Opravdu jsem se k tomu nechtěla vyjadřovat,ale autorův názor na ženy natolik změnil můj pohled na něho, že mi to nedá.
V prvé řadě bych ráda upozornila, že čekání na toho pravého ještě zdaleka neznamená čekání na „typ prince svalovité konstrukce s obličejem Toma Cruise a vlasem Antonia Banderase samozřejmě minimálně na bílém oři podobných kvalit“. Autor se evidentně domnívá, že výběr partnera je pro většinu žen bodováním jeho pohlednosti, urostlosti, vtipnosti, řazením do pomyslné tabulky a určování pořadí….což mírně připomíná koňský trh a pokud je toto opravdu autorův názor na to co máme v hlavě je to celkem smutné, zejména pro něho samotného. V souvislosti s jeho výrokem "nezahazuji se s těmi ostatními co jsou pod moji úroveň“ na to docela sedí Kay Pollakův výrok „Mé mínění o jiné lidské bytosti častěji značí to, jaký jsem uvnitř já, než jaká je uvnitř ta druhá osoba“.
Ale mám pro něho taky dobré zprávy, pro valnou většinu „nás ŽEN“ není ten pravý někdo "ejší", ale spíš někdo kdo je takříkajíc stejná krevní skupina, s kým máme společnou řeč a na koho je spolehnutí. To co Martin, pardon, vlastně autor v článku opravdu řeší a nad čím se pozastavuje nejvíc a nejčastěji je nečekaný zájem kolegyně … k tomu bych mu prozradila jediné – „raněná pýcha“ (nebo snad „uražená ješitnost?“), což sice JE úsměvné,ale vzhledem k tomu, že tuhle veselou vlastnost si v sobě neseme více či méně všichni, matku Terezu vyjímaje, neshledávám na tom nic překvapivého ani bych jí to snad neměla za zlé.
Na závěr jedna rada pro Martina. Až potká tu pravou a dojdou mu slova a náměty ke konverzaci a vůbec všechen vtip a šarm a všechno co by ho teoreticky mohlo dělat zajímavým, nemusí dělat nic. Stačí jen naslouchat…a ptát se.
V prvé řadě bych ráda upozornila, že čekání na toho pravého ještě zdaleka neznamená čekání na „typ prince svalovité konstrukce s obličejem Toma Cruise a vlasem Antonia Banderase samozřejmě minimálně na bílém oři podobných kvalit“. Autor se evidentně domnívá, že výběr partnera je pro většinu žen bodováním jeho pohlednosti, urostlosti, vtipnosti, řazením do pomyslné tabulky a určování pořadí….což mírně připomíná koňský trh a pokud je toto opravdu autorův názor na to co máme v hlavě je to celkem smutné, zejména pro něho samotného. V souvislosti s jeho výrokem "nezahazuji se s těmi ostatními co jsou pod moji úroveň“ na to docela sedí Kay Pollakův výrok „Mé mínění o jiné lidské bytosti častěji značí to, jaký jsem uvnitř já, než jaká je uvnitř ta druhá osoba“.
Ale mám pro něho taky dobré zprávy, pro valnou většinu „nás ŽEN“ není ten pravý někdo "ejší", ale spíš někdo kdo je takříkajíc stejná krevní skupina, s kým máme společnou řeč a na koho je spolehnutí. To co Martin, pardon, vlastně autor v článku opravdu řeší a nad čím se pozastavuje nejvíc a nejčastěji je nečekaný zájem kolegyně … k tomu bych mu prozradila jediné – „raněná pýcha“ (nebo snad „uražená ješitnost?“), což sice JE úsměvné,ale vzhledem k tomu, že tuhle veselou vlastnost si v sobě neseme více či méně všichni, matku Terezu vyjímaje, neshledávám na tom nic překvapivého ani bych jí to snad neměla za zlé.
Na závěr jedna rada pro Martina. Až potká tu pravou a dojdou mu slova a náměty ke konverzaci a vůbec všechen vtip a šarm a všechno co by ho teoreticky mohlo dělat zajímavým, nemusí dělat nic. Stačí jen naslouchat…a ptát se.