risi007

„Uděláme z tebe holčičku,“ říkal Vlasta Terezce, „nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkama a růžovou mašlí.
Pavel měl pocit, že ho ovanula něha opilého námořníka. Koulí na něj oči holčička.
Byla to žena, zkrátka někdo, kdo pod poklopcem nosí tajemství. Shranatým polšářem ve tvaru psa, za ucho si ho vede na provázku! Pavel,který čekal na imaginární přítelkyni v parku Brigádníků, byl připraventakřka na cokoliv. Hlavu rytíře nabodlou na kůl. Nebo na mouchy, co sisednou na kus loňského sousedovic psa, který se hrdinně vydal neznámokam. Jen ne nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkamaa růžovou mašlí.
„Pojď k nám, ukážu ti koťátko,“ řekla holčička.
„Vy máte doma koťátka?“ zeptal se Pavel, který tak obnažil své konverzační panenství.
„Je pohřbený na stejném místě jako strejda“ řekla holčička.
Pavel prošel s Terezkou kolem školky, co do ní oba chodili. (On tedy uždávno.) Minuli baterie ptačího zobu po rozpraskané asfaltové cestěprorostlé kořeny keřů až na hlavní. Rovně k lékárně a pak doprava kolemdětského hřiště, kde někdo zapomněl lopatku. Úzkou, kdysi zlatavoubrankou se protáhli na zahradu.
Vlasta, její otčím, psával na futra, o kolik za poslední rok vyrostla.Anebo kolik měl ten den piv. To když šel zrovna z hospody. Z koťátka,které Terezka přinesla, měl radost. Do té doby než zjistil, že by homusel živit.
„Proč musíš mít zrovna kočku. Můžeš mít morče. Nebo plyšovýho psa.“
Vlasta koťátko pohřbil ten večer na zahradě. Když mu Terezka říkala, žeho ze zahrady slyší mňoukat, dával si přes hlavu polštář.
Terezčina učitelka ze sedmé třídy si Vlastu pozvala do školy. Terezkaprý je milá holčička, která nosí úkoly a hlasí se, když se nikdo jinýve třídě nehlásí, ale když ji pak vyvolá, nezná odpověď. Ptala se jí,proč to dělá. Prý aby udělala radost paní učitelce.
„Mně ale nědělá radost, když se hlásí jen tak,“ řekla učitelka.
Vlasta před ní stál s ušima sklopenýma jak motýl. S cizími ženami neuměl vyjít. Ani je mlátit.
„Nemyslím si, že by vám mělo tohle vadit,“ řekl Vlasta.
„Také si nepřeji, aby mi do hodin nosila hračky.“
Vlasta pokýval hlavou.
„Myslíte jako toho plyšovýho psa?“
„Vám to přijde správné?“ zeptala se učitelka.
„To já si nemyslím, já mám na mysli spíš to, jak jsem včera Terezku viděl v našem parku ho venčit.“
Pavel stál pod padesátiletým ořechem, který s podzimem vykukoval přes plot. Před hrobem koťátka.
„Jak se jmenovalo?“ zeptal se Pavel.
„ Nemělo jméno. Bylo příliš mladé,“ řekla Terezka.
Pavel koukal na hrob neznámého koťátka. Na rtech tichou modlitbu za jeho duši.
„Podívej se na mne,“ řekla Terezka.
Pavel se otočil.
Růžové kalhotky s krajkami spadly ke kotníkům.
„Podívej, to je zas moje koťátko,“ řekla Terezka.
Mezi kupou oslizlých ořechů se zaleskla zahradní jahoda. Bylo tokoťátko, kočka, zkrátka něco, co má hebkou srst a rádo se mazlí.
Pavel zůstal stát jak opařený, ale necukl. Mohli by ho za to zavřít,pomyslel si. To, že vidí zdaleka nejhezčí a jedinou dámskou ozdobu vživotě, ještě netušil.
„Umrzlo. To koťátko, co je tady pohřbený,“ řekla Terezka, která se zase oblékla do šatů.
Pavel nic neříkal.
„Pojď dovnitř,“ Terezka chytla Pavla dlaní za prst,“ tady je zima.“
U Terezky doma byla také zima. Okna byla zatemněna okenicemi, i kdyžvenku bylo ještě vidět. Terezka oteřela žhnoucí chomout litinovýchkamen a hodila do něj hrst uhlí. Usadila Pavla v obývacím pokoji, kterýsloužil i za jídelnu a ložnici. Ještě máme spíž, která vede až dosklepa, kam teče pramen vody, dodala omluvně.
„Nemusíš si z toho dělat hlavu, mně to nevadí. Navíc to není tvůj byt,“ řekl Pavel.
„Ano, vlastně ne, je to byt mámy,“řekla Terezka.
„Kde máš maminku?“
„Umřela. Něco ti ukážu,“ řekla Terezka. Mezi policemi knihovny nahmatala rodinné album.
„Aha. Takže to jsi ty, když jsi šla do první?“ zeptal se Pavel Terezky.
„Ano.“
„A to je tvůj otec?“ zeptal se Pavel.
„Ale ne,“ zívla Terezka, „to jsem měla ještě jiného.
Seděli nad rodinným albem, z kterého měl každou chvíli vyskočit fízl zmravnostního s pendrekem. Dva milenci, kteří měli vše, jen ne lásku.
„Jak umřelo to koťátko?“ zeptal se Pavel, který si doprohlížel album aněměl co říct. Byl na míle vzdálen představě čtyřnohé mňoukající kočky.Spíše myslel na koťátko jako na symbol čehosi nevinného.
„Umrzlo. To jsem ti ale říkala. Přinesla jsem si ho domů. On ho zakopal, tak jsem ho dala…“
„Kdo ho zabil? Otec?“ přerušil ji Pavel.
Terezka pokývala hlavou.
„Na moje koťátko taky šahal. Krájel do něj. Hekal, jak z něj cedila krev.“
„Zabil tvoje koťátko,“ zašeptal Pavel.
„Když vdechneš koťátku nový život, novou krev, můžeš si s ním hrát, jak dlouho budeš chtít.“
Pavel na ni zůstal koukat.
„A to nikdy nezestárne. Bude pořád takové, jaké je teď.“
„Ale proč?“ zeptal se Pavel.
Protože ti zabil kočku? To je přece uhozený, pomyslel si.
„Zabil mi taky maminku, když začala píchat se strejdou,“ řekla holčička, „jsou tady na té fotce. Ale tady na ní nepíchají.“
„Strejda? A on ho taky zabil?“ zeptal se Pavel, aby nemusel myslet nato, co teď slyšel. I tak ho polil ledový závan úzkosti, který se ho užnepustil.
„Strejdu jsem přivedla já,“ řekla Terezka, „jako každého, kdo tu kdy byl. Nikdy jsem ale nestačila dát jméno.“
Terezka řekla, že přinese jahodový džus.
„Dám si rád,“ řekl Pavel, ale v duchu si řekl, že až si vypije sklenici, odejde odsud navždy.