Déšť… Když tak sedím a pozoruji kapku za kapkou… Spojují se a potom je něco rozdělí… Vypadá to, že jejich existence k ničemu není… Člověku taky občas připadá, že všechno, co dělá vlastně k ničemu není, že kdyby nebyl, tak se nic nestane… Den je… tak šedivý… tak ponurý… tak pustý…

Déšť ustal… vysvitlo slunce…Celé okolí se změnilo… Sluneční jas prosvítil pokoj… Teď už se nikdo nezajímá o to, jak bylo před chvílí… Celý svět žije přítomností… Ale je to tak dobře? Je dobře, že zapomínáme na své chyby v minulosti? To asi nikdo nezjistí…