se po téměř dokonaném plánu na sebevraždu zamiluje do chudého amerického malíře Jacka Dawsona (Leonardo DiCaprio), jenž vyhrál cestovní lístek do třetí třídy v kartách jen pár minut před vyplutím, Jack žije ze dne na den, o zítřek se nestará a živí se svou kreslířskou zručností.

Po pravdě řečeno je příběh o naplněné lásce dvou lidí z rozdílných sociálních vrstev pohádkou pro dospělé a dospívající, jako opsanou z červené knihovny. Kdekterému suchopárnému intelektuálovi nebo rádoby uměnímilovnému snobovi může nad její přeslazeností běhat mráz po zádech. Cameron se však vůbec nerozpakuje servírovat divákům milostné drama a oddalovat "toužebně" očekávanou katastrofu po dobu více jak půl druhé hodiny. Značnou část děje ovšem zabírá popis lodi, tedy to, jak se tvůrci v opulentních obrazech vyžívají v luxusních interiérech, o nichž přitom každý dobře ví, že jsou odsouzeny k brzkému zániku. Jakýsi nostalgický pocit marnosti se tak prolíná celých filmem a je cítit takřka z každého slova, jež na plátně zazní. I třeba z výkřiku šťastného Jacka, nastavujícího s rozpřaženýma rukama tělo proti větru z přídě rozjetě lodi: "Jsem král světa…!" Pro toto - v jádru nostalgické - ladění je charakteristický postřeh, vyslovený v úvodní části filmu ústy staré vypravěčky: "Je to pětaosmdesát let… a stále cítím vůni čerstvých nátěrů. Čínský porcelán nebyl nikdy použit. V prostěradlech nikdo nespal. Titanic měl přezdívku "Loď snů". A tím i byl. Tím opravdu byl…"

Ovšem žádný suchopárný intelektuál ani dekadent toužící kochat se zdrcujícím koncem posledního výkřiku lidského umu se nemusí obávat, že by se třeba jen minutu nudil. Cameron je opravdu vynikajícím vypravěčem, a s neuvěřitelnou neomylností vede divákovu pozornost tam, kam potřebuje. Jeho Titanic je oním typem příběhu, u něhož každý předem ví, jak dopadne. Když už ne z historie neboli z vlastního kulturního povědomí, pak tedy z upoutávkových záběrů či ze sloganů o "nejproslulejší katastrofě století".

Daleko většího efektu při práci s předem známým vývojem příběhu, tedy s očekávanými skutečnostmi, docílil Cameron tím, jak celou katastrofu "prozradil" hned v úvodu. Spolu s paní Rose sledujeme na palubě Keldyše chladně věcnou počítačovou simulaci celé nehody. Při ní se dozvíme nejdůležitější fakta: loď narazila pravou přední částí na ledovou horu, která způsobila na dně plavidla bezmála stometrovou trhlinu. Voda zaplavila příliš mnoho (tedy šest) bezpečnostních plavebních komor a Titanic se začal potápět po přídi. Po určité době (čehož si na počítačovém modelu opět všimneme jen mimochodem) se urval první komín. V jisté fázi naklonění lodi se nadzvedla zadní část, což ovšem plavidlo nevydrželo, a pod obrovskou tíhou zádě se rozlomilo na dvě části. Záď dopadla z výšky zpět na hladinu, načež se opět vztyčila do kolmé polohy, až nakonec - tažena gigantickou hmotností potápějící se přídě - o to rychleji zaplula pod hladinu.

Takto suchý popis může vzrušit opravdu jen minimálně. A o to ani Cameronovi nejde. Jak totiž poznamená paní Rose: "Ve skutečnosti to prožíváte jinak." Ona skutečnost se pak dostaví ve finální sekvenci snímku, v níž divák nahlíží katastrofu pěkně zblízka, očima bezmocných cestujících, mezi které se v tu chvíli vlastně sám počítá. Po hodině a půl poklidného snění o romantické lásce jste nuceni se náhle "probudit" a vzpomenout si na zdánlivě nevzrušivou počítačovou simulaci. Účinek této vypravěčské kličky je zdrcující: když se do vody řítí první komín, šokovaný přihlížející si uvědomí, že na rozdíl od modýlku na monitoru dopadá mnohatunový železný kolos na dav hrůzně zděšených lidí. S patřičnou obavou pak očekáváte tragické finále s rozlomením trupu; tím spíše, že už jen samotné naklonění lodi znamená mnohočetné smrtelné pády cestujících ze vznikajícího srázu, plného nečekaných nástrah v podobě lavic, stolů či železných "periskopických" vyústění ventilátorových šachet.

Tvůrci však dokázali překonat i ta nejkrkolomnější divácká očekávání, a to nejlepší si nechali nakonec - scénu, z níž slabší povahy v sále dostávají závrať: jde o dlouhý záběr, ve kterém se Jack a Rose zoufale drží zábradlí na zádi (na stejném místě, kde se seznámili) a hledí kolmo pod sebe, ze závratné stometrové výšky, do propasti mrazivého vodního pekla…

Oddalování závěrečné katastrofy protáhlo celkovou metráž filmu na tři hodiny a čtrnáct minut. Ovšem nutno říct, že celá tato doba je nabita emocemi, ať už jde o zmiňovaný nostalgický rámec příběhu, o tragickou předtuchu, o dojímavé milostné city, o humor z Jackova neohrabaného chování mezi společenskou smetánkou, nebo o hrůzu z neodvratného konce.

Všechny tyto vypravěčské finesy Cameron promyslel a propracoval právě tak dokonale, jako museli jeho spolupracovníci promyslet a propracovat model Titaniku. Žádný z triků navíc - na rozdíl od svého dřívějšího filmu Terminátor 2: Den zúčtování - nestaví zbytečně příliš na odiv, což by vedlo k nežádoucímu "zcizovacímu" efektu. Ve víru událostí a emocí si divák sotva uvědomí několik "skřípajících" míst: kupříkladu, že Rosein pokus o sebevraždu přichází příliš náhle, spíš jako dramatické gesto než jako projev vnitřní bezvýchodnosti. Cameron navíc pojednal svůj film jako "dva filmy v jednou". Srážka lodi s ledovcem přichází ve chvíli, kdy láska Jacka a Rose dojde svého naplnění. Dál se jejich příběh vyvíjí do konečného konfliktu Jacka S roseiným snoubencem a jeho padoušským pomocníkem Spicerem Lovejoyem (David Warner) a je značně ovlivněn samotnou katastrofou (Jack se s nasazením života zaslouží o to, že Rose přežije, zatímco snoubenec Hockley si hledí sám zachránit kůži).

Avšak hlavní pozornost tvůrců je věnována drásavému příběhu katastrofy. I zde Cameron projevil dokonalé dramatické cítění: klid a pohoda, která panuje na lodi bezprostředně po srážce (nikdo si na rozdíl od diváků ještě neuvědomuje rozsah a dosah událostí), jsou natolik nabity vnitřním napětím, že tvůrce má "vystaráno" ještě na jeden celovečerní film.

Cameronův snímek se vlastně - podobně jako skutečný Titanic - rozlamuje na dvě rozdílné části. Ovšem přirovnání ke ztroskotané lodi je nutno brát opravdu s velikou rezervou. Neboť v případě tohoto díla rozhodně nejde o katastrofu, nýbrž právě naopak - o značně zvýšenou laťku, kterou budou napříště zdolávat tvůrci katastrofických filmů, které s novými trikovými technologiemi opět přicházejí do módy. Už několik týdnů po premiéře se ukázalo, že James Cameron vydělal i na extrémně vysoký rozpočet: je známo, že za tržby ze vstupného (přes 300 milionů dolarů) by bylo možné postavit nový Titanic, i se započtením inflace od roku 1912. A to jde jen o tržby v kinech Spojených států amerických. Ať už je člověk příznivcem nebo odpůrcem Cameronova přístupu k historické látce, pro všechny platí, že dříve natočené katastrofické filmy dnem premiéry Titanicu rázem o něco zestárly.

sedmnáctiletá Rose
Jack vyhrál svůj lodní lístek v kartách.
Rose a její Srdce oceánu
"Jsem král světa...!"
kapitán Smith s posádkou
...se Srdcem oceánu
"Dostanu tě odsud!"