Seděla mi na rameni a něco si pomateně šeptala. Nerozuměl jsem. Jednou rukou se bolestivě držela pramene mých vlasů, druhou neměla. Skepse a málo krve. Otrava alkoholem. Pár afér, vracela se k ránu, občas s modřinama. Z očí zarudlý škvíry, rty rozkousaný, neurotická a zjizvená.Jak já ji nenáviděl! Doháněla mě k šílenství, při vzpomínce na to dítě s náručema kytek, s obrovskýma něžnýma očima, když mi vtíravě šeptala,že mě nikdy neopustí, že nezestárne, nezšediví, neumře. Nezmění se.Věřil jsem jí. Dával jsem se jí znova a znova. A ona brala.
Seděla mi na rameni a nemohla přestat s pláčem. Mezi vzlyky jsem slyšel jen Kvůli tobě, Za všechno můžeš, Já nic, To ty...
Svedla na mě svý neúspěchy a já svedl ty svoje na ni.
Ve vzteku si ostříhala vlasy. Omotala mě a já se topil v jejích slzách. Roztančila se a vítr nepřestával, přivolala bouřku a potom se pokoušela všechno vrátit. Nešlo to. V soubojích častěji prohrávala.
A pak se vrátila, nemocná, ale na umření jen těsně, věděla, že to nedokážu. Věděla, že ji neumím zabít. A zase tu byla, tentokrát děsivější než dřív, zoufalá a schopná čehokoliv. Zase mi slintala na kotníky. Vřískala do nočního ticha ať nespím, uspával jsem ji zas a znovu, hýčkal si ji i s vědomím, že už nikdy nebude stejná. Že se neuzdraví.
Jak já jsem ji nenáviděl, nakažen její vlastní nenávistí a zlobou. S otisky mých prstů na krku se mi v lepších chvilkách vysmívala. Hnal jsem ji pryč, ale ona prosila. Prosila až tuhla krev v žilách.
Seděla mi na rameni, ta rozervaná milejdy mých vražd, hrabala se mi ve svědomí až jí krvácela dlaň. Malá špinavá šejdířka. Po večerech vyťukávala prstem do okenních tabulek rytmus svého srdce. Tak k zešílení nepravidelně. Usmívala se bláznivým úsměvem, zírala, a potom se mi zdála.
Tak nějak jsme si rozuměli, i když spolu každý o to víc sami. Doufal jsem, že umře už brzo a já jí to zase neodpustím. Jen jsem nevěděl,kolikrát je ještě schopná se narodit............
