Nesnáším ty dny, co příchází po úžasně pohodovejch víkendech, bláznivý, hektický a hnusný pondělky, co se táhnou jak smrad a nedají ti šanci pořádně vstřebat zážitky předešlých dní....

Každej týden je to stejný, ráno neslyším zvonění budíku na mobilu a tradičně zaspím ( ještěže vymysleli opakované buzení...), vylítnu z postele a prvních pár okamžiků nevím ani jak se jmenuju, natož kde to jsem, co tady dělám a kamžeto mám vlastně jít. Proběhnu koupelnou a při pohledu do zdrcadla prožívám šok a zvažuji rozbití onoho protivného a neskutečně zkreslujícíko kusu koupelnového vybavení, protože TOHLE přece nemůžu bejt já... asi špatný osvětlení nebo co... kontrolou času zjistím, že už zase nestíhám, tak rychle do pracovního a šupiky do práce, naštěstí to mám jenom kousíček, ale i tak dveře našeho kanclíku otvírám tak tak dvě minuty před sedmou....uf,dosednu na židli a zapnu komp...co jsem to....jo, aha kafíčko, snídaně.

Ale to už se o slovo hlásí první úkoly dne, kafe jako vždy zůstane na stole studený, vypitý jen způlky a snídani postupně ukusuju až do půl devátý, kdy otvírají kantýnu a já letím pro sváču, zbaštím nakoupené dobroty a zase s chutí do práce (fakt s chutí?).
...ehm, cože, oběd? No hurá!.... zbývajíci dvě hodiny pracovní doby se  zdají nekonečné a ručička na hodinách jakoby se zastavila (potvora, určitě to dělá naschvál)....poslední hodinu odpočítávám a úderem půl čtvrté zvedám kotvy a mažu domů...no, domů na ubytovnu, ale to neva...a opět kafe, jídlo, počítač,tv....jaj, to už je zas večer? Tak to rychlou sprchu a do hajan nebo ráno zase zaspím...