Dárek

***Sorry, do you speak english?
Právě se dává do deště. Jediná jeho kapka zrovna zastavila čas. Odpovídám, že ano, že mluvím anglicky, ale jen s největším vypětím.
***Jediná velká kapka pomaličku stéká z tváře ke koutku jejích úst. Čistou angličtinou bez jediné stopy přízvuku se ptá, zda vím, kde je ulice, ve které je její motel. Rozdvojuji se. Zjevná, ale menší část mne se ze všech sil snaží jí pomoci. Ta druhá, skrytá, právě pozoruje kapku. Ta opouští koutek úst a pomalu se vydává k bradě, jak se společně skláníme nad její mapou.
***Kapka upadla na zem a teď pozoruji její oči, vlasy, štíhlá ramena, ňadra, postavu i celý její obraz, jenž by antický sochař určil za podobu jedné z bohyň (kdybych mu do toho mohl mluvit, vybral bych nejspíš Afroditu nebo Deméter...).
***Začíná pršet. Fouká mírný, i když trochu studený vítr a čechrá její černé vlasy, na nichž přistávají zlehka kapičky deště. Slunce stále svítí jasně, a tak se jeho světlo odráží od dešťových kapek ve vlasech, s nimiž si neustále pohrává vítr. Kapek i světla přibývá, až vlasy po chvíli jasně září. Rozhlížím se. Jednak proto, abych se zorientoval, ale hlavně proto, abych zjistil, zda se na ni nedívá ještě někdo další. A opravdu se zdá, že si jí nikdo jiný nevšiml. V tento okamžik je tedy celý její obraz (vlasy rozzářené kapkami deště, jasné oči, postava hodná mramoru...) určen právě jen mým očím.
***Určuji nakonec správný směr. Thank you a lot. Není zač..., já děkuji.