Prolog, aneb pár slov úvodem.

    Letošní léto jsem se s partou dobrodruhů z Rocky Klubu International Praha , s níž se trmácím po světě  už osmý rok vypravil do oficiálně nejchudšího státu Evropy, pro turisty západního světa stále neobjevené Moldávie, bývalé sovětské svazové republiky, podivuhodné, drsné, ale nádherné země vklíněné mezi Rumunské poloniny a černomořské pláže Krymu.

Země, v níž se spojuje chudoba s pohostiností,ruské pirožky s rumunskými Mici, samohonka se Sanitari, širá ruská duše s volností rumunských pastevců, azbuka s latinkou,socialismus s kapitalismem.

Lidé jsou tu chudí, ale hrdí. Hrdí na  svobodnou Moldávii. Na svoji malou, po desetiletí  ruským medvědem ovládanou  zemi, jenž si i přes svoji ohromnou chudobu  v devadesátých letech zvolila mnohem těžší a obtížnější cestu do Evropy, než návrat do náruče sousedního Rumunska(jehož součástí byla po mnoho staletí...) Cestu samostatnosti....Pravda, z našeho pohledu zvolila cestu poněkud obskurní...  

Část první: Do jámy lvové.... 

Ve čtvrtek večer, 7. srpna 2008 vyrážíme z Prahy na jihovýchodní hranice republiky.Po téměř 1500 km dlouhém přejezdu Moravy, Slovenska, maďarských rovin a rumunských hor s dvěmi celodenními zastávkami v pohoří Bihor (o tom někdy jindy) jsme se dočkali... Stojíme na samé východní výspě Evropské Unie, na hranicích Moldávie, hranicích do jiného světa.

My starší jsme si připomněli cesty do NDR a dlouhé hodiny čekání v území nikoho strávené vyplňováním bumážek. Prý jsme se zrovna trefili do doby střídání směn. No, znělo to jako výmluva, ale pravdou je, že všude kolem pobíhali přicházející a odcházející celníci.Všichni sebou nosili toner do laserové tiskárny,Že by zde měli toner na příděl a na jméno?

Tiskárny tedy zřejmě měli, ale pasy snad obkreslovali pastelkami.Na našich 40 pasů jsme čekali 4,5 hodiny.Ale zase jsme byly za dlouhé čekání odměněni unikátním zeleným razítkem do pasu s textem ´Republika Moldova´. Moc takových se v českých pasech vyskytovat nebude…A dokonce po nás k našemu překvapení nechtěli ani úplatky, jak jsme byly z doby před pár lety zvyklí od jejich rumunských kolegů.Zřejmě proto, že byla neděle, byly jsme ošizeni i o deklarované hledání zbraní, drog a přebytku peněz, při osobní prohlídce. Škoda, mohla bejt sranda .

Použili jsme naši již z Rumunska osvědčenou taktiku, ´piknik na hranici´.Po opadnutí počáteční nervozity u některých méně zkušených spolucestujících jsme se vybatolili z autobusu hledajíce po celém hraničním prostoru záchody, směnárnu a vybalujíce z kufrů svačiny.Někteří otrlejší jedinci začali dolovat zpoza autobusu i propanové vařice a hledat místo v závětří na uvaření polévky. K pohoštění celníků českou pytlíkovou ňamkou od Vitany již nedošlo, vidouc, že jme opravdu schopni se jim na hranici zabivakovat, rozhodli se nás propustit do socialistického ráje. Zbývalo ještě počkat na navrácení p. Komárka s papíry od autobusu a mohlo se jet dál.Což o to, nešlo o Komárka, máme ještě druhého šoféra, ale ty dokumenty k busu jsme fakt potřebovali… 
Byla neděle 8.srpna, osm hodin večer.Řidič Pepa otáčí klíčkem, stádo koní pod kapotou Neoplanu se probouzí se dřímotu, krokem podjíždíme červenobílou závoru, ještě naposled sklouzne pohled dozadu ke hranici na modrou vlajku Unie třepetající se ve večerním vánku.

Již není návratu, po pěti letech opět vjíždíme do neznámé, turisty neobjevené dosud země (naštestí pro nás) vtisknuté mezi Transylvánské Alpy a Černé moře, jedné z posledních bašt socializmu ve staré dobré Evropě. Socialistické  lidové republiky Moldávie...