proč musím cítit něco tak velkého jako je láska k tobě?Proč nejde vrátit čas a nenechat každý den prostupovat celým mým tělem tu bolest ze samoty,když tě tady nemám?Je to láska?Je to právě to na co se tak dlouho ptám,na to jak se láska pozná?každý tvůj pohled,pohlazení,polibek...je to jako mé malé tajné přání,kdy se tě chci dotknout,alespoň ve snu...proč tě nesmím mít a při tom tě tak chci a toužím po tobě?mám strach,že se mi ztratíš a ja budu sama,ne proto,že ti nevěřím,ale z toho jaký jsi...krásný,úžasný ten pravý pro spoustu žen,ale ty sis vybral mě!mam strach jak naše pohádka dopadne,nechci být princezna,ktará no konci propláče spousty nocí...Chci být ta kterou princ miloval...takovou jaká je!Obyčejnou,ale přece jeho!S jejím srdcem plným lásky...

Lekla jsem se toho,čeho jsem schopná sama na sobě!Chtěla jsem se zabít?Snad ano...ale ne!!!Možná bych to dokázala,ale opravdu jsem to chtěla všechno zahodit?To co mě čeká!Cítím čím dál víc,že jsem neublížila vůbec sobě,ale jí,té která se o mě stará,která mě má ráda...Cítím ten odpor vůči mě v jejím pohledu...tu opovržlivost v jejím hlase...ten zmatek co má v hlavě...tu bolest a strach co má v srdci..ty nasmazatelné rány v její duši.Důvod a příčina???Já...Nevěří mi...nedivím se...Nanávidí mě...nedivím se,ale bolí to!4lověk musí nést následky za své činy,ale musí takhle bolet?Ano...není minuta,kdy bych si nevyčítala několik měsíců v mém životě...byli i chvíle...krásná chvíle,kdy jsem se cítila šťastná,ale ty chvíle jsou přebity smutkem,trápením...a pohoda v mé duši nenávistí...nenávistí mě samé k sobě!Opravdu se tak nenávidím...až tak,že jsem si sáhla na život?Opravdu jsem chtěla tohle?Nemohla jsem rozepsat své pocity a bolesti na papír?Musela jsem je nechat odejít ve spoustě kapek krve a bolesti???Tak bych se koukla na řádky a smála se---někdy v budoucnu---Ale ne já budu koukat na dvě jizvy,které mohly navždy ukončit můj život.Přidat boles a smutek lidem.kteří mě mají rádi a záleží jim na mě...Měla pravdu v tom co pronesla...,,JEN ZBABĚLCI,,...a má pravdu...své trápení ukončíš...,ale myslíš na ty,kterým ho dáš?Kterým dáš pocit pochybnosti...co je v životě jisté a na co se můžou spolehnout?Ale ani život není jistota,každý den...minutu...vteřinu o něj ,můžeš přijítJe tak vzácný...víc nedostaneš...IRONIE?Ano sama se divím řádkům...ale píšu to pro druhé...oprava ...pro ni???Ne a píšu to snad já???Možná chci aby věděla,aby cítila...cítí už dost a...nemůžu,nesmím,nechci jí víc trápit.Proč,když zapochybuješ,nejde vrátit čas a měnit...čas...nikdy nevrátíš,tak jako spoustu dalších věcí!A vlastně..chceš vrátit čas?Chceš něco měnit?Nikdy už to nevrátím a nadosmrti si to budu vyčítat...ne to,jak jsem ublížila sobě,to zanechalo stopy  a rány jen na mém těle,ale to jak jsem ublížila jiným a hlavně JÍ,to...zanechalo stopy a rány v mé duši...Tyhle řádky je moje poslední záchrana.POSLEDNÍ???Proč musíš říkat ve všem poslední?Je to JEDNA z možností,jak se zachránit před sebou samotnou...TAK ASI TAKHLE!

Verunko,ty pro mě znamenáš víc než člověk pro člověka může být...tvoje upřímnost a láska je pro mě důležitá jako tvoje srdce a duše,Veru ty sama víš jak moc tě mám ráda a,že na tebe bych nikdy nedala dopustit.Víš jak to nemám lehké,ale přeju si abys alespoň ty dosáhla toho po čem toužíš,byla šťastná...tvůj ůsměv je pro mě ten nejkrásnější dárek,pro tebe Veru bych byla schopná obětovat celý svůj život...mám tě ráda víc než sebe,vím,že to víš,ale já chci aby každý věděl,že ty a já jsme jedna a,že nikdo nemá na to nás rozdělit...nikdy,Věřím ti a nikdy nezapomenu...MILUJI TĚ...Jsi člověk,který má v sobě neobyčejně krásné kouzlo,i když nejsme spolu,jedna na druhou myslí...jsme jedna osoba kterou někdo rozdělil...udělal každou jinou a přece stejnou...a my se sešli,jsme spolu,tělem i duší...nemít tebe lásko moje,nejsem ani já a ty víš jak to myslím...