06.Květen 2007
příběh
Venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...
Autor: nesqvickk v 14:54 | Komentáře (0)
příběhy z netu...
Hlavu má zvrácenou, zmáčené vlasy,
za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,
je pozdě spílat jí, prosit a křičet,
teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet...
Vzala si poslední kapičku života,
nad jejím tělem se světýlko mihotá...
Nechala po sobě poslední psaní,
je hrozně nešťastná pohleďte na ní...
V listě co nechala bylo jen psáno,
to co se stalo prý bylo už dáno..
Strašně se trápila nemohla dál,
někdo jí naději na štěstí vzal.
Ten kdo to způsobil, vůbec nic netuší,
Sladce si usíná, spánek nic neruší...
Ona je v rakvi na prsou hlínu,
kdo za to může, kdo nese tu vinu???
Byla tak šťastná když prvně s ním tančila,
studená žiletka všechno to skončila...
Řekl, že lásku jí nemůže dát,
pokaždé přišel si na chvíli hrát.
Vždycky, když odešel v slzách se topila,
když cítila samotu, tak vínem se opila...
Pro mě je hrdinkou, vzdala se života,
to já jsem srab a ničí mě samota...
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....
Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
...Crrrrrrr!!!
Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé.
Autor: nesqvickk v 14:52 | Komentáře (0)
02.Květen 2007
love citace
Kdo se směje naposled, ten má dlouhé vedení.
Usmívej se, zítra bude hůř...
Nic se ti nedaří, nic ti nejde, sedni si na silnici, ono tě to přejede.
V dnešní době bezohledné silniční dopravy existují dva druhy chodců. Rychlý a mrtvý.
Čím vyšší strom, tím praštěnější jablko i když nepadne daleko.
Milujeme ty, co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují.
Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím.
Usmívej se, i když jsi smutný, protože nikdy nevíš, kdo se může zamilovat zrovna do tvého úsměvu.
Nikdy neopouštěj někoho, koho miluješ, pro někoho, kdo se ti líbí, protože ten, kdo se ti líbí, tě opustí pro toho, koho miluje...
Všichni jsme andělé pouze s jedním křídlem a létat můžeme jen tehdy, objímáme-li jeden druhého.
Nevěř tomu, kdo říká "Miluji tě", ale tomu, kdo v slzách říká "Miluj mě!"
Lépe být smutný s láskou než veselý bez ní.
Velká láska nepředpokládá nic více, než milovat člověka takového, jakým je.
Abys byl milován, miluj!
Milovat a být rozumný nemůže ani bůh.
Jestliže někdo v životě poznal i sto žen, vůbec nemusel poznat lásku.
Láska je kouzelná. I když jsi sám kouzelník, nikdy nepochopíš její kouzla.
Teprve když jsme našli lásku, víme co nám v životě chybělo.
Co je svět světem, nikdy žádná žena neuškrtila muže, když se jí vyznal, že ji miluje.
Milovat, znamená promíjet.
Platonická láska: doba mezi vzájemným seznámením a prvním polibkem.
Muž a žena nikdy nezůstávají přáteli. Pokud však jejich přátelství přece jen přetrvá, jeden z nich toho druhého miluje.
Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné...
Láska začíná úsměvem, roste polibkem a končí slzou.
Láska je jako delfíni koupající se ve třpytu tvých očích, proto je nezavírej, neboť se říká, že delfíní ve tmě umírají.
Neříkej že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.
Nikdo není normální a ten kdo tvrdí že je, je ještě vetší hlupák než ostatní.
Nikdy neopouštěj toho, koho miluješ pro toho, kdo se ti líbí, protože ten, kdo se ti líbí, tě opustí pro toho, koho miluje.
Láska nám bere čas, čas lásku.
Přítel je ten, kdo přichází, když všichni ostatní odcházejí...
Žádný muž či žena není hoden tvých slz a ten, co je, tě nerozpláče.
Jen proto, že tě někdo nemiluje tak, jak bys ty chtěl, neznamená, že tě nemiluje, jak nejvíc umí.
Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce.
Nejhorší způsob, jak někoho propásnout je sedět hned vedle něho a vědět, že ho nemůžeme mít.
Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem.
Neztrácej čas kvůli někomu, kdo není ochoten ztrácet čas kvůli tobě.
Možná bůh chce, abychom poznali pár nesprávných lidí, než potkáme toho pravého/tu pravou, abychom až je konečně potkáme, věděli, že máme být vděční.
Neplač, protože to skončilo, buď rád, že se to vůbec stalo.
Nepřežeň to se snahou, to nejlepší nás potkává, když to nejméně očekáváme.
Cokoliv se stane, stane se z nějakého důvodu.
Někdy je lepší celý život po něčem marně toužit, než prožít velké zklamání ze splněného snu.
Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv.
Smutní nenávidí veselé, veselí smutné.
Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život.
Šťastný je ten, kdo sní své sny, a je připraven zaplatit cenu, aby je realizoval.
Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.
Není vítězem, kdo bojoval a zvítězil, ale ten, kdo miloval, zrazen byl a odpustil.
Stačí chvíle k tomu, abychom se zamilovali. Někdy však nestačí celý život, abychom zapomněli.
Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná.
Někteří lidé žijí šťastně a nevedí o tom
Nic není nesnesitelnějšího,než hlupák který má štěstí
Člověk nerad vidí druhé šťastnější než je sám
Neveřte,že se člověk může stát šťastným,díky neštěstí druhých
Člověka stojí vždy mnoho úsilí,aby přesvědčil sám se be,že je šťastný
Nemůžeme-li zdílet štěstí z druhýmy,je to jenom poloviční štěstí
Mnoho lidí si zkazí život předstvou neštěstí,které jim hrozí
Štěstí-to je prostě dobré zdraví a špatná paměť
To co lidé nazývají štěstím,je okamžik kdy lidé přestanou mít strach
Největším štěstím člověka je,když může žít pro to,zač by byl ochoten umřít
Šťastný člověk,nevnímá čas
Je jenom jedna cesta za štěstím a to,přestat se trápit nad tím,co
není v naší moci
Autor: nesqvickk v 14:40 | Komentáře (0)
01.Květen 2007
A taky něco z citátů...
Nepřestala jsem tě milowat, jen sem se naučila bez tebe žít.Nebylo to snadné ale bylo to snažší než zapomenout.
Milowat není jen mít rád, milowat znamená srdce si dát.Milowat je i wěrnost ctít a druhého u sebe stále mít. Milowat - to jedůwěra, k tomu nepatří newěra. Milowat by měl umět každý a mělo by to být nawždy!!!
W lásce jeden ze dwou musí trpět a je to wždy ten, který miluje wíce.
Nejbolestnější je vedle někoho sedět, někoho se jen tak letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích a vědět, že ho nikdy nemůžeme mít.
Láska má tu vlastnost, že co se v ní nepodaří napoprvé, to je v ní navždy ztraceno …
Zastav na chvíli svůj život, jde to ..? Ne, tak jako nejde zapomenout na tebe!!!
Dřív se mladí červenaly, když se styděly, teď se mladí stydí, když se červenají ..
Malá láska, když není opětována, se změní v přátelství; velká v nenávist.
Láska začíná úsměvem,na který nikdy nezapomeneš,rostě nekonečným polibkem a končí slzou
Láska je to co nám jenom ubližuje....
Láska je to co přínáší bolest a utrpení..
Láska je to co nás nepošle na kolena ale rovnou na zem...
Láska je to co každý chce...
Láska je to čemu dovolujeme aby nám ubližovalo..
Láska je jedná velká bolest....
Láska je to co ti nechá jizva.....i když ti jizvy nemusí jít vidět zvenku....ale vevnitř ti vždy zůstanou...
Když sem tě poznala,
hned sem se do tebe zamilovala,
když sem byla stebou,
hned sem byla jiný člověk,
byla sem plná radostí a štastná,
protože sem měla to nejcennější-TEBE..
Když sem tě ztratila,
zas sem byla jiná....
tentokrát smutná zoufalá....a pořát sem...
tvůj odchod mi ublížil....a hlavně mě to poslalo na dno....a jedině kdo
mě z toho dna může dostat si ty...
ale to se nikdy nestane!!!
Viděl její smutnou tvař,kterou smýval ji plač.Viděl její oči uplakané,její vlasy krásné rozcuchané.Viděl její třesoucí se ruce,cítil jak moc ji bolí srdce.
Netušil že takhle bolí láska,nevěřil,že tohle je ta kráska.Ta kterou miloval,díval se na ni a litoval. Chytil ji za ruku a prosil,aby mu odpustila,ale ona vstala a navždy ho opustila....
Chyby nedělam jen já,ani ty nejsi bezchybný jak si možná myslíš.Nechci se hádat,nebaví mi to a ani se mi to nelíbí.
Láska je lovcem, člověk je laní. Laň se lovci neubrání.
Nikdo nesetře slzy tak dobře, jako ruka toho, kdo je způsobil ...
Teprve, když někdo někoho opustí a ví , že se už nikdy neuvidí , v ten moment si snad uvědomí , co pro něj ten druhý znamenal a jak ho miloval..
Život je velké jeviště, ty na něm musíš umět hrát. Když Ti srdce krvácí ty se vždy musíš umět smát.
Trpět ze štěstí druhého,toužit po tom,kdo nikdy nebude náš a předstírat smích,když srdce krvácí...
!1301!!1301!!1301!!1301!!1301!!1301!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!!1403!
Autor: nesqvickk v 15:05 | Komentáře (0)