Sedím na posteli a z okna koukám,
pochmurnou písničku si přitom broukám.
Přemýšlím, má-li to tak být,
jestli mi nemělo alespoň něco po tobě zbýt.
Já jsem tady a ty jsi tam,
jen co si na to vzpomenu,
už slzy v očích mám.

Všichni jdou v černém na tvůj obřad,
jen já sedím doma pořád.
Zatrpklá a cítím se sama,
byla to pro mě dost velká rána.
Ani náplast to nespraví,
i když to tak moc bolí,
ještě chvíli a ta bolest mě skolí.

Koukám na tvou fotku
a padají mi na ní slzy.
Chtěla bych tě vidět,
a chtěla bych tě vidět brzy.
To byla moje poslední slova
než se ta nehoda stala.
Moje poslední slova než si tě smrt vzala.

Vzala si tě zčistajasna
a tím naše láska navždy zhasla.
Myslím na tebe den co den,
uzavřela jsem se do sebe,
nechodím už ani ven.

Křičela jsem v poli jak nespravedlivý je ten svět,
když tu znenadání u nohou mi ležel květ.
Růže v zimě nekvete,
ale ta vůně, ta mě nikdy nesplete.

Cítila jsem v sobě strach i štěstí,
a ocitla se na rozcestí.
Klikatou cestou za tebou přjdu,
a nebo zůstanu tady a sama budu.
Něco mi říkalo tichým hlasem,
až zůstanu tady, že pro smrt ještě mladá jsem.

Proč si tedy vzala tebe?
Už mě srdce zase zebe.
Chybí mi tvé pohlazení,
chybí mi tvůj hlas a smích.
Proč si umřel zrovna teď, když napadl sníh?
Všechny děti radují se a topí se ve všech svých dárečcích,
a ty si jen tak umřeš teď... o vánočních svátcích.

Tohle čtu teď u tvého hrobu,
a než se z toho vzpamatuji,
to potrvá ještě nějakou dobu.