Úvod
B |
alorian Mocný, Pán Hořícího paláce, Vládce Horisenu. To je výběr z mnoha titulů, jimiž je nazýván ten, jenž byl kdysi snad člověkem, ale teď je již dávno něčím jiným. Jiným a ještě nebezpečnějším.
Jeho elitní čarodějové kdysi dostali za úkol vmísit se mezi bardy, jedinné společenství, které disponovalo mocí srovnatelnou s tou jeho. Bylo to v době, kdy Balorianovi začínal být obrovský Horisen malý, protože ačkoli byla jeho země velká, zbytek světa byl tehdy stále ještě větší…
Falešní bardi plnili své úkoly dokonale, takže když začalo umírat mnoho lidí, dobytka i úrody v jediném roce, objevilo se zároveň i spoustu zdánlivých náznaků, že za těmito neštěstími stojí bardi-druidi a jim příbuzné čarodějky. V prostředí plném strachu, žalu a vzteku se už pak dala masová hysterie vyvolat téměř lusknutím prstů…
Její obětí se stala i rodina, která se rozdělila, když musela utéci z horské vesnice do pustin v nížinách. Tři čarodějky a ještě nenarozený bard – to byla nezvykle vysoká koncentrace magie v jedné rodině. Nejmladší čarodějka z rodiny, tehdy ještě malá holčička se zachránila jen díky náhodě a otcovu příteli Borzasovi - bardovi, který si nadanou holčičku oblíbil natolik, že ji brával na výlety po Roklích, jak se říkalo tamější krajině, spolu se svou vlastní dcerou. Přišla však tím zároveň o kontakt se svou babičkou, otcem, matkou svým ještě nenarozeným bratrem a strýcem, jehož odchodu později litovali i lidé z vesnice, protože byl jediným kovářem.
A tak se lidé dobrovolně zřekli mágů, kteří je celou dobu ochraňovali a pomáhali jim, protože byli přesvědčeni, že jsou jim nebezpeční.
Ale to skutečné nebezpečí teprve čekalo na svůj první velký úder, kterým bylo podrobení jižních planin, druhé nejrozlehlejší oblasti po Horisenu…
XXXXX
Ch |
lapec se vyplížil z hradiště. Bylo opravdu veliké. Veliké množství bojovníků hlídalo jeho stěny. Když se je nedávno pokoušel spočítat, zjistil, že jenom kolem palisád je nejméně 2x10x10 bojovníků vždy pozorně střežilo okolí a ve Veliké síni, příbytku náčelníka a bojovníků jich bylo ještě tak 3x tolik. Zacházet se zbraní uměl však každý muž v hradišti, a těch bylo ... minimálně stejně jako bojovníků. Takže dohromady.... hodně. Chlapcova babička říkala, že co se počtu obyvatel týče, mohlo by se hradiště směle nazývat městem, ale že skutečná města jsou jiná...
Dnes ale bylo vše jinak. Jen asi 5x10 bojovníků stálo na stráži, protože všichni muži a ženy dnes byli na hostině oslavující zimní slunovrat. 5x10 bojovníků týden lovilo zvěř i velmi daleko od hradiště, aby dnes mohli všichni hodovat dosyta. a jistě se dnes otevřou všechny zásoby medoviny a dalších omamných nápojů. Těch pár bojovníků, kteří dnes střežili palisády, bylo vybráno losem, ale chlapec si nedělal iluze, že by zůstali střízliví po celou noc. I když bylo chlapci již téměř 15 let a mohl by být podle místních měřítek již téměř pokládán za dospělého, zábavu dospělých nechápal. Připadalo mu, že pití medoviny, piva, které mělo pokaždé jinou chuť a mnoha druhů ovocných a jiných pálenek, chlapské porovnávání sil, hlučení, souložení opilých žen s ještě opilejšími muži, případně zápasení bojovníků, při kterém jde leckdy i o velmi těžká zranění, zpěv, který se brzy mění v těžko artikulované hlučení a nad ránem zvracení, únava a bolestivé úpění většiny zúčastněných nějak postrádá smysl.
Nikoho však neodsuzoval, ani nemohl. Navíc bylo jisté že většina sporů se vyřeší sama, protože případný náčelníkův soud by byl přísný a konečný. Bylo také velmi málo pravděpodobné, že by teď v noci hradiště někdo napadl, protože během letní a zimní slavnosti slunce platilo mezi kmeny příměří. Ale především, teď v zimě měli všichni vlci stále hlad. A to byl rozhodně dobrý důvod, proč nechodit v noci ven. A pokud ano, tak rozhodně ne sám a ne bez pochodně. To byl alespoň všeobecný názor...
Chlapec ale jít ven chtěl, a to sám. Nechtěl, aby ho kdokoli viděl, takže si pochodeň vzít nemohl. Tohle ostatně nebyl jeho první noční útěk. Vlastně podobné výpravy prováděl pravidelně. Vybavený byl jako obvykle: sněžnice, tesák a oštěp vlastní výroby (jeho strýc je kovář a dovolil mu, ať si ze zbytků železa vyrobí vlastní zbraň - oštěp s dlouhým ale tenkým, lehkým a vždy velmi ostrým listem - zákon kmene říká, že chlapec který ještě nebyl přijat mezi muže nesmí nosit meč, ale o oštěpu se naštěstí nezmiňuje). Dále měl s sebou ještě vak přes rameno, a v něm pár placek - maso by příliš dráždilo vlky. A také prak a pár oblázků.
Bojovník na stráži u vedlejšího vchodu u řeky, k chlapci otočený zády, pozoroval okolí. Chlapec vyndal z vaku čtyři oblázky a čtyřmi silnými ranami upoutal bojovníkovu pozornost. Ten byl povinen tento zvuk ověřit, i když si byl jistý, že to nic důležitého, jako obvykle, nebude. Tato chvilka stačila chlapci k tomu, aby se rychle vyplížil z hradiště ven.
***
Chlapec byl ještě nemluvně, když vcházeli do zdejšího údolí, odkud sem přišli z hor. Jeho rodinu tehdy vyhnali z vesnice, protože babička a chlapcova matka měly schopnosti mluvit ke zvířatům, pořádat vítr, aby se utišil, nebo aby vál a jeho babička uměla (a dodnes umí) bez jediného nástroje rozdělat a uhasit oheň. Lidé z vesnice se však takové koncentrace magie v jedné rodině zalekli a vyhnali je. V ten okamžik také ztratil sestru, protože byla zrovna v tu dobu na výletě s otcovým přítelem a jeho dcerou.
Ten rok, kdy byla rodina vyhnána byla neobyčejně krutá zima. A tak se kolem nich začali stahovat vlci. Jejich hlad je donutil vidět kořist i v bytostech, kterým se jinak zdaleka vyhýbali - v lidech. Těsně za hranicí horského lesa, v místech, kde začínal strmý sestup do údolí hlad vlků definitivně překonal přirozený respekt z lidí. Otec prý byl statečný, když se spolu se strýcem a babičkou (která bojovala svou ohnivou magií) bránili proti rozběsněným vlkům. Ti museli být určitě strašní – maminka mu vyprávěla, že na rozdíl od vlků tady v údolí jsou horští vlci větší, divočejší, mají dlouhé čenichy, krátkou zcuchanou srst a zuby a drápy ostré tak, že si s ničím nezadali s otcovými a strýcovými zbraněmi. Hrůzu však prý nejvíc nahánějí jejich oči „…jiskřivé a přitom chladné jako ostří strýcova nejlepšího meče…“, říkávala maminka. Ta se boje účastnit nemohla, protože vlci zaútočili, když zrovna kojila. Boj byl rychlý a krutý a nakonec bylo jinak jistě velké vítězství draze vykoupeno otcovou smrtí. Protože byl těžce raněný, rozhodl se raději zemřít v boji a pomoci ostatním získat náskok před zbývajícími vlky, než riskovat že by zdržoval jejich ústup.
Po několika dnech všichni dorazili sem k hradišti. Maminka se raději zřekla svého umění, protože zde také panovala obava z magie, i když prý ani zdaleka ne tak krutá, jaká se objevila v Roklinách - tak se totiž nazýval kraj odkud rodina, a tedy i chlapec, pocházela. Babička si však své umění chtěla aktivně ponechat a po delší době se ukázalo, že její znalosti společenství do určité míry přijalo. To znamená, že ji nechali žít v pěkném dřevěném domě, který jí strýc postavil, nic nenamítali proti tomu, že chlapec často svou babičku navštěvoval, ani proti tomu, že se k němu časem přidala i jeho nevlastní sestřenice Marina, která byla jeho babičkou po nějaký čas přímo fascinována. A dokonce, a to byl asi také hlavní důvod jejich částečné tolerance, si občas přišli pro nějaký z léků, které babička připravovala z bylinek a rostlin ve své zahrádce i okolním lese.
Maminka mu vyprávěla často o otci i jeho sestře, které byly tehdy sotva čtyři roky, když ji tehdy vazal „strýček Borzas“, jak mu říkala, na výlet. Díky matčině vyprávění oba dokonale poznal. Byl rád že mu o nich vypráví, ale od té doby se mu po nich stýská. Téměř stejně jako po matce.
Když mu bylo sedm let, matka zemřela. Zachvátila ji během několika dní zlá choroba. Zrovna spal, protože jej zcela vyčerpaného od matčina lože odvedla Marina, aby jej vystřídala. Tu noc se její stav prudce zhoršil a tak Marina vzbudila strýce, který maminku chtěl odvézt na saních k babičce, ale cestou zemřela. Pohřbili ji tedy podle tradice, kterou si s sebou přivezli z Roklin v lese pod vysokým jilmem, v hrobě zakrytém kamennou mohylou. Smutek z toho, že matka zemřela, aniž by se s ní mohl rozloučit se v něm ozývá dodnes.