Dopis Na Rozloucenou:-(((((((
Poslední dobou se bojím všeho a přesto ničeho. Uvažuji po dlouhé době znovu o smrti. Několikrát, jsem v ruce držel nůž a prášky. Chtěl jsem to udělat. Ale… Vzpomněl jsem si na přátelé, kteří jsou pro mě ochotní udělat cokoliv. Před skoro dvěma lety, jsem ještě nikoho neměl. Všechno co se v tu dobu dělo, se dělo rychle a bezprostředně. Teď v tuhle chvíli se musím rozmýšlet. Sedím ve vlaku a píšu. Kdybych byl v kupé sam tečou mi slzy. Připadá mi, že skoro píšu dopis na rozloučenou. Vím, že tyhle řádky stejně nebude nikdo číst, a tak sem mohu napsat všechno co mě trápí deptá a zraňuje.
Uvažoval jsem, proč pořád chodím v černé barvě. Je to určitý druh odstupu. Od všech. Od přátel, nepřátel, cizích lidí i od sebe.
Od začátku svého života jsem byl snílek. Hodně lidí, si myslí, že sním o tom, že budu hodně cestovat, mít dobrou práci a uznání. Po ničem takovém já netoužím.
Hodně lidí, si o mě myslí, že jsem arogantní a ctižádostivy. Ale to není pravda. Všechno je to jen maska. Jediné po čem toužím, je nebýt sam. Mít někoho, komu můžu říct všechno a nebát se, že to použije proti mně. Bojím se každého uhození. Bojím se každé rány. Jsem vyplašený z každého hlasitějšího zvuku. Bojím se své rodiny. A přesto si připadám tak silný. Když jsem doma, sednu si ke klavíru a hraju. Je mi jedno co. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží, záleží jen na tom, že já se uklidním a cítím se v bezpečí. Když kolem mě, poletuje hudba, když vím, že rodina je daleko, že přátelé jsou blízko. Tak blízko jak to nejvíc jde. V mém srdci. Je mi jedno, že mi při hraní tečou z očí slzy. Je mi jedno, že sem tam ujedu v rytmu, ale je to jen jedna z mála věcí, která mi pomáhá.
A jindy, když je bouřka, a kolem mě poletují blesky, vyběhnu ven, miluju déšť a blesky. Ač mě hromy děsí, nikdy jsem to na sobě nedal znát. Jednou uhodil blesk kousek ode mě. Přál jsem si, aby uhodil do mě. Aspoň na chvíli bych byl součástí něčeho tak velkolepého a krásného. Když jsem přišl k místu, kam blesk uhodil, zjistil jsem, že jak tam oharek a puklý kamínek. Prasknul žárem na dvě půlky. Když jsem ho vzal do ruky, ještě z něj sálalo teplo. Nechal jsem si ho. Obě půlky mám v malé krabičce, kterou jsem dostala od dědy. Vím, že člověk, který dostane, tu půlku toho kamínku, dostane i část mé duše. Je to krásný sen, ale na kraji srdce vím, že se to nikdy nestane. Že nikomu nedovolím nahlédnout až tak daleko. Jsou věci, jsou starosti a je bolest o které se nemůžu s někým podělit.
Nesnáším lítost. Nenávidím sebe, za to, že se lituji. Nenávidím ostatní, za to, že říkají „To bude dobrý, to přejde,“ nebo „Já vím jak ti, já to zažil taky.“ Nic nevědí. Neznají celou pravdu. Nevědí o mých výčitkách svědomí. Bojím se temnoty. Ne noci, ale ne tmy, ale temnoty. Temnoty v duši a v srdci. Bojím se svých myšlenek a bojím se smrti. Bojím se i života. Bojím se zapomnění. Bolest a úzkost, jenž mě svazuje, je čím dál tím větší. Tak hrozně rád bych to někomu řekl, ale vím, že to nemá smysl, že to nejde. Nechci je kvůli tomu ztratit. Nepochybuji o jejich přátelství, pochybuji o sobě. O své podstatě. Vždycky jsem považoval sebevrahy za slabochy. A to přesně to jsem i teď já. Když jsem se dvakrát pokusil o sebevraždu a nikdy to nevyšlo, začal jsem nad tím přemýšlet. Přemýšlet nad slovíčkem ‚Proč‘. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. A teď o tom přemýšlím, jestli to má do třetice smysl. Chtěl jsem skočit z mostu, ale něco takového mi přijde až moc nudné a fádní. Navíc, je to zbabělé. Oběsit, to ne, to mi přijde nelítostivé a nemám rád pocit, když mě někdo škrtí. Poslední možnost, která je pro mě přijatelná a ze které nemám strach, je podřezání žil. Jednou jsem to udělal, ale zachránili mě. Zapomněl jsem zamknout dveře. Třeba to vyjde. Mám všechno připravené. Dopis, který teď píšu, je na rozloučení. Se vším a se všemi, které miluji. Ač to nikdy nikdo nebudete číst, je to jediná možnost, jak uklidnit své roztříštěné srdce a aspoň trošku si ulevit od těch příšerných myšlenek, až přijedu domů, smažu všechno co mám v počítači, uklidím si pokoj a naposledy si hraju na své piáno. Mohl bych zkusit zahrát requiem. Třeba se mi povede zahrát dobře a pak zavřu piáno, rozloučím se s Mione, zavolám lidem, které mám rád, chtěl bych aspoň naposledy slyšet jejich hlas. S každým se rozloučím. Nikdo nebude mít podezření. Nakonec vytisknu tenhle dopis, pak ho roztrhám a ty kousky spálím. Nikdo nikdy nepřijde na to, proč jsem to udělal. Možná přátelům řeknu, že odjíždím. Daleko, hrozně daleko a že nevím, kdy se vrátím. Dám mobil na mé oblíbené místo kam rád chodím . Mám strach o své přátelé, nechci aby pak kvůli mně, udělali tu stejnou věc jako já. Možná že je to chyba. Ale největší chybou byl můj život.
Nelituji toho, co jsem kdy udělal, ať to bylo cokoliv. Lituji jen toho, co jsem neudělal. Co jsem nestihl udělat. Co jsem nemohl udělat, protože strach byl silnější než já.
Děkuji všem za všechno a prosím, aby jste mi odpustili a zapomněli na mě.
Zapomněli na mě, protože já nikdy neexistoval.
Žil jsem jen, když jsem Vás měla blízko u sebe.
Moc se omlouvám, i když vím, že slova omluvy nestačí.
Moc rád bych vás poznal víc a odhalil zákoutí vaší duše.
Ale na to už nebude čas.
…tik... …tik… …tik… …tik… …tik… …tik… …tik…
Čas běží neúprosně kupředu.
Tahle doba nikdy nebyla má.
Sem jsem nikdy nepatřil a už ani nebudu.
Popravdě…
Jestli to skončím teď nebo sam zemřu za pár let. To už je snad jedno ne?
Pár let sem, pár let tam.
Doktor mi řekl, že nemám ztrácet naději. Ale já nevím, co je to naděje. Kde ji hledat.
Řekl taky, že láska pomůže překonat všechno. Jenže já sám nevím co je to láska. Nikdy mi to nikdo neřekl.
A pokud ano, je to už dávno.
Hodně dávno.
Sbohem…
Snad se jednou setkáme.
Ale pokud to bude, tak v jiném čase, na jiném místě.
Žijte beze mě, vždyť já tu ani nikdy nebyl…
Snad jen vězte že mé srdce patří vám.
Budoucnost, měla patřit nám, teď patří už jen Vám.
