O mně: Když máte pocit, že máte vše pod kontrolou,
prostě jenom nejedete dost rychle....
kdo se jednou zbláznil už nikdy nebude normální.....
....na zastávke som počul len tak medzi rečou
že včera nezabili Kennyho a nikto nevie prečo....
„Uděláme z tebe holčičku,“ říkal Vlasta Terezce, „nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkama a růžovou mašlí. Pavel měl pocit, že ho ovanula něha opilého námořníka. Koulí na něj oči holčička. Byla to žena, zkrátka někdo, kdo pod poklopcem nosí tajemství. Shranatým polšářem ve tvaru psa, za ucho si ho vede na provázku! Pavel,který čekal na imaginární přítelkyni v parku Brigádníků, byl připraventakřka na cokoliv. Hlavu rytíře nabodlou na kůl. Nebo na mouchy, co sisednou na kus loňského sousedovic psa, který se hrdinně vydal neznámokam. Jen ne nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkamaa růžovou mašlí. „Pojď k nám, ukážu ti koťátko,“ řekla holčička. „Vy máte doma koťátka?“ zeptal se Pavel, který tak obnažil své konverzační panenství. „Je pohřbený na stejném místě jako strejda“ řekla holčička. Pavel prošel s Terezkou kolem školky, co do ní oba chodili. (On tedy uždávno.) Minuli baterie ptačího zobu po rozpraskané asfaltové cestěprorostlé kořeny keřů až na hlavní. Rovně k lékárně a pak doprava kolemdětského hřiště, kde někdo zapomněl lopatku. Úzkou, kdysi zlatavoubrankou se protáhli na zahradu. Vlasta, její otčím, psával na futra, o kolik za poslední rok vyrostla.Anebo kolik měl ten den piv. To když šel zrovna z hospody. Z koťátka,které Terezka přinesla, měl radost. Do té doby než zjistil, že by homusel živit. „Proč musíš mít zrovna kočku. Můžeš mít morče. Nebo plyšovýho psa.“ Vlasta koťátko pohřbil ten večer na zahradě. Když mu Terezka říkala, žeho ze zahrady slyší mňoukat, dával si přes hlavu polštář. Terezčina učitelka ze sedmé třídy si Vlastu pozvala do školy. Terezkaprý je milá holčička, která nosí úkoly a hlasí se, když se nikdo jinýve třídě nehlásí, ale když ji pak vyvolá, nezná odpověď. Ptala se jí,proč to dělá. Prý aby udělala radost paní učitelce. „Mně ale nědělá radost, když se hlásí jen tak,“ řekla učitelka. Vlasta před ní stál s ušima sklopenýma jak motýl. S cizími ženami neuměl vyjít. Ani je mlátit. „Nemyslím si, že by vám mělo tohle vadit,“ řekl Vlasta. „Také si nepřeji, aby mi do hodin nosila hračky.“ Vlasta pokýval hlavou. „Myslíte jako toho plyšovýho psa?“ „Vám to přijde správné?“ zeptala se učitelka. „To já si nemyslím, já mám na mysli spíš to, jak jsem včera Terezku viděl v našem parku ho venčit.“ Pavel stál pod padesátiletým ořechem, který s podzimem vykukoval přes plot. Před hrobem koťátka. „Jak se jmenovalo?“ zeptal se Pavel. „ Nemělo jméno. Bylo příliš mladé,“ řekla Terezka. Pavel koukal na hrob neznámého koťátka. Na rtech tichou modlitbu za jeho duši. „Podívej se na mne,“ řekla Terezka. Pavel se otočil. Růžové kalhotky s krajkami spadly ke kotníkům. „Podívej, to je zas moje koťátko,“ řekla Terezka. Mezi kupou oslizlých ořechů se zaleskla zahradní jahoda. Bylo tokoťátko, kočka, zkrátka něco, co má hebkou srst a rádo se mazlí. Pavel zůstal stát jak opařený, ale necukl. Mohli by ho za to zavřít,pomyslel si. To, že vidí zdaleka nejhezčí a jedinou dámskou ozdobu vživotě, ještě netušil. „Umrzlo. To koťátko, co je tady pohřbený,“ řekla Terezka, která se zase oblékla do šatů. Pavel nic neříkal. „Pojď dovnitř,“ Terezka chytla Pavla dlaní za prst,“ tady je zima.“ U Terezky doma byla také zima. Okna byla zatemněna okenicemi, i kdyžvenku bylo ještě vidět. Terezka oteřela žhnoucí chomout litinovýchkamen a hodila do něj hrst uhlí. Usadila Pavla v obývacím pokoji, kterýsloužil i za jídelnu a ložnici. Ještě máme spíž, která vede až dosklepa, kam teče pramen vody, dodala omluvně. „Nemusíš si z toho dělat hlavu, mně to nevadí. Navíc to není tvůj byt,“ řekl Pavel. „Ano, vlastně ne, je to byt mámy,“řekla Terezka. „Kde máš maminku?“ „Umřela. Něco ti ukážu,“ řekla Terezka. Mezi policemi knihovny nahmatala rodinné album. „Aha. Takže to jsi ty, když jsi šla do první?“ zeptal se Pavel Terezky. „Ano.“ „A to je tvůj otec?“ zeptal se Pavel. „Ale ne,“ zívla Terezka, „to jsem měla ještě jiného. Seděli nad rodinným albem, z kterého měl každou chvíli vyskočit fízl zmravnostního s pendrekem. Dva milenci, kteří měli vše, jen ne lásku. „Jak umřelo to koťátko?“ zeptal se Pavel, který si doprohlížel album aněměl co říct. Byl na míle vzdálen představě čtyřnohé mňoukající kočky.Spíše myslel na koťátko jako na symbol čehosi nevinného. „Umrzlo. To jsem ti ale říkala. Přinesla jsem si ho domů. On ho zakopal, tak jsem ho dala…“ „Kdo ho zabil? Otec?“ přerušil ji Pavel. Terezka pokývala hlavou. „Na moje koťátko taky šahal. Krájel do něj. Hekal, jak z něj cedila krev.“ „Zabil tvoje koťátko,“ zašeptal Pavel. „Když vdechneš koťátku nový život, novou krev, můžeš si s ním hrát, jak dlouho budeš chtít.“ Pavel na ni zůstal koukat. „A to nikdy nezestárne. Bude pořád takové, jaké je teď.“ „Ale proč?“ zeptal se Pavel. Protože ti zabil kočku? To je přece uhozený, pomyslel si. „Zabil mi taky maminku, když začala píchat se strejdou,“ řekla holčička, „jsou tady na té fotce. Ale tady na ní nepíchají.“ „Strejda? A on ho taky zabil?“ zeptal se Pavel, aby nemusel myslet nato, co teď slyšel. I tak ho polil ledový závan úzkosti, který se ho užnepustil. „Strejdu jsem přivedla já,“ řekla Terezka, „jako každého, kdo tu kdy byl. Nikdy jsem ale nestačila dát jméno.“ Terezka řekla, že přinese jahodový džus. „Dám si rád,“ řekl Pavel, ale v duchu si řekl, že až si vypije sklenici, odejde odsud navždy.
Pavel ji slyšel odsunovat jakousi těžkou závoru. Zavírat těžké dveře. Cinkat s ledem v kuchyni. „Chutná ti ten džus?“ zeptala se holčička. Pavel přikývl. Jen ty kostky ledu mu připadaly špinavé. „Je hezké, jak pomáháš mému koťátku,“ řekla Terezka a ukázala na kostky ledu v jeho sklence, „podívej se přece.“ Pavel se napil znovu. Ano, připomnělo mu to chuť krve, jako kdyby seřízl do prstu. Vzal kostku ledu mezi palec a ukazovák, aby si hoprohlédl proti světlu. „Vždyť tam jsou chlupy,“ vyhrkl. „Chtěls mu pomáhat,“ usmála se Terezka. Pavel vyzvracel obsah sklenice na podlahu. Žaludek mu začal tepat jako druhé srdce, tu mrtvolnou pachuť cítil i ve spáncích. Kdosi vrazil klíč do zámku vchodových dveří, když si otevřel na záchod.V ruce mu zůstala zaseklá klika. Klika! Panebože žádná klika, spíšostrý kus oceli, břitva, co ji tam dali, když se klika ochodila. Několikrát se pokusil znovu vyvrhnout ze sebe ten jed, ale ven tekla jen žaludeční šťáva. Ve dveřích od záchoda se srazil s nalitým Vlastou, který byl i přesalkoholové znetvoření na první pohled podobně starý jako Pavel a vočích se mu dala číst neskutečná bolest. Dál už se vzpomínky slévají v jednu širokou rudou čáru: Pavel stojí sbřitvou, která mu zůstala v ruce. Kdosi podráží Vlastovi nohy tak, žepadá na břitvu. Sesouvá se po Pavlově těle. Rozbíjí si hlavu o mísu. Zajeho zády burácí Terezčin smích. Pavel klesá pod tíhou těla. Pavel sepokouší vyprostit se, avšak je uvězněn Vlastovým tělem, které seboupárkrát škubne a pak znehybní. Nejde to. Ruku má bolestivě zkroucenouza zády tak, že se nemůže ani pohnout. A cedí z něj krev. Terezka se před ním naklání a ukazuje se mu nahá ze všech stran. Nepřestává s tím… Už se mi nelíbí, napadne Pavla, než upadne do bezvědomí. Policista, shodou okolností také Vlasta, teď sedí v kuchyni naprotiTerezce. Dnes viděl ve službě ne jednu, ale rovnou dvě mrtvoly. Navícdvě mužské a pokroucené na žlutě vykachlíčkované zemi na toaletě,vpletené do sebe jako v nějaké zvrácené souloži. „Dítě moje, věř mi, jak je mi líto, že ten lupič zabil tvého tatínka,“ řekl Vlasta. Terezka pokrčila rameny. „To byl otčím. Byl to vrah. To jsi nevěděl?“ Je v šoku, pomyslel si policista. Taková spoušť. Přišla o otce. S kým teď bude? Měl skoro chuť navrhnout jí, že se o ni postará. „Nedáš si džus,“ zeptala se Terezka, „je ještě od tatínka.“ „To víš, že si dám rád,“ řekl policista a usmál se.
Jseš dívka odjezdu voníš cestou jseš vlak, letadlo, loď a vítr Přijelas a odjedeš Prožili jsme spolu malé requiem Listí padalo, slunce oslepovalo a město to tiše hlídalo
Tehdy jsem se nemohl a ani nechtěl s nikým domluvit Byl jsem tak hluboko A ty jsi kráčela pohazovala hlavou a bravurně telefonovala Asi jsi tam v těch ulicích měla křídla
křídla s úsměvem Jak by bylo krásné tam položit tvář Ale jsi dívka odjezdu
Prožili jsme spolu malé requiem Až tady nebudeš budu se vracet k těm tónům k těm podivným harmoniím, které padaly stejně jako tanec listu Doufal jsem, že nebudu žít requiem že ani nestihnu zapálit svíčku na svým vlastním hrobě ne – ne – nestihnu Ale zapálím jí tobě Na tvý další svatbě Ve tvým příštím městě Ve tvým dalším telefonu Ve tvým příštím requiem Ve tvým příštím odjezdu
Začal jsem pít na dluh všude kde to šlo Dluhy se vznášely kolem mojí hlavy jako mouchy a jako mouchy znamenaly a jako mouchy bzučely Ale řekni mi: co jsou dluhy proti tvým křídlům? Proti tomu jak pohodíš hlavou? Proti tomu jak odjedeš? Proti tomu jak mi nerozumíš, když se zmůžu něco říct před půlnocí ve zmrzlým metru a ty řekneš: "Co?" Pak přijede vlak.
Vždycky se najde nějakej snaživej blbec, kterej ten vlak dokočíruje zrovna tam, kam nemá.
A ty asi odjedeš. Pohodíš hlavou, usměješ se někam do země a asi fakt normálně odjedeš. Jseš dívka odjezdu.
Budu stát a křičet Budu tě hledat Budu se dívat Pak si někde sednu a budu pít na dluh. Ale jen tak, jen tak... nebudou v tom pouta ani závaží. Budu se koukat rovně a říkat si: "Hej, mladej, ona fakt odjela." A budu lapat tóny requiem.
Možná si pak dám jednu pěstí do brady pučim si další peníze a bez mluvení, bez domluvy, ale s pohledem rovně si koupím od nějakýho bezvýznamnýho obchodníka se zaplaceným sociálním pojištěním auto. Pomalu se do něj posadím nastartuju a rozjedu tu kovovou klec. Možná si budu i pískat Až se pořítím z města budu si pískat píseň dívky odjezdu. Krajina kolem se asi bude měnit Možná okna toho auta zahalí tvoje křídla Možná ne – to by bylo příliš snadné.
"Jak to skončí?" "Co?"
Skončí to někde v nějakým městě na zbytečným rockovým koncertě kde bude vidět na hudebnících jejich nuda a úpornost. V koutě. Plnej špatnýho piva a špatnejch myšlenek začnu si pískat naše requiem Vyjdu ven před ten úžasnej klub plnej sprejovejch nesmyslů a aniž bych mrknul na svý unavený auto odejdu na nádraží
A to bude můj odjezd. Budu myslet na tebe na tebe ve vlaku, v letadle, na lodi, ve větru Budu přemýšlet, kde se navečeřím jestli si nenatrhám zmrzlou kukuřici pro prasata Budu snít o tom jak by to bylo kdybych položil svou tvář na dech tvých křídel. Budu v rachotícím smradu vlaku a začnu zpívat začnu zpívat: Byla to dívka odjezdu Byla to dívka odjezdu Byla to dívka odjezdu.
V bodu, kdy Ti zmizí úplně všechno si já vymyslím nejsladší pointy někdo to neřeší někdo pije drinky někdo v tom bodu vykouří jointy já mám rád hrdiny kteří lezou po dně a v poslední chvíli se zvednou někdy taky dělám že jsem vyřízenej a je mi to úplně jedno.
Tak jsem řek dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd.
Tak jsem řek hej máš drobný darling a ona řekla že nějaký má a já jsem řek fajn tak na dvě kávy z automatu on nám je dá a pak jsme šli ven a tam jsme stáli tři hodiny a dvacet minut a kolem byl svět který byl správný i s kelímkama z automatu.
V bodu kdy Ti zmizí úplně všechno jsem byl tam to znám velmi v podstatě to tam má svoji poetiku a originální genius loci lítají tam pořád ty samý bumerangy který se pokaždý vrátěj uprostřed toho všeho mezi Strážnou věží a pornografickým stánkem jsem řek.
Dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd.
Tak jsem řek hej smím prosit darling a ona řekla že jsem to já a já jsem řek fajn tak je to správný dr. Jekyll zvítězí rád a pak jsem řek hej chtěl bych tě darling a ona řekla co bude dál Hráli jsme squash a taky carling uklízet a zaparkovat.
A tak jsem řek hej to bude dál a pak jsem řek hej ale je tu i Hyde.
Kolikrát v životě vyrazíte na oslavu léta pořádanou pod záštitou zastupitelů zahraničního města asi dvě stě kilometrů od domova? V případě, že tam zcela zadarmo vystoupí vedle dalších kapela jako Jamiroquai, klidně i několikrát.:-) Mi se tato možnost naskytla o nejdelší noci v roce, tedyv sobotu 21. června v polském Krakowě. Tam se na březích národní řeky Visly protékající kolem místní historické památky Wawelu konal již po šesté hudební festival Wianki 2008 obohacený o volbu královny Wianků a završený velkolepým ohňostrojem.
I když jsem se o koncertě dozvěděl cca 24hod předem, obvolal jsem všechny a nakonec sehnal 7místného Opla,lidi a vyrazili jsme:-) Za velké štěstí považuju to, že Poláci neprodávají na benzínkách rum, protože poté co osádka vypila v autě všechen český, vynutila si zastávku na polské pumpě s vidinou dalšího chlastání, ale naštěstí rum neměli:-) Hrozilo totiž, že někteří jedinci koncert neuvidí z důvodu "únavy" :-):-):-) Každopádně jsme přijeli i tak na poslední chvíli, ale z neznámých důvodů, pravděpodobně zásahu vyšší moci se povedlo auto parknout přímo v centru,500m od pódia, což doteď nejsem schopen pochopit:-) Je pravda, že po koncertě jsem auto nemohl najít, protože když se ulicema valí čtvrt miliónů ožralých Poláků, tak Krakow vypadá hned jinak :-) A vyjet autem z tohoto šílenství taky moc sranda nebyla :-(
Co dodat?
Prostě supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer :-):-)
Neuvěřitelný dvouhodinový zážitek s účastí 250 000 lidí !!!!!
Kdybych byl ženská, tak se do Jay Kaye zamiluju..... :-)
I když z postele bych ho nevykopal asi ani tak :-)
