Dýchám, myslím, jsem. A proč, nebo za co? Nikdo se neptá. Ani já se neptám, proč taky. Život nezastavíš. A když jo, co z toho máš. Tmu. Nicotu. Smrt. Nemyslím na život, nekoukám na něj jako na dar. Beru ho jako součást, součást něčeho, co jednou začalo a musí i skončit. Je to věc. Hračka, se kterou malí zacházet neumějí a velcí ji ničí, ve víře že oni se naučili ji používat ve svůj prospěch.
Někde jsem četl, že vesmír je jen hologram. Mapa, trojrozměrná produkce, obraz. Ale kdo ho vytvořil? A proč? Byl to pokus? Experiment? Snaha o pochopení smyslu? A když, tak jakého smyslu? Života? Není, smysl prostě není. Život nemá logiku. Vždyť člověk se narodí a celej život dře, jen aby na jeho konci skončil v dřevěný krabici nebo rozprášenej někde na kopci nebo do moře.
Tak už mě tam taky hoďte, ať nevidím ten sajrajt kolem sebe…
Války…
Násilí…
Nenávist…
Obavy…
Lidi…
Život…
Smrt…
Láska…