Ani nevím, kdy to bylo. Myslím, že už to budou tak dva roky, kdy jsem poprvé usedal do letadla.
Začalo to všechno nevinně. Jednoho krásného jarního rána jsem došel do práce. Takový klasický pracovní den. Nic zvláštního se ten den nedělo. Možná jo, ale už si to moc nepamatuju, je to přeci už nějaký ten pátek .  Najednou ke mě přijde z ničeho nic, můj nadřízený a říká mě, jestli nechci jet do německa?? Že potřebují člověka na práci. To mě rozesmálo . Se mi moc z prvu nechtělo, ale po dlouhém přemlování a klečení na kolenou jsem mu teda řekl, že pojedu . 
Netrvalo to tedy moc dlouho, asi cca. čtrnáct dní a před hoknou nás čekalo auto. Jeli jsme čtyři. Když jsme nastupovali, tak si říkám jen tak pro sebe....To pojedeme taxikem až do německa? Pak z těch ostatní po cestě do prahy vylezlo, že vlastně poletíme. A ehjle, si říkám. Nikdy v životě jsem neletěl, tak jsem začal mít takové smíšené pocity. Zná te to, proboha co když to spadne, co pak budu dělat.....panika se pomaličku začala dostavovat, když jsme se blížili k letišti.  
Po příjezdu na letiště a vyzvednutí letenek, jsme šli teda pomaličku k odbavení, i když letadlo mělo hodinové spoždění. Při procházení bezpečnostníma rámama po mě chtěli, abych si sundal i opasek. To jsem se začal smát, páč mi malem spadly kalhoty až po kolena. Když nás teda prohledali, tak nás pustily na plochu....
Pomaličku jsme prošli tím tubusem a začali nastupovat do letadla. Jsem si připadal jak z toho francouzkého filmu Četníci s Louis De Founesem, když nastupoval do letadla a poklepaval u dveří na rám toho letadla . Po usednutí a zapnutí bezpečnostích pásů, začala přednáška co máte dělat v případě, kdyby náhodou to letadlo se rozhodlo vydat směrem k zemi. Ach jo jsem si říkal....a ještě jsem rozuměl každé drůhé větě, páč angličtina neni mou silnou stránkou. 
Po tomto vysvětlení, pan kapitán nahodil motory a ejhle, najednout zhasla všechna světla. To by se mě v té chvili nedořezali krve.....začal jsem vnitře panikařit. Po chvilce se rozsvítili a letadlo začalo rolovat.....No už asi není možnost návratu a budu se muset modlit a věřit tomu Airbasu, kterým jsme letěli. Po chvilce jen takového blbnutí po ranveji, se pilot rozhodl vyzkoušet ty koníky, co měl pod kapotou......tak na to pořádně dupl, my zapadli do sedaček a letadlo se pomalu, spíš rychle odlepilo od země. V tu chvíli jsem se hnedky naklonil k okénku a začal se kochat výhledem na noční prahu s tím, že jsem se díval už vnitřně po místě případného impacktu :D. Ke kterému nakonec nedošlo. Ty vesty pod sedadlama jsme taky nepotřebovali, protože si nemyslím, že by pilot byl tak šikovný a případně trefil Vltavu.

Jééé, můj první blog.   

Jsem zvědavý, co semky budu psáti  Ještě nejsem přesně rozhodnutý v jakém směru semky budu psáti. Asi to bude všehochuť  

Tak jóó, jdu popřemýšlet.

Sali