ujetej horor

28.Květen 2005

Ahoj Elis. Poslední dva měsíce jsem strávil víceméně uzavřenej jednak do sebe a jednak ve svým pokoji. Až dodnes jsem se rozhodoval, co vlastně udělám. S lidma se moc nebavím, televize je na nic a vůbec...všechno je čím dál tím horší. Když se sere, tak se holt sere. Začalo to právě ten den , kdy jsme se rozešli.

V předchozích dopisech jsem se o tom nezmiňoval, ale musím ti to říct a už si s tebou nedokážu povídat tváří v tvář. Rodiče nic nevědí, nemluvil jsem s nimi. Nikdy ti moc nefandili, a kdyby se dozvěděli, že už spolu nechodíme, nikdy by mi nepřestali vyčítat, že jsem si s tebou někdy vůbec něco začal. V tu chvíli, kdy jsem tě viděl naposledy, jsem ještě pořádně nechápal, co že se to vlastně stalo. Ale pak jsem utíkal. Hodně rychle a nevěděl jsem kam. Prostě pryč. Uklouzl jsem a rozhňápal si dršku. A to byl jen začátek. Hádal jsem se s rodičama, nechodil do školy a nakonec mě policajti čapli s dávkou LSD. Tím rázem šlo všechno do prdele... Víš, že jsem o kluků nebral ani trávu. Až doposud, myslel jsem, že mi to pomůže. Bylo to fakt silný, to je pravda, nebylo to jen takový oblbnutí, svět byl na tu chvíli jinej. Takovej, jakej jsem chtěl. Udělal jsem to jednou v životě a oni mě čapli. Kluky jsem práskl, nalhavám si že proto, aby to svinstvo už nikomu neprodali. Ale není to tak. I já bych si od nich ještě rád vzal. Z kriminálu jsem ti poslal první dopis a kecal ti, že žiju u tety. Byl jsem tam jenom dva měsíce, ale spolubydlící mě mlátili a brali mi všechno jídlo. Bylo to na hovno. Pak mě pustili a já myslel, že nejhorší etapu svýho života mám za sebou a nic horšího se stát nemůže. Byl to hroznej omyl.



0.2

Nedávno se mi však stalo něco, na co nemůžu zapomenout a musím to někomu říct. A ty jsi jediná, komu se ještě svěřuju, I když neodpovídáš. Každý den před večeřou jsem chodil běhat ven a jednou mě chytil pěknej slejvák. Kompletně jsem promokl, nachladil se a měl čtyřicítky teploty. Třetí den už jsem nemohl vydržet, zavolal jsem si záchranku a pak už jen vím, že jsem se probudil v nemocnici. Měl jsem těžkej zápal plic.

První dny stály za hovno a nepamatuji si z nich skoro nic. Jen jsem sípal, bral prášky a čekal na smrt. Když už jsem na tom byl líp, frknuli mě do normálního pokoje na pozorování. Měl jsem tam pro jistutu ztrávit ještě tři dny. Bylo mi už dobře a tak jsem si říkal, že si aspoň odpočinu. Ale byl to omyl. Radši bych se pořád třásl pod peřinou, jen abych nemusel prožít to, co mě teprv mělo potkat.

Dostal jsem se do pokoje s nějakým Dickem. Měl tátu primáře té nemocnice a taky zánět slepýho střeva. Byl to malej, hnusej, rozmazlenej fracek s pobeďarovaným ksichtem. Nemluvil jsem s ním a moc jsem o něm nevěděl. Jenom to, že se pořádně nudí, tak jako já...Sestřičky mi nařídily na něj dávat pozor, měl totiž navíc slabý srdce. Prej ho mohl kdykoliv postihnout kolaps.



0.3

Jednou jsem se probudil to posledního rána, který jsem měl v tom špitále strávit. Dick držel v ruce dálkovej ovladač na telvizi a unavený vymačkal poslední tři kanály. Pak s ovladačem otráveně mrsknul na stolek. "Doprdele, dvě stě kanálů a nic na nich! Dohajzlu!" zaklel, s patřičným důrazem na každou slabiku. V tu chvíli se ve dveřích objevil jeho tatík a pověsil si plášť na věšák. Praštil jsem hubou do polštáře. Vůbec mě ta jejich přesládlá a hnusně dojemná rozmluva nezajímala. Po deseti minutách jsem se konečně mohl normálně nadechnout, primář byl v čudu. A pak jsem to uviděl! Ihned se mi rozzářily oči a srdce se mi rozbušilo, jak nikdy. Primář si u nás pokoji nechal svůj plášť! A z mělké kapsy mu vyčnívala univerzlální propustka! Ta propustka s čipovým kódem, se kterou si otevřeš každý dveře v nemocnici! Vytáhl jsem propustku a ukázal ji Dickovi. "Hele, ty jsi furt měl nějakej problém s nudou...S tímhle se teda nudit nebudem!"

Dick pozvedl oči ke stropu: "Jéžíš, ty seš vypatlanej! Já už jsem tu byl všude a není tu vůbec nic vzrušujícího!" Já jsem se nevzdal: "Vím o místě, kde jsi nebyl a kde to vzrušující je!" Dick obrátil a mluvil prozměnu jak farář: "Nikdy!" odsekl. "Nedopustím se krádeže na vlastním otci! Bylo by to sprosté a neomluvitelné!" Ale já jsem byl neoblomný. "Hele Dicku, jestli nepudeš se mnou, tak pudu sám! Je to jenom na chvíli vole! Tvůj táta nic nezjistí!" přemlouval jsem ho. "No dobře," řekl nakonec Dick, "půjdu, ale jen abys něco nevyvedl!" A tak jsme teda vyrazili. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Neustále jsem do Dicka hustill, co všechno s tou propustkou můžemedělat. On sice pořád něco hučel o Id kartě a morálce , ale následoval mě a to bylo hlavní.



0.4

Po projítí pár chodbami jsme vlezli do výtahu. Vystoupili jsme v prvním patře. Zrovna tam v černým igelitovým pytli přiváželi nějakou mrtvolu. Ještě že jsme stáli u dveří na hajzl a tak jsem se tam rychle vecpali, jako že nás chytlo fakt silný chcaní. Takže nikdo neviděl naše ksichty Byly to nervy, Dick nevydržel a začínal kňourat. "Poď zpátky! Vždyť mě tu všichni znají! Budou se ptát, kam jdeme a pak řeknou tatínkovi, že jsme tu byli a on mě zabije!" Ignoroval jsem ho. Nakonec jsme doktory a sestrami nezpozorovaní dorazili až k prvním dveří, který si už chtěli propustku. Vytáhl jsem z kapsy od pyžama tu šlohnutou primářovu a dveře jsem s ní otevřel. V tom se ale Dick začal vzpírat. Pochopil, kam máme namířený. "Já tam nepůjdu! To není lidské!" vyjekl, že to musel být slyšet kilometr daleko. Vrazil jsem mu facku. "Zmlkni kreténe!" zavrčel jsem na něho, "prozradíš nás!" Srdce mi od leknutí tlouklo jak střelený. Dick však úplně zbledl. Nechápal jsem proč a tak jsem ho lisknul ještě dvakrát aby neomdlel. Nic neříkal, jen se na mě hleděl vyčítavýma očima. Zahlédl jsem, jak se mu v nich zaleskly slzy. Prohlédl jsem si ho celýho a zjistil, že se třese, jako po velikým fyzickým výkonu. Už mě začínal srát. Byl to chlap, nebo malá ubrečená a ustrašená holka? Úplně jsem cítil, jakej má velkej strach . A byl to strašnej pocit. Až teď jsem poznal, jak je citlivej, ale byl už jsem moc nasranej na to, abych s ním ještě diskutoval.



0.5

Navíc už jsme byli u cíle. Museli jsem se na chvíli schovat za roh. Zrovna převáželi nějakou mrtvolu. Zas jsem použil propustku a uvolnil si vstup do márnice. Když jsem tam vcházel, byl to božskej pocit. Bylo to hrozně tajemný. A taky nebezpečný a bezpečný zároveň. Vzrušující pocit. Jako orgasmus, co mě zbavil smyslů a hlavně lidskosti. Zatím co Dick ztěžka oddychoval opřenej o jeden z vozíků, já tam běhal jako nějakej pomatenec.

Votvíral jsem schránky, ve kterých byla těla. S každou otevřenou schránkou jsem se dostal do většího varu. Je to strašná představa, když na to teď myslím zpětně. Dick na mě naléhal - chtěl jít okamžitě pryč. Já byl jako posedlej, sral jsem na jeho fňukání. Popadl jsem za ho ruku a dotáh ho doprostřed místnosti, kde stál vozejk s nově přivezeným tělem.

"Hele!" vyhukl jsem na něj. "Když rozepněš ten zip a mrkneš, kdo nám tu skonal, tak odejdem!" vysypal jsem nakonec ze sebe hlasem šílence. Dick už chtěl vážně pryč a tak bez nějakýho zaváhání poslechl. Se šíleneckým napětí jsem sledoval, jaká tvář se v pytli objeví. Mladej, nebo starej? Holka, nebo kluk? Dick to chtěl mít rychle za sebou, tak se zavřenýma očima zipem škubl a votevřel pytel skoro do polovičky.

Vytřeštil jsem na odhalenou mrtvolu oči. Srdce se mi skoro zastavilo. Byl to někdo, koho jsem znal, ale nemohl jsem si uvědomit odkud a kdo to vlastně je. Najednou jsem nemohl vůbec přemýšlet vůbec a dělalo se mi blbě. Jen jsem zíral na tu mladou klučičí tvář. Prochladlou, zbělalou a zčásti popálenou. Tvář zbavenou levýho oka. Na čele byl dokonce uražený kus lebky. Hnusný a hrůzný pohled. Kde jsem toho kluka už viděl...? Panebože! Najednou jsem si to uvědomil a před očima se mi zatmělo. Jako by mi do mozku někdo nalil kýbl vařící vody. Zdálo se mi, že padám a chtěl jsem se něčeho chytit. Byl jsem takovej strašně lehkej, jako plnej helia. Naslepo jsem šáhl po Dickovi. "Dicku!" vysoukal jsme ze sebe tichoučkým hláskem. "To jsi ty!" stačil jsem ještě říct, pak jsem zapomněl, jak se mluví. I jak se dýchá. Ano, ta mrtvá a zohavená tvář patřila Dickovi! Nikdy jsem nezažil nic tak hrozného. Zaslechl jsem ještě Dickův řev a pak byla jen tma a takový zvonivý ticho..

Probudil jsem se na pokoji. Upřeně jsem sledoval dvě klevetící sestřičky. "Ubohý pan primář!" hořekovala jedna. "Za jednu noc přišel o dva syny. Jeden zemřel při nehodě na motorce - neměl totiž přilbu. A ten druhý se tady s tímhle (ukázala na mě) vydal do márnice a tam objevil bratrovo tělo. Jeho srdce to nevydrželo. Našli ho tam ležet s očima dokořán. Byla to jednovaječná dvojčata...."



0.6 - Depressure

Už chápeš Elis!? Byl jsem to já, kdo ho zabil. Vedl jsem sráčskej život. To LSD mi vyžralo mozek. Věděla si, proč se se mnou rozcházíš. Vždycky odhadneš lidi. Seš fajn. Lidi tě budou mít rádi. Rozhod jsem se, že nebudu žít dál s takhle potrhanou duší. Jak hodím tenhle dopis do schránky, podřežu si žíly. A nebude to kvůli nějaké zkurvené lásce...

KONEC
napsal/a: mmmmmambo 13:46 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář