..............................
12.Listopad 2007
| Tvé myšlenky chci číst, A hlavu tvou plíst. Chci být kráskou tajemnou, Co vůni a moc má omamnou. S tebou vždy chci se mít krásně, Usínat a vzpomínat jen slastně. Jsi moje nejdražší slůně, Když nevidím tě chviličku, Mé srdce steskem stůně, Protože tě miluju, ty můj něžný králíčku. Tebe se chci dotýkat, Však nikdy v lásce klopýtat. Jsi můj velký zachránce, Jenž navždy v mých očích zůstane za prince. Já vím, ty víš, my víme, Že naše láska je věčná A neskutečná. Mám tě ráda, máš mě rád. Tak co ještě víc,  Na tomhle světě chtít?! | |
| láska | |
| Mam hříšné myšlení, v hlavě se mi dokola točí, vzteku mam na rozdávaní, tříští mi to ven z očí. ta hříšná myšlenka , co nedá mi chvilku odpočinku, straší mne jako naštvaná milenka, nedopřeje mi pokojného spánku.. ten ďábelský plán, promýšlím každou vteřinou, jak zbavit se v srdci ran.. lásko chci tě zabit milostnou ranou,!1004!moje svědomí je čisté,.!1004!!1004! jako napadly sníh, krvi neposkvrněné..!1004!!1004!!1004! anděl z temnoty se tu mih.. !1004! jsi růží s obrovskými trny..!1004! nechtěl jsem ti ublížit.. nýbrž přivonět k půvabu ženy..!1004! a ne tě smrtelně zranit.. !551! | |
| !551!!551! | |
| láska!551! | !551!!551!!551! |
| Někde tam jsi!551!!551!!551! v touze nad nebesy!551!!551!!551!!551!!551!!551!!551! v modravém dýmu bytí!551!!551!!551!!551!!551! v paletě barev na řasy!551!ve zvyku všední krásy!551!!551!!551! v okovech krále lehkobytí ve spleti smutných sítí v krutosti, v žalu, i tam asi!551! než zrůžoví obzor nad lesy najdu si tě a chytím pro moje roztoužené vrtochy!!551! | |
| láska | |
| Bez lásky se nedá žít tak proč bys mněl umřít Neříkej prosím takový věci dit přece víš jak miluju tě ve dne i v noci Miluji tě ale to už víš tak řekni proč dit si ublížíš A to já nechci já vím sou to samý keci Ale pro mně důležitý moc je to jako černá noc Už chci se probudit z toho sna a být stebou sama Ulehly by sme do postílky a hráli si na andílky | |
| láska | |
| Pamatuji si tu chvíli Vlak sebou cuknul a já se dívala do světel lamp Byly z nich hvězdy Poprvé jsi mi řekl Ne Nebylo po mém Ty slzy pálily a rozpouštěly černou tmu která se vpíjela do do osvětleného nádraží Vlak mě odvážel domů ty jsi tam stál Sám Až po letech jsi mi řekl že scénář byl napsaný v tvé hlavě jinak To když jsem vybalila dvě křehké skleničky na štíhlých stopkách Měl jsi je prý tenkrát sebou v kufříku a já ti odjížděla vlakem domů Nerozbily se Až po letech ta menší slabší … Praskla mi v ruce při utírání prachu Ta větší stojí dál svoji stráž na správném místě Mám tu skleničku ráda Věřím ji Nikomu ji nedám nepůjčím Vždycky když se z pouličního osvětlení stanou hvězdy vzpomenu si na tu chvíli Tenkrát… jak jsi mi mizel mezi hvězdami… | |
| láska | |
| Oranžová stuha, v černých vlasech, jen chvíle pouhá, v nekonečných časech. Úsměv pouze jediný, při jediném pohledu, pro mně významný, na dlouhou dobu. Dveře jako blesk, otevřely se náhle, ve mně zbyl jen stesk, odešlas do dále. Nemilovaná, zůstala v knize, nepolíbená, zas v realitě. Snad budeš tu, příští týden zas, a já svou větu, nepromarním snad. | |
| láska | |
| Na horizontu stála jabloň a květ se na ní smál. Kolem ní třpyt, sladká vůně jako kdybych vedle stál. Vzdálená a přesto blízko, jen rukou na dosah… Rozkvetla, co do své krásy víc než sokol přes můj práh. Stála za východu slunce, Stále, když šlo slunce spát a vedle ní jsem slyšel vlastní mládí si na siláka hrát. Našla lepší místo, kde se nebes dlaní dotýká. Něžnou uchopila a zas mi utíká… Okusil bych jejích plodů Kdekdo už jí podlehl. Nebezpečí chutných svodů, hned v zelenou bych ulehl. Ve větvích potkat svůdce hada, co mojí touhu podpoří. Už cítím, něco ze mě padá. Nehas, dokud nehoří! Bílá jabloň rostla pevná Nadto štíhlá jako blues. Májového šálku zjevná, každé proti má svůj plus. Stála za východu slunce, Stále, když šlo slunce spát a vedle ní jsem slyšel vlastní mládí si na siláka hrát. Našla lepší místo, kde se nebes dlaní dotýká. Něžnou uchopila a zas mi utíká… | |
| láska | |
| Jsou jako dvě světla Jiskřící už od rána Prozařující její den Za deště i v mlze Jsou její nejhlubší sebekritikou Když do nich nahlíží Červená se A přestává se ovládat Jsou upřímné Neumějí lhát Ať už ústa říkají cokoliv Ony ho vždy prozradí Jsou plné barev Mlčí Ale ona jim přesto rozumí Stačí jeden pohled | |
| láska | |
| Topoly, copak vás nebolí, když do vás zatnou nože? A ostřím kůru hladí to věčně krásné mládí? Topoly, zda může kdokoli ze srdce srdce malovat? Pročpak by nemoh‘, může každý. Otázkou, zda-li chce to srdce dát... | |
| láska | |
| Až první tóny flétny zazní nad nocí, duše neklidná zmítat bude se v bezmoci. Až přijde jaro, až ledy roztají, láska má vrátí se s nadějí. Až ptáci v kraje daleké roztáhnou svá křídla, až poslední listoví k zemi sletí, věrnost má je stálá, a láska jak chmýří neodletí. Až labutě bílé roztáhnou své perutě a uhasnou dýmy z bramborových natí, ctnost je mou předností, má láska se vrátí. Nevkládej důvěru v syny vladařů, jeden král padl, však nastoupí zas jiný, my pro války vychováme syny. Jít ruku v ruce s časem kostižerným, dáti hold šlechticům, zaplatit malověrným a klaněti se biřicům. Nepřítel táhne na hranice, popelem lehají barikády, střelba, tiché štkaní polnice, mír je pryč a válka dorazila tady. Žeňme se jak oři stateční, Píkám, smrti vstříc, nebuďme k životu neteční, však krev naše zemi zbarví víc. Pole dosud nezoráno, pluhy ve stodolách reziví, němé a smutné je toto ráno, v hrobě tělo za čas zpráchniví. Za nějaký čas staneš se Tlejícím prachem, nulla mortem holuptas, tak pohleď, člověče, co zbylo z nás. Temnota krajiny, dýmy z natí, Tak rychle čas všechny plány zhatí, ale láska má, ta se vrátí. | |
