V jemném vánku se vznáší lístecek rudé ruže,
Premýšlím, proc a jak se to stát jen muže...
Proc necítíme totéž.....
Proc jeden z nás miluje a druhý má jen rád....
Proc nechceš z mého srdce plnou náruc kviti brát....

Provonila bych jimi Tvou duši jemnou,
Pojd' se svým andelem cestou rájem,
Dej mi dlan a pojd´se mnou...
Pojd' po zlatém schodišti opredeným zlatou páskou,
Já na krídlech ovinu Tvé telo nežnou láskou....

Líbej me, jak umíš jen Ty,
At' prolinou se vzájemne sladké rty,
At' nejsme dva, ale jen jeden,
Jen nevzdávejme naši lásku již predem...

Žiletka pomalu zajíždí ti do kuže,
nikdo jí v tom zabránit nemuže.
Chlapecek, co se ješte neholí,
zjištuje, že to moc nebolí.

Žiletka made in Czech republic
neptá se, jestli jsi flegmatik ci cholerik.
Žiletka te v prstech trochu zastudí.
Ješte kus, pak už te nikdo nikdy nevzbudí.

Žiletka je ocel, ta neví nic o smrti,
o lásce a to je dost hloupá vec, reknu ti.
Neboj se, už se ti to nikdy víc nestane,
ta ostuda když ti první noc nevstane.

Žiletka razí si svoji cestu do žíly.
Jsi bláhový, za tohle selhání se nestrílí.
Prežili to jiní, prežiješ to taky ty.
Premýšlej, nenech se ovládat jen pocity.

Žiletka svuj smutný úkol splnila,
do ruda se voda tvojí krví zbarvila.
Tvuj krátký život uniká z rány ven.
Je to nádhera! Tou podívanou jsi jak omámen.

Žiletka ta za to všechno preci nemuže.
Chceš žít? Telefon v síni ten ti pomuže.
Sanitka dojela brzy, pomoc už je tu,
nevnímáš ty lidi, co ti vlezli do bytu.

Žiletka. To slovo brouzdá se tvou pametí.
Sestricka je celá v bílém, ptá se: "Jak je ti?"
Jediná kapacka tady ted merí cas.
Kdybys ho doved vrátit, možná žil bys zas.

Žiletka. Pomalu zapomínáš co to je.
Tvé oci naposled shlédly steny pokoje.
Upadáš do spánku, který je tvuj poslední.
Už neslyšíš zvony oznamující cas polední