Nemám tu být..

17.Září 2007

Jaký je smysl být tady na tomhle světě? Proč jsem se vlatně narodila? Kdybych tu nebyla, nic by se vlastně nestalo, možná i pár lidem bych tu přestala překážet.. Jsem úplná nula, jsem nic.. Co v životě dokážu? Vůbec nic, nejsem schopná ničeho dosáhnout. Jsem jen každýmu jen pro smích. Můj život je jedna velká lež. Všichni kolem mě jen lžou, ale nikomu to nevadí. Vlastně už ani mě ne. Nemám sílu na to, abych pořád si něco naivně namlouvala, když stejně všechno jsou jen pouhé lži. Nemám kolem sebe nikoho, komu bych důvěřovala, protože všichni se přetváří. Najdou se i tací, co se snaží mi něco nalhávat, ale já už nemůžu. Když se konečně vyhrabu z jednoho dna, spadnu ještě do většího. Je to ale všechno kvůli vám! Proč jste všichni tolik do sebe zahleděný. Proč je vám jedno, jak mi je? Proč bych vám nechyběla, když bych tu nebyla? Proč vám nechybím, když mě nějaký čas nevidíte? Ani si na mě nevzpomenete, natož aby se někomu stýskalo.. Proč jen každý řeší své problémy a je všem jedno jak se cítím já? Jo, jasně, když se někomu vykecám, tak mě stejně nikdo neposlouchá, takže proto jsem se zmohla napsat jen těhle pár řádek. Jenom tady překážím a zabírám místo. Připadám si jako duch, který se motá smutně životem a nikdo mě nevidí. Možná je to i tak lepší. Přehlížejte mě dál, mě už jedno, nemám nikoho, komu by vadilo, kdybych se nikdy nenarodila..Když konečně najdu člověka, který by mě mohl vytáhnout z toho dna, opět se v něm zklamu a padám ještě níž, než jsem byla. Možná mi pár lidí vyčítá, že nedávám city najevo, že jsem jen chladná, ale jak to kruci mám jinak udělat, když je to každýmu jedno, jak mi je? Akorát pak každý toho využívá, takže mi zas zbydou jen oči pro pláč a jen hloupý výsměch. Vy si vůbec neuvědomujete, jak je důležitý mít kolem sebe lidi, co vás mají rádi. Vy máte v hlavě jen sebe a nic víc. Všichni ostatní jsou vám ukradení. Tak jako já jsem ukradená vám. Moc děkuju, ale nemusíte mě litovat, nikdo mě nikdy nelitoval, takže se teď nemusíte přemáhat. Jsem na dně, myslím si, že budu celý život, protože je vám úplně všechno jedno. Je vám hlavně jedno, jak mi je, takže proč vlastně čtete tyhle hloupý řádky? Aby jste se mi zase vysmáli, jako obvykle? Aby jste mě pomluvili? Víte co? Já na vás kašlu, je mi to všechno jedno, klidně si o mě myslete, že jsem špatná..Jedinej, kdo mě opravdu zná, jsem já a je mi jedno, jaký názor na mě máte, mě stačí můj názor. Ten je upřímnej. Upřímnější, než ty vaše ubohý řeči. Nikdo nemá právo mi říkat, jak mám žít, protože je to můj život a stejně je vám to úplně ukradený, takže si svoje názory nechte pro sebe, mě je to jedno. Kdybych teď skočila pod vlak, bylo by vám to úplně jedno. Já se vám ani nedivím. Pořád lepší být sama a smutná, než být oblíbená a každýmu jen pro smích. Já si vystačím i bez vás, nepotřebuju vás. Nikdo nepotřebuje mě, tak proč bych potřebovala já vás, hm? Co máte z toho vašeho života? Jo, já vím, že jsem nula, že v životě nic nedokážu, ale aspoň si to dokážu přiznat. Narozdíl od vás! Jediný, co umíte je, že dokážete člověka jen využít a odkopnout. Ale mě to nevadí, klidně kopejte dál...Klidně i víc, mě to u vás už nepřekvapí. Život mi dal tolik ran, že už mě nikdy nic nepřekvapí. Jen mě mrzí, že jsem se zklamala v tolika lidech u kterých bych to opravdu nečekala. Možná trošku přeháním, ale je to tak. Nemám smysl tu být a žít ten stereotypní život. Celý život mám smůlu, tak co z těch dnů mám? Jen slzy a smutek, nic víc. Ale co, alespoň tohle. Pořád lepší něco než nic..Takže bych vám chtěla všem upřímně moc poděkovat, co všechno jste pro mě udělali, fakt moc díky :-( fakt vás mám za to všechny moc ráda........

napsal/a: moniiii 20:32 Link komentáře (1)



Úvaha o lásce

01.Prosinec 2006

Tak tohle je moje pololetní práce ze slohu, měla to být úvaha na téma „Lépe být smutný s láskou než veselý bez ní.“. Moje milovaná profesorka mi to ohodnotila jako dobrý. Nesmím zapomenout na to, že je proti mně malinko zaujatá, tak se ani nedivím a lepší známku jsem ani čekat nemusela. Spíš bych měla být ráda za to, co jsem dostala. Ale zpět k té úvaze:

Zamysleme se nad tím, jak je láska v našem životě důležitá. Hlavně bez lásky by nebylo to opravdové štěstí, ale i to nešťastné zklamání, které každý z nás v životě alespoň jednou zažije. jeden slavný spisovatel řekl velmi moudrou věku „Lépe být smutný s láskou než veselý bez ní.“ Myslím si, že každý člověk na tomto světě touží po lásce. Goethe, žijící v 18. století, věděl, proč to říká. zde nám dokazuje, že již v dávných dobách byla láska v každém srdci. Přesně tak je to i dnes. V dnešním uspěchaném životě se alespoň několikrát za svůj život někdo zamyslí nad tím, jak velmi lásku kolem sebe potřebuje. Sice láska s sebou nese i mnoho smutku, ale to vždy přebolí a ne jen jedna osoba je nám schopna dát tolik lásky, kterou tak potřebujeme. Vždy se najde někdo další, kdo nás z té beznaděje a trápení vytáhne. A my mu to oplatíme tím, že mu také dáme kousek svého srdce a později pomůžeme my jemu, když to bude potřebovat. Od toho přátelství je a neobjede se také bez malého množství lásky. Ale když se zamyslím nad tím citátem, jak může být člověk bez lásky opravdu šťastný? Možná, že to někdo nedává najevo a uzavírá se do sebe. Tím nám chci říci, že je k ostatním lidem, co se lásky týče, velmi chladný a nedostupný. Pak i veškeré snahy o lásku jsou bohužel zbytečné. Když někdo tvrdí, že je šťastný i bez lásky, určitě to nemyslí vážně. Nikdo nemůže být opravdu tak šťastný. Aby byl opravdu šťastný, potřebuje opravdovou lásku. Chápu, že když je člověk zklamaný z lásky, touží po volnosti a nechce mít žádné závazky a starosti. Ale postupem času zjistí, a přijde na to sám, že stejně potřebuje někoho, komu může kousek svého srdce věnovat. Není správné se do sebe uzavírat a vše vzdávat. Každý musí bojovat za to, co chce a po čem touží. Tak přesně je to i s láskou. I když to jde lépe či hůře, musíme si jít za svými cíly a sny. Máme kolem sebe tolik lásky, že si to ani nepřipouštíme a hlavně si toho nevážíme. Měli bychom být rádi za každý kousek srdce, který je nám darován. je velmi důležité mít kolem sebe lidi, na kterých nám záleží a víme, že se na ně můžeme kdykoliv spolehnout. Pak máme takový příjemný pocit z toho, že někomu trošku patříme a nejsem na tom světě tak sami. Největší problém je, když je láska neopětovaná. To je pak velmi smutné, moc to dokáže bolet, ale musíme se s tím vypořádat sami. Také je špatné, když je láska neupřímná. To pak velmi špatně zapomínáme a stejně něco málo nám v našich srdcích zůstává. Každá láska, šťastná i nešťastná, má své klady i zápory. Ale stejně nám již zůstane navždy s námi. Ale naštěstí se vždy najde někdo, kdo nám zaplní srdce štěstím a upřímnou láskou. Hlavně nám pomáhá zapomenout na to neštěstí. Za to bychom jsme měli být velmi vděční.

napsal/a: moniiii 22:53 Link komentáře (0)



Štěstí

11.Listopad 2006

Štěstí je fakt důležitá věc na tomhle zkaženým světě
Říká se, s úsměvem jde všechno lépe, ale opravdu to tak je? Opravdu je tato věta pravdivá? Možná, že na tom něco pravdivého a reálného i bude, ale jak to udělat, aby každý den byl jako z marcipánu?
Každý den se člověk setkává s různými překážkami, které pro ně připravil život. Ale tak to je a bohužel s tím musíme žít a přetrpět to. Každý den člověk řeší mnoho problémů, menších či větších, ale jsou to problémy, nad kterými se musí člověk pozastavit a pokusit se je nějak vyřešit. Když se mu to vše podaří, nastává ta chvíle konečně si pořádně oddychnout a trošku se na ten svět pousmát. Ale nic netrvá věčně a vše nastává znovu a jde to zas znovu dál, jako před tím. Vždy každý problém má své kladné, ale i záporné stránky a někdy je to i lepší.
Samozřejmě, že když je člověk šťastný, vypadá mnohem lépe, než zamračený a trápící se člověk. Je přeci krásné, když někdo vykouzlí úsměv. Každý den nás potká mnoho veselých tváří a my si toho ani nevšimneme a hlavně si toho vůbec nevážíme. Za každý úsměv, který nám někdo daruje, bychom měli poděkovat. Protože bez kousku štěstí a veselé nálady by nebyl život životem. Život se také neobejde bez nějakého toho zklamání a smutku. Každý si tím projde a za nějaký čas si na to ani nevzpomeneme. Protože život jde dál. Nikdo si toho štěstí naváží. Představme si, že jdete po ulici a potkáváte jen zamračené a zamyšlené obličeje. Co by jsme pak dali za jeden obyčejný úsměv?
Teď v tomto dnešním uspěchaném životě se nikdo nepozastaví a nevšimne si, co vše hezkého potkal nebo prožil. Všichni pořád někam chvátají, nemají čas na své blízké a myslí jen na sebe. Pak jsou na své problémy sami a neví, co mají pak dělat. Proto z toho vznikají různé deprese, špatné nálady a na své tváři nevykouzlí úsměv, aniž by o to moc stáli. Ale kdo se na to má pořád koukat?! Ono bez problémů bychom si vůbec té radosti ani trochu nevážili.
Říká se také, že smích prodlužuje život. Ani se nedivím, protože radost je velmi důležitou součástí našeho života. Ano, jsou mezi námi lidé, kteří smíchu na rozdávání, ale jsou i tací, co si svou radost a smích šetří na vhodný okamžik, protože se ho moc nedostává. A pořád čekají… A od toho jsou zde právě ti, co mají stále dobrou náladu a tohle se snadno přenese na smutného člověka. Sice jen málo, ale i to někdy stačí.
Proto bych chtěla mít kolem sebe co nejvíce radosti a co nejméně smutku. Sice velmi důležité být v dobré náladě a usmívat se, ale mnohem důležitější je to, mít kolem sebe ty usměvavé tváře a vědět, že moji nejbližší jsou šťastní. Myslím, že jejich radost je to nejkrásnější na světě.

napsal/a: moniiii 17:04 Link komentáře (0)



Nenávidím Tě

13.Říjen 2006

Nenávidím Tě za to, že jsi se vůbec narodil a já jsem Tě musela poznat. Nenávidím Tvé očí, Tvé neupřímné oči, ve kterých jsem se vždy ztrácela, ale ze všeho nejvíce nenávidím pohled do Tvých zlých, ale hlubokých očí. Nenávidím Tvé rty, které mi stále lhaly, ale vášnivě líbaly. Nenávidím Tvůj prolhaný obličej, ale přesto tak bezchybný…Nenávidím Tvé ruce, které se mi mě tak příjemně držely a tvé doteky, které jsem tak milovala… Nenávidím Tvou duši, na které není ani kousek dobrého a radosti. Nenávidím Tvé neupřímné srdce, které dokáže jen ubližovat a nikdy mě nedokázalo milovat! Nenávidím způsob, jak mluvíš a Tvůj humor, který jsem nikdy nepochopila a pochopit ani nechtěla. Nenávidím Tvé hloupé řeči, které dokážou jen ponižovat a ubližovat. Nenávidím Tvé ubohé názory. Kam ses mi ztratil?! Kde Tě mám zas najít a mít Tě zpět?! Nenávidím Tě za to, že jsi zapomněl na mé narozeniny. Ani nevíš, jak jsem celý den čekala na alespoň jednu sms, ale zbytečně. Ani nevíš, jak mi to ublížilo. Ne, ty to nemůžeš vědět, vždyť Ti bylo jedno, jak mi je. Nenávidím Tě za to, že ses mě nikdy nezeptal, jak se mám….To bylo tak těžké, použít tuhle obyčejnou frázi?? Asi ano…Nenávidím tě za to, že tě už nikdy nenajdu takového, jakého jsem Tě znala. Nenávidím Tvé kamarády, jsou to jen arogantní ignoranti a Ty jsi úplně stejný. Když jsem Tě poznala, myslela jsem si, že jsi jinej, ale mýlila jsme se, jsi ještě horší než oni. Za to Tě nenávidím. Nenávidím, když řídíš můj život, Ty to víš, ale děláš to stále dál. Nenávidím, když na mě zíráš. Proč tedy na mě pořád koukáš, když mě nechceš a jsem Ti úplně volná? Ty jen nevíš, co chceš a o co přicházíš. Jsi zahleděný jen do sebe a já jsem naivní. Takže Tě jen dál naivně nenávidím… Nenávidím Tvou povahu za to, že je Ti úplně všechno jedno a hlavně je Ti jedno, jak se já cítím. Nenávidím, že mě tak dobře znáš a já s tím nic udělat nemůžu. Nechci, aby jsi o mě něco věděl, nestojím o to, když Ty nestojíš o mě… Nenávidím Tě tak, že je mi až zle. Nenávidím, že máš vždy pravdu a když mi lžeš. Nenávidím Tě za to, že jsi mi ublížil a ani Tě to nemrzí. Nenávidím Tě, že pro Tebe jsem už úplné nic. Nenávidím Tě za to, že teď nejsi u mě a nejsem v tvém objetí. Nenávidím i to, že Tě vidím šťastného, ale beze mě. A to mě ještě víc ničí. Nenávidím, když jsi mě rozesmíval a ještě víc, kdy jsi mě rozplakal. Nenávidím Tě za to, jak ses ke mně choval. Nenávidím Tě, že na Tebe nedokážu zapomenout. Nenávidím Tě, že jsi pořád součástí mého života a že jsi stále v mém srdci. Nenávidím Tě za to, že je ve mně, kvůli Tobě, moc zlého. Proto dokážu tak nenávidět! Nenávidím Tě, že se kvůli Tobě trápím a dokážu jen plakat. Nenávidím Tě za to, že nedokážu být opravdově šťastná a proto Ti přeji, abych na Tobě už nikdy neviděla úsměv. Nenávidím Tě za to, že Tě už nikdy nebudu mít zpátky nebudu s Tebou šťastná, tak jak jsem byla. Nenávidím Tě hlavně za to, že se dopouštíš toho, že tě dokážu nenávidět! Nenávidím sebe za to, že tě nenávidím. Nenávidím Tě ale především za to, že tě stále miluji. Ale ze všeho nejvíce nenávidím, že Tě ani trochu nedokážu nenávidět!

napsal/a: moniiii 22:31 Link komentáře (0)



Nepatřím sem

29.Září 2006

Všechno, co jsem sem napsala, jsou jen lži, báchorky a pověry. Nejsem na tomhle světě. Byla jsem tu zbytečná, proto jsem ve skutečnosti již dávno mrtvá. To co potkáváš venku, ve škole, ve městě, ve volném čase, na netu, prostě všude, je jen moje duše. Můj hlas je jen dokonalá nekonečná smyčka. Můj obraz, mé já, je jen smutná vzpomínka, na jinak smutně smutnou dívku, co jedla čokoládu, pizzu, špagety, pila kolu, jablíčko, vínko, a hlavně pila lidem krev. Co ráda poslouchala hudbu, hlavně hip hop a když měla pořádné depky, tak i takové ty pochmurné balady, co neposlouchala rodiče a nenaslouchala ostatním. Ani boží přikázání. Co si ráda pohrávala s fotkami, ale hlavně si moc ráda pohrávala s lidmi v jejím okolí a všechny jen tahala za nos. Co se ráda dívala na filmy, seriály, hlavně na horory, když tam viděla tu hrůzu, ráda se bála. Co byla pro každou špatnost, stále s někým blbla, ale okolí už to nezajímalo. Všichni jí odsuzovali za to, jaká je, jak se chová a jaké má myšlenky. Ale ona za to přeci nemohla, bohužel to bylo všem jedno. Byla jim úplně volná, protože dokázala všem jen ubližovat. Lásku si od všech brala plnými doušky, ale nikdy nic nedokázala dát. Byla sobecká. Vzpomínka na dívku, co se ráda předváděla, co hrála divadlo a potěšilo jí u srdíčka, když potěšila ostatní, ale to se stejně nikdy nestalo, byla jen součástí ničeho. Co ráda byla na netu a seznamovala se s novými lidmi, někdy si z někoho dokázala udělat srandu, ale to k ní prostě patřilo. Co milovala lidi kolem sebe, její přátele, se kterými trávila svůj volný čas, ale oni jí ne. Nevěnovali jí ani kousek jejich lásky. To jí ubíjelo. Co měla ráda byl sport, milovala ten pocit příjemného unavení a i pocit, že vypadá o něco lépe, ale na co jí to pak bylo, úplně pro nic, zabitý čas. Neměla totiž být pro koho tou krásnou princeznou. Co každé ráno trávila před zrcadlem hodiny, aby vypadala co nejlépe, aby si jí okolí všimlo, ale den co den to bylo zbytečné. Nikdo si jí totiž nevšiml. Byla to jen šedivá myška, která se tiše potácela po světe. Co musela chodit do školy, ale zjistila, že nebýt školy, nepoznala tolik přátel, ale pak se zmýlila. Moc se zmýlila. Ublížili jí. Všichni. Co nadevše milovala spánek a odpočinek a budiž jí dopřáno. Na to se přeci těšila. Až bude mít od všeho klid a pokoj. Co nerada četla, bylo to u ní za trest přečíst povinnou četbu, ale jediné, co znala nazpaměť byly knihy o smrti, trápení a drogách. V tom se ona vyžívala. Možná, že okolí připadala zvláštní, možná, že se jí i někdo bál, ale jí to bavilo, byla prostě taková, byla svá. Co se bála smrti a lidí, kteří jí dokážou ublížit a vzít jí její jediné přátele, ale moc lidí o tom nevědělo, proto všem bylo jedno, jak se cítí. Nikoho nezajímala. Na tomhle světě jen překážela a lidi to věděli. Možná, že si i oddychli. Nikdo neuronil ani slzu. Ale ona se nedivila. Měla jen svůj svět, ve kterém vyrůstala a ve kterém žila naplno. Možná, že i párkrát byla šťastná a měla úsměv na rtech, ale vždy přišel někdo, kdo to všechno dokázal pokazit. Nenáviděla ho. Nenáviděla všechny. Všem tu překážela, proto jí už netíží svědomí nad tím, že tu někoho otravovala. Možná, že v sobě měla trošku svědomí a malinko jí to mrzelo Vlastně jí mrzel a mrzí celý její život…

napsal/a: moniiii 17:55 Link komentáře (1)



Nikdy nečekej...

24.Srpen 2006

Nikdy nebudu krásná a nikdy nebudu mít blond'até vlasy, nečekej, že Tě budu o něco prosit a nečekej, že se kvůli Tobě změním... Můžeš mě bud' milovat a nebo nesnášet, nic mezi tím není... Nebudu Ti nic dokazovat, raději odejdu pryč, než abych bojovala, protože nemám pro koho... Nečekej, že řeknu ,,mám Tě ráda'', protože moc lidí mě zničilo... Nečekej, že budu plakat, když to neřekneš Ty mě, protože vím, že bys lhal... Vždycky budu ta ,,divná'' a popravdě je mi to jedno... Neudělám nic proto, abych se Ti líbila, protože chci zůstat kým jsem, i když mě nechceš... Může Ti připadat, že Tě nevidím, že jsem někde jinde, ale možná jen nechci, aby Ty jsi se díval na mě... Nemám duši, protože jsi mě o ni připravil... A je Ti to ukradený, tak nečekej, že něco řeknu... A tak se naposledy usměju na tenhle svět a poprvé budu vědět proč... Je to jen lehký život, co taky chceš, když jsem taková... A Ty chceš princeznu... Nikdy Tě nebudu prosit, abys na mě nezapomněl, protože to stejně uděláš...

napsal/a: moniiii 23:25 Link komentáře (0)