Kdo je emo?

“Emo především znamená být emotivní. Klíč k pochopení subkultury emo spočívá v přiznání si toho, co naše většinová společnost potlačuje a tabuizuje. Můžeme konstatovat, že emo čerpají svou identitu právě z toho, čemu se ostatní lidé raději vyhýbají, ale co je přirozenou součástí našich životů“,

Je potřeba od sebe rozlišovat, čím a jak se subkultura na venek prezentuje (exteriorizace, prvky sdílení) a s čím se ztotožňuje (interiorizace, zvnitřnění), jinými slovy, je potřeba odlišovat, co je symbolem a co je činem.

Sebeprezentace většinové společnosti                  Sebeprezentace subkultury emo

kult vitálního mládí                                                    morbidní vizualita

integrita těla, kult zdraví                                            symbolika narušení těla

proklamovaný entuziasmus                                       proklamované a přiznané deprese

kult úspěchu, aktivní přístup                                      vnější postoj rezignace, apatie

tabuizace smrti                                                        „svět záhrobí“ jako kategorie domova

radost, optimismus                                                   smutek, skepse

heterosexualita                                                         bisexualita

světlé, pestré barvy                                                   černá jako základ

Radost a optimismus většinové společnosti považují emo za povrchní, podobně jako kult zdraví a radostného bezstarostného života. Proti těmto hodnotám staví smutek a skepsi. Specifickým způsobem reflektují tabuizaci smrti: symbolika lebek, zombie kreatur, zmučených plyšových medvídků, postaviček s vydloubnutým okem, vytržené a na dlani podávané srdce, za ruku se držící oběšenci a milostné vzkazy psané krví ....

Pro všechny v subkultuře emo je ale společný typický styl oblékání, ve kterém převažuje černá barva, výrazné tmavé líčení kolem očí a hlavně účesy s patkou. Vizuální stránku emo není potřeba příliš rozebírat, je obecně známá.

Pozérství                                                       Pravé emo

především móda, styl, image                         především prožívání a vyjadřování emocí

především se bavit                                        především se podporovat, sdílet

O této subkultuře dospívajících se mezi lidmi i v médiích etabloval značně zkreslený obraz, který není v souladu se zjištěními právě končícího základního výzkumu. Jsou vnímáni jako zoufalci, zbabělci, kteří se nedokáží poprat se životem, jako měkoty, které se hned rozpláčou. „Jejich vrstevníci z ostatních vyhraněných subkultur, jako například hip-hopeři, punkeři nebo gothici, je neuznávají a přejí jim, aby se ´pořezali a vymřeli'“, „Ve skutečnosti jsou to však velmi citliví, kreativní a tolerantní jedinci, kteří mají různé důvody, Emo pravidla“

Takzvaná emo pravidla, která kolují po internetu a jejichž výňatky byly i široce medializované, vnímají představitelé subkultury emo jako podvrh a distancují se od nich. Litují, že je právě mediální obraz s těmito takzvanými pravidly ztotožnil. Chápou, že pro média byla krví a sebepoškozováním prosycená soupiska lákavým soustem, nicméně v očích ostatních lidí došlo ke stigmatizaci emo. Nebezpečným jevem je zejména ta skutečnost, že děti ve věku 10 - 15 let nejsou schopny rozpoznat, co je myšleno vážně a co ne. Sebepoškozovací aktivity nesouvisející s psychickými problémy jsou inspirovány právě tímto zkresleným obrazem o subkultuře emo.

Bolest fyzická jako lék proti bolesti duševní

„Zažitý obraz je, že ten, kdo je emo, se řeže či jinak poškozuje, pláče a je pasivní a apatický. Ve skutečnosti je sebepoškozování mezi všemi dospívajícími poměrně rozšířeným fenoménem, bez ohledu na příslušnost či nepříslušnost k subkultuře emo“, Ano, někteří z nich se poškozují, ale důvodem je, že pomocí fyzické bolesti si alespoň na chvíli uleví od bolesti duševní, kterou intenzivně prožívají.   je nejvíce nebezpečná pro věkovou skupinu 10 až 13 let, a to zejména pro dívky. Navíc, na sebepoškozování přinášejícím aspoň přechodnou úlevu od nároků a starostí, s nimiž si neví rady, se mladý člověk stane snadno závislý.“ podle nazoru cloveka... No, určitě ty lidi, co jsou emo a třeba, když se s nima bavím a třeba si všimnu nějakejch těch jizev nebo takhle, tak prostě vím, že ty, co znám blíž, tak že to fakt nedělaj, aby si lidi mysleli nebo že to schovávaj spíš, aby to i nebylo vidět a neukazujou, “Hele, já jsem se tady říznul, koukni se“, jakože se tím nechluběj, že se to snaží právě naopak schovat, že nechtěj, aby to někdo věděl, ale když je člověk všímavější, tak si toho samozřejmě všimne, takže poznám, že ten člověk má třeba nějakej ten problém, co ho znám, takže se snažím nějak nenápadně si s nim třeba promluvit a nějak třeba jako to z něj nějak dostat, jakože mu pomoct, protože je to přece jenom kamarád a to, no. A pak jako ty sebevraždy, no nevím, jakože to je určitě blbost, jak lidi říkají, že prostě převážně emaři se zabíjej a todle, to je úplná blbost, to fakt není pravda

Mé dítě je emo - jak reagovat?

-       uvědomit si, že nejde o společenství nebo styl, kde by zpravidla hrozilo násilí nebo nátlak na protizákonnné či zdraví nebezpečné jednání dítěte; 

-         neukvapovat se v hodnocení, kritice, podezírání či nátlaku a snažit se především pochopit, co to pro dítě znamená, co mu to dává navíc proti jeho „životu bez emo“;

-        pokusit nejprve bez kritického hodnocení a s upřímným zájmem se ho na jeho nové zážitky, myšlenky, vztahy a přání vyptat a s porozuměním je vyslechnout, a je-li to možné, poznat i jeho nejbližší emo přátele;

-         zjistit si, oč mu, popřípadě i jim, v emo prostředí vlastně jde a jak si svůj vlastní život v současnosti a do budoucna představují a utvářejí, a vyjádřit své porozumění pro dobré stránky této nové zkušenosti, popřípadě i své obavy z toho, k čemu nevhodnému by je mohlo přílišné „prostestní odběhnutí“ k emo svést;

-        až pak si zhodnotit, nakolik je nová „identita“ emo pro dítě osobně důležitá; zda jde spíš o „hru“ na něco zvláštního a nového, anebo zda jde o hledání opravdovějších vztahů a vrstevnické opory, jejichž nedostatkem dítě jinak právě nyní strádá; 

-         až pak také posoudit, zda v souvislosti s emo dítě nezačalo zanedbávat své běžné školní a domácí povinnosti, zda a v čem změnilo své chování, a zda nejeví známky sebepoškozování, jež si někteří nesprávně, i když pochopitelně, s příslušností k emo spojují; 

-         obrátit se na poradenská zařízení pro problémy mládeže tehdy, pokud dítě v souvislosti s emo soustavně a delší dobu odmítá o sobě a o emo hovořit, zjevně do tohoto společenství utíká před nároky a problémy svého současného života, popřípadě se objeví doklady o poškození dítěte po stránce jeho osobních vztahů a chování či duševního nebo tělesného zdraví.