Vítr

28.Duben 2005

Jako obvykle touto dobou jsem byl ve své pracovně. Seděl jsem na židli a vychutnával chvilku volna s cigaretou v ústech. Být psychiatr není žádnej med. Další pacient by měl být až asi za deset minut, tak se snažím alespoň trochu odreagovat.
Nějaká holčička s problémy se stravováním. Bude to její první návštěva, pohodovka. Hádám bulimička, možná anorektička. Určitě zabere alespoň hodinu, než se trochu rozkouká. Snadný prachy.
Ale, ale rodinka je tady o pět minut dříve, tak netrpěliví. „Dále.” Matka vypadá vcelku dobře, je určitě míň vyděšená než pan otec, z něj nervozita přímo srší. „Dobrý den pane a paní Carterovi.¨ - „Dobrý den. ¨ odpověděli.
Znervózňuje mě jak stále paní Carterová drží své dítě, jako by neuměla chodit. „ No tak, to je v pořádku. My to tady zvládneme. Skončíme za hodinu.¨
Paní Carterová posadila holčičku do křesla, rozloučila se s ní a odešli z ordinace. Na jejich obličejích byla znát nedůvěra.
„ No tak jsme tu sami. Řekneš mi jak se jmenuješ?¨
„Natálie.¨odpověděla okamžitě holčička. To mě zaskočilo. Malá holka a vypadá, jako by jí vůbec nevadilo, že její rodiče odešli a ona zůstala sama v cizím prostředí.
Vypadala dost vyhuble. Lícní kosti jí vyrážely z obličeje jako pohoří. „Řekneš mi kolik ti je?¨
„Jedenáct.¨Dost mě štvalo jak rychle odpovídala na moje otázky. Bylo to úsečné.
„Tak ty prý nerada jíš.¨ Bez odpovědi. „ˇŘekneš mi proč?¨ Bez odpovědi. Žádná z mých dalších otázek se nedočkala odezvy. Ptal jsem se skoro na všechno, na kamarády, na záliby, nakonec jsem se však ten večer od Natálie nic nového nedozvěděl. Jen tam seděla a stále sledovala, jak vítr výří spadané listí a pohrává si s ním v zahradě.
Když si pro Natálii přišla matka svezla se pomalu z křesla a postavila se na nohy. Se zděšením jsem sledoval, jak se jí nožky vyhublé až ke kostem třesou, dva krůčky a už se jí podlamovaly. Matka dcerku zachytila před pádem a opět ji vyzdvihla do náruče.
„Nashledanou.¨prohodila ke mně, ale já se v tu chvíli nezmohl na více než nejisté: „Tak za týden.¨
Chodila pravidelně. každý týden ji matka usadila do křesla v mé pracovně, každý týden byl téměř bez sebemenšího úspěchu. Paní Carterová říkala, že Natálie ráda poslouchala, jak její babička vyprávěla pohádky. Oprášil jsem tedy několik pohádkových knížek, které jsem jako dítě měl nejradši a předčítal.
Zdálo se mi, že se jí to líbí. Sem tam se objevil i úsměv, ale hned se zase obrátila k oknu.
Deprimovalo mě, jak málo času jsem měl. Přímo před očima Natálie mizela.
Jednoho dne přišel pan Carter sám. Natálie se zhroutila a odvezli ji do nemocnice na zotavení. Času bylo opravdu málo.
Když se vrátila, navrhl jsem návštěvy třikrát týdně. Bylo vidět, že pohádky na ní působí. Věnovala mi stále více pozornosti a mým otázkám se už pokaždé nevyhýbala mlčením.
I přes to, že její matka říkala, že jí stále méně, připadalo mi, že už Natálie nemizí před očima, jako dříve, ale mohlo to být způsobeno častějšími návštěvami.
Byla zima, když Natálie opět přišla na sezení. Tentokrát se mi zdála vyčerpaná a vyhublejší než jindy. „Cítíš se dobře?¨
„Ano, včera jsem měla narozeniny, tak jsem byla o něco déle vzhůru. Ale o tom se nechci bavit. Vy jste mi vždycky četl pohádky, tak jsem se rozhodla, že dneska přečtu jednu vám.¨
To mě dost překvapilo, skoro zaskočilo. Natálie vytáhla starou knihu v kožených deskách.
Otevřela ji, ale číst nemohla. Bylo vidět, jak se snaží co nejvíce se soustředit na text, ale byla tolik vyčerpaná.
„To nevadí, přečteš mi ji někdy jindy, až se budeš cítit lépe.¨
„Ale já to musím udělat dnes.¨bránila se Natálie.
„No dobře, dobře a o čem ta pohádka tedy je?¨
„To se těžko popisuje, když jsem byla malá, vždycky mi ji četla babička.¨
„No tak mě už nenapínej.¨naléhal jsem. „No dobrá. V jedné malé zemičce žije nárůdek malých lidiček. Jsou tak malincí, že by se jich sto za nehet vešlo. Každý rok však přijde zima a zničí všechno co ti malí lidičkové za uplynulý rok vybudovali. Jedno jaro však už nemají sílu začít znovu. Blíží se mráz a oni se nemají kam schovat. Najednou se ale zvedne vítr a všechny je odnese do země, kde stále svítí slunce.¨
„Všechno?¨dotázal jsem se nechápavě.
„Všechno.¨odpověděla Natálie. „A tobě se ti malý lidičkové líbí, viď?¨
„Líbí.¨
„A ty by jsi chtěla být taky tak malá?¨Náhle však vstoupila paní Carterová. Ani jsem si neuvědomil kolik je hodin.
„Dokončíme to zítra Natálie.¨
„Já vám tady tu knížku pro jistotu nechám, já ji nebudu potřebovat.¨
Druhý den nikdo nepřišel. Pamatuji si, že ten den foukal velký vítr. Nevěděl jsem, jestli mám čekat, tak jsem zavolal Carterovým.
Z rozechvělého hlasu pana Cartera bylo znát, že se něco stalo.Natálie brzy ráno zemřela. Byl jsem tak blízko, ale zároveň tak daleko.
Ještě dnes, po letech se za větrných dnů zamknu sám doma a ze dna skříně vytáhnu starou knihu v kožených deskách…
(Monolog) napsal/a: nevimdal 23:18 Link komentáře (1)