Rekviem za jedno psí plemeno

    
napsal William Stewart

pozn. red: Američtí chovatelé nepoužívají pro své psy výraz pitbul, ale vždy hovoří o buldocích. Toto pojmenování bylo zachováno i v překladu.


      Řekli mi, že jsem poslední svého druhu - americký pitbullteriér, a já připustil, že jsem to jméno nosil s hrdostí, ale nikdy ne s arogancí.
      Ach, mohl jsem bojovat a bojovat dobře, jestliže to situace vyžadovala, ale ne nesmyslně s ostatními zvířaty, pokud mě ovšem nevyzývali nebo se nechovali jako blázni, když zkoušeli mou odvahu. Tolik j sem miloval všechny lidi, ledaže by ohrožovali mojí rodinu nebo její majetek. To bych bojoval i na smrt, pro mou rodinu. Můj Pán mě trénoval od štěněte, abych ho respektoval, ale já jsem to všechno instinktivně věděl. Věci, které mi říkal, jsem měl vrozené po stovky generací dobrých psů, něco z arény, něco z lovů a něco prostě jen ze společnosti našich pánů, vrozené po dobrých a statečných buldočích, jednou pro vždy. Teď, když jsem zahnán a čekám tady na poslední odpuštění od Stvořitele, pokouším se přijít na to, kde jsme udělali chybu. Nezkoušeli jsme my buldočí dost těžce? Nebyli jsme snad dostatečně stateční nebo loajální? Nechránili jsme naše domovy, naše pány a jejich rodiny, jejich majetek našimi životy? Nemilovali jsme snad naše lidské pány celou svou bytostí? Snad jsme nedokázali dávat naší lásku a oddanost dost silně najevo, nebylo to natolik přesvědčivé, abyste nám dovolili existovat? Nějaké chyby se staly, to je pravda. Někteří mého plemene ublížili lidem, ale jen proto, že k tomu byli vedeni svými hloupými a nadutými pány. Některým z nás bylo dovoleno pohybovat se volně, kdy jsme se mohli dostat do problémů, když nás nějaký pes provokoval. Ale byli jsme tím vinni? Zasloužili jsme si vyhubení? No a pak tu byly ty zprávy a reportáže. Tak dlouhou dobu to vypadalo, že jsme my buldoci jedinými, psy kteří kdy někoho pokousali. Přestala snad náhle ostatní plemena kousat z toho důvodu, abychom my buldoci vypadali nebezpečně? Jestliže ne, proč potom byly zlé zprávy jen o nás? Proč jsme byli většinou neprávem obviňováni, proč skuteční viníci nebyli zveřejňováni? Ostatně nemají psi vždy dost dobrý důvod, než pokoušou člověka? Proč ale vybrali zrovna nás? Bylo to proto, že jsme byli odvážní bojovníci, nejlepší, jaké svět mohl kdy vidět v boji?
      Mysleli jsme, že odvahu, houževnatost a statečnost lidé obdivují. Cožpak právě pro tyto vlastnosti neuctívají své sportovní a válečné hrdiny? Tak kde jsme udělali chybu? Mohli jsme něco změnit, aby za nás naši majitelé více bojovali, než nás lidé začali pronásledovat? Mám tolik otázek!
      Někdo mluvil o právech zvířat. Chtěli, aby měla všechna zvířata pohodlný a šťastný život. To může být fajn pro jejich pudly a pekinéze. Ale my buldoci nestojíme o to zestárnout, ztloustnout a umřít v měkoučkých postýlkách. My potřebujeme víc! Zdá se, že lidé nepochopili, co opravdu potřebujeme. Snesli bychom cokoli, jen když jsme mohli dělat co jsme milovali. Ať to byl lov, boj, ochrana našich pánů, sportování a hry. Jestliže se lidé opravdu tak zajímali o práva zvířat, neměli jsme tedy právo na to, jak chceme žit a zemřít? Tolik jsme milovali to, co jsme dělali! Nepohodlí, bolest, utrpení - to pro nás nic neznamenalo - copak to nemůžete pochopit? Nemůžete pochopit naší potřebu soutěžit? V čem spočívala ta krutost, jestliže jsme to milovali? Nemůžete pochopit, že my v životě potřebujeme výzvu abychom byli šťastni? A může se pravý buldok cítit šťastnější než když může soutěžit s rovnocenným soupeřem? Snad si mysleli, že když se nebojíme ničeho, můžeme napadnout je nebo jejich děti. Ale to by se nikdy nestalo, kdybychom k tomu neměli žádný důvod. Možná také kdyby nás k tomu donutili někteří naši páni, kteří absolutně nepochopili naši podstatu a vytloukli z nás lásku k lidem. Někteří byli opravdu šílení, když si mysleli, že budeme lepší bojovníci, když budeme bytí, týraní a vyhladovělí! A když nás krmili střelným prachem, aby nám hnil žaludek, abychom snad byli vznětlivější! Jak mohou být někteří lidé tak hloupí! Někteří mí předci byli zápasníci světové třídy. Kdo mohl být tak hloupý a myslel si, že budeme lepší bojovníci, když nás bude bít a ládovat chemikáliemi?! Cožpak si neuvědomovali, že každý úkol splníme jen pro lásku k naším pánům a pro své vlastní potěšení? Ti co pochopili, věděli proč jsme v boji tak dobří. Protože jsme se narodili jako praví buldoci, kteří byli chováni po stovky let aby bojovali.
      Uvažuji nad tím vším a stále nemohu pochopit, proč chtějí naši smrt. Snad nás lidé polidšťují a mysli si, že sami by nesnesli to co my. Jak by to ale mohli srovnávat, vždyť my jsme stvořeni, abychom snášeli tvrdé podmínky a nacházíme v tom potěšení. Jsme pyšní na to jací jsme. Lidé musí být slabí na duchu, jestliže srovnávají naše pocity s jejích a jestliže toto je důvod proč pro ně bude lepší, když nás utratí! Jaké nedorozuměni! Někdy jsem je dokonce podezíral, že nás prostě nenávidí za to, jací jsme, protože jsme právě takoví, jakými by oni chtěli být. Zbabělci přece vždy závidí statečným a slabí silným, možná to je ten důvod, proč nás chtějí vyhladit po tisících. Ale jak mohou být lidé tak závistiví a hloupí, že nedokážou ocenit naší odvahu, loajalitu a něžné city, které chováme ke svým pánům a jejich rodinám? Mám tolik otázek!
      Tak teď tu čekám - poslední žijící buldok. Můj Pán mě ukrýval po celý rok ve stodole a ve sklepě, chodili jsme ven jen za tmy. A pak jsme byli prozrazeni někým, koho jsme považovali za přítele. Tentýž den pro mě přijeli, aby mé odvezli pryč. Odvezli mě na místo, kde byly stovky zuřivě štěkajících psů, zoufale volajících své pány. Vyndali mě z náklaďáku a hoditi do nějaké veliké cisterny spolu s několika ostatními "zakázanými" psy. Bylí tam rotvajleři, dobrmani a jeden můj příbuzný - velký bílý americký buldok. Někdo zabouchl těžké dveře, neprodyšně je utěsnil a pak jsem uslyšel jak pustili kompresor.
      Chvilku jsme si mysleli, že to bude nějaký vtip. Zatímco se ostatní psi krčili v rohu já a americký buldok jsme se jako nevlastní bratři rozhodli jít si ostatní prohlédnout zblízka. Mysleli jsme, že s nimi ještě bude zábava, ale v tom se nám začalo špatně dýchat a můj jazyk mi otekl a moje oči a ušní bubínky bolely, jako by měly každou chvíli vybouchnout...
      A potom jsem se ocitl tady. Někdo přichází! Vypadá to, že se bude účtovat. Snad se teď konečně dovím, zda jsem byl dobrým psem, nebo kde jsem udělal chybu. Vždycky jsem se této chvíle obával, protože kdybychom přece byli dobrými psy, jistě by nás nezabíjeli. Já jen doufám, že tam, kam jdu, budou i ostatní buldoci. A co když se psi i jejich páni dostanou po smrti na stejné místo! Možná se tam znovu setkám se svým pánem! Obávám se, že by tu mohl být. Když mě od něho chtěli odvést ti v blýskavé uniformě, vystřelili na něho. Myslím, že ho zastřelili, přestože jsem nikdy neviděl člověka střílet na jiného Člověka! Můj Pán mě učil, že lidé respektuji životy druhých, tak jak se to mohlo stát! Pokoušel jsem se ho chránit, ale ten uniformovaný očividně nestál o férový souboj. Když jsem na něho zaútočil, jeden z nich mí stříkl něco do obličeje, co mě tak pálilo v očích, že jsem vůbec neviděl. Zatím do mě další z nich střelil nějakou uspávači střelu, po které jsem se cítil trochu slabý a zmatený. Ovšem oni zapomněli, kdo jsem! Nepočítali s tím, že i přes slepotu a drogy budu znovu útočit! Jako pravý buldok jsem se vrátil do boje, chytil jsem za nohu toho nejbližšího a zaryl jsem své tesáky hluboko do jeho masa. Cloumal jsem jim silně, přestože mi bylo zle, donutil jsem ho rvát bolestí. Ale ten další mě chytil za zadní nohy, zatímco dva jiní mi utáhli ocelovou smyčku kolem krku a škrtili mě, dokud jsem neztratil vědomí. Když byl můj boj u konce, slyšel jsem svého Pána. Plakal a volal moje jméno. Křičel na ně "Nechtě mého psa! Pusťte ho, nechtě ho jít!" Zápasil s nimi, alejích bylo tolik a on sám proti nim bojoval za mě! Když jsem pak procitl v kleci v náklaďáku, slyšel jsem zase střelbu a viděl jsem, že můj Pán má velké problémy. Slyšel jsem ho mnohokrát říkat, že mč odvezou jen přes jeho mrtvolu, ale nikdy jsem nechápal co to znamená. Proč by mě někdo chtěl odvést pryč od Pána, kterého mám tak rád? A jak by mohl být můj Pán mrtev? Viděl jsem, co se dělo u nás na dvoře. Můj Pán utíkal do auta, kde měl schovanou pistoli, a začal po nich střílet. Byl zuřivý a nelítostný a bojoval jako pravý buldok! Ale pak jsem viděl jak sebou jeho tělo škubalo pokaždé, když byl zasažen. Padl na kolena, krev mu vytékala z mnoha ran. Byl jsem šílený, když jsem to viděl a nemohl jsem se dostat ven, abych mu v tom nerovném boji pomohl! Cloumal jsem mřížemi tak zběsile, až jsem si vylámal zuby a moje dásně byly rozedrané a palčivé, ale nedostal jsem se ven! Nemohl jsem uvěřit, že bojoval s těmi lidmi kvůli mně! Myslel jsem, že já jsem jen starý buldok, ale on byl člověk - a jaký člověk! Byl můj Pán, můj učitel, můj Bůh. Jak se to mohlo stát? Když mě pak narychlo odváželi, střelba ustala. Poslední, co jsem zahlédl bylo to, jak se uniformovaní obezřetně přibližovali k tělu mého Pána. Jeden z nich do něho kopnul, ale já myslím, že jeho zoufalý boj skončil.
      Prosím, řekněte mi, že jsem svého Pána nezklamal! Tolik doufám že ne! A jestliže jsem zklamal, potrestejte mě a pošlete mě na to nejhorší místo, jaké existuje! Kde nebudou žádní buldočí, žádné hry ani žádný Pán, kterého bych mohl milovat! Přesto já stále doufám, že se rozhodnete jinak. Snad nakonec uznáte, že jem byl dobrým psem, že jsem pro to udělal absolutně všechno, a že mě dovedete na to druhé místo. Možná tam ha mě můj Pán už čeká! Až se konečně shledáme, budeme si zase hrát, budeme utíkat a pak si lehneme do trávy, šťastni, že jsme znovu spolu. Já mu budu olizovat obličej a on se bude chechtat a na oko mě napomínat, tak jak to vždy dělal. Lehneme si do té měkké trávy a budeme pozorovat zapadající slunce, jako před mnoha lety za horkých letních večerů. On mě poplácá po hlavě, pohladí po zádech a řekne jaký jsem dobrý pes. Budu se ho ptát proč jsem dobrý pes a můj laskavý pán mi o tom bude povídat. Můj Pán je moudrý, on bude znát odpovědi na mé otázky...