saymour

Otevřel oči. Ihned ho oslnil záblesk světla. Když byl znovu schopen zaostřit zrak, nemohl najít zdroj oslnění. Pokusil se posadit. Nešlo to. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a znovu je otevřel. Opět záblesk. Opět žádný zdroj. Pootočil hlavou na stranu, aby se mohl porozhlédnout po místě, kde byl. Ležel v nevelké místnosti. Polovina místnosti byla jasně bílá a polovina černočerná. Postel, na které ležel, stála u zdi přesně na rozhraní dvou barev. Hledal nějaké okno, nějaké dveře. Ale ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, nemohl je najít. Místnost byla dobře osvětlená, ale on neviděl místo, odkud to světlo vychází. Vypadalo to, jako by se světlo tvořilo samo o sobě. Z nicoty. Znovu se pokusil posadit. Tentokrát se mu to s nemalými obtížemi povedlo. Znovu se rozhlédl po místnosti. Kromě lůžka, na kterém seděl, v ní nebylo zhola nic. Jen pusté stěny bez oken a bez dveří. Znovu záblesk světla. Když se jeho oči vzpamatovaly, místnost už nebyla prázdná. Uprostřed místnosti stála postava v černé pláštěnce, která jí sahala až na zem. Do tváře postavě neviděl. Měla do ní hluboko staženou kapuci. Začínal se cítit zvláštně. Prázdně. Postava tam jen stála. Ani se nehnula.
„Kdo…kdo jsi?“ slyšel svůj vlastní hlas. Nebo to nebyl jeho hlas? Vždyť jeho hlas je jiný. Živý. Ale tenhle. Tenhle byl prázdný. Stejně jako byla jeho mysl. Ale s narůstajícím zděšením si uvědomoval, že to opravdu mluví on.
Postava v pláštěnce stála pořád nehybně uprostřed místnosti.
Chvíli bylo v místnosti naprosté ticho. Nespouštěl z tajemného návštěvníka oči ani na vteřinu.
Ten po chvíli začal pomalu zvedat ruce.
„Já…“ rozlehl se místností až příliš známý hlas, „Já jsem ty.“ Postava si stáhla z hlavy kapuci a odhalila tvář, kterou znal více něž dobře, protože to byla ta tvář, kterou každé ráno vídá v zrcadle. Byla to jeho tvář.
Postava v kápi se teď na něj dívala stejně upřeně jako on na ni. Poté znovu promluvila. „Otázka je, kdo jsi ty?“ ukázala na něj rukou.
Roztřeseným hlasem odpověděl: „Já jsem já. A nikdo jiný být já nemůže.“
Postava v pláštěnce se tiše zasmála. „A kdo jsem potom já?“
Pokrčil rameny. Ale on věděl, kdo je to.
Návštěvník pokračoval. „Řekni mi. Co si představuješ pod pojmem nezapomenutelný?“
Zamyslel se. „Někdo, nebo něco, co se nějakým činem zapsalo do myslí jiných lidí. Někdo, kdo se nebál jít za svými cíli a něco dokázal.“
„Pověz mi. Co je to strach? Říkáš někdo, kdo se nebál. Tak mi pověz. Čeho se bát? Čeho se lidé bojí? Čeho se bojíš ty?“
„Já…“ nevěděl co říct. „Já se bojím smrti.“
„To jistě, té se ale bojí každý. Tak se zamysli. Z čeho máš ještě strach?“
„Já…já nevím.“
„Ty to víš. Tak proč to neřekneš?“
Chvíli tam na sebe jen tak upřeně hleděli.
„Bojím se osudu. Bojím se minulosti.“
„To je lepší. Řekni. Proč?“
„Protože…protože my sami si tvoříme svůj osud. Rozhodnutími, která děláme a která jsme udělali. Ale nikdy nevíte, jestli jste se rozhodli správně. Vaše rozhodnutí chtě nechtě vždy ovlivní mnoho lidí. Za každé rozhodnutí máte zodpovědnost. A když je to rozhodnutí špatné, to břímě si nesete sami. A musíte se s ním taky sami vypořádat. A naopak můžete věčně litovat rozhodnutí, která jste vůbec neudělali. A měli jste.“
Muž v plášti spokojeně pokýval hlavou.
„Dobře. Teď mi řekni. Je ve tvém životě nějaké rozhodnutí, kterého bys litoval? Které bys chtěl změnit? Mrzí tě něco?“
„Samozřejmě. Toho je spousta.“
„Vyber to podstatné.“ Postava rozpažila ruce. „Představ si, že rozhodnutí správná jsou v této půlce místnosti. V bílé. A ta špatná rozhodnutí v půlce druhé. Černé. Vyber si dvě rozhodnutí, které si kdy udělal, a rozděl je do těchto dvou půlek.“
„Nechte mě chvíli přemýšlet,“ řekl.
„Čas není důležitý.“
„První rozhodnutí bych zařadil do černé poloviny. Je to jedna z mých nejhorších vzpomínek. Po problémech v rodině jsem opustil všechny své příbuzné a chtěl jsem na ně zapomenout. To byla chyba. A to je moje první rozhodnutí. Proto černá polovina.“
Muž přikývl, mávl rukou a na černé polovině se objevil jeden bílý čtverec na podlaze. Vněm se promítly obličeje jeho rodiny. Potom společné zážitky z dětství. Poté jeho odchod z rodiny.
„Ne….“zašeptal.
„Pokračuj. Ještě jedno rozhodnutí.“
„Druhé rozhodnutí bych zařadil do bílé poloviny. Je to návrat k mojí rodině. To bylo jedno z nejšťastnějších rozhodnutí v mém životě.“
Muž opět přikývl a na bílé polovině místnosti se objevil černý čtverec, kde mohl vidět, jak se vrátil k rodině.
„Vybral jsi moudře. Podívej se nejprve na první čtverec, poté na druhý.“
Učinil tak.
„Víš proč je ten v černé půlce bílý a ten v bílé černý?“
Pokýval nejistě hlavou.
„Protože tvé rozhodnutí opustit rodinu v tobě zanechalo i dobrou věc. Bylo to tvé první osobní rozhodnutí. A dalo ti to nezbytné zkušenosti. A naopak. Když ses rozhodl k rodině vrátit, vše se vrátilo do starých kolejí. Téměř. Staré rány jsou moc hluboké a nikdy se nezahojí. Přemýšlej o tom.“
Přikývl.
„A teď moje poslední otázka.“
Pozvedl hlavu.
„Existuje něco, co jsi ve svém životě neudělal a chtěl bys? Něco ti v tom z nějakého důvodu brání, nebo na to jen nemáš odvahu?“
Hned věděl, jak odpoví. Pomyslel na Ni. Na tu, která je pro něj andělem, která je pro něj vším. Která je pro něj celým životem. Která je pro něj jeho inspirací. Která o jeho lásce nemá ani ponětí. Která má svůj vlastní život. A svého vlastního přítele…
„Ano…“ odpověděl nakonec.
„Něco ti povím. Je jen na tobě, jestli to uděláš, nebo ne. Ale jedno je jisté. Když to neuděláš, můžeš toho litovat do konce života. Nebo už se k tomu nikdy nemusíš dostat. Udělej to, co po tobě žádá tvoje srdce. Protože nikdy nevíš, co se může stát. Dnes je vše v pořádku,ale zítra? Co kdyby tě třeba srazilo auto? A tvoje poslední myšlenka by byla na to, že jsi nedokázal udělat něco, na čem ti záleželo ze všeho nejvíc? Stojí ti to za to? Zamysli se nad tím…“
Postava v pláštěnce mávla rukou. Znovu záblesk. Upadl na zem.

Když se probíral z šoku, slyšel jakoby z dálky hlasy.
„Mám puls!“
Znovu záblesk.
„Zase dýchá.“
Otevřel oči. Nad ním se shýbaly dvě postavy.
„Vítej zpátky, synu,“ řekla jedna. „Naložte ho hned do sanitky a jedeme!“
Cítil, jak se ho chopilo několik párů rukou a položily ho na nosítka. Zvedli ho a nesli směrem k záchrannému vozu. Snažil se přitom rozhlédnout. Jen zábleskem viděl obkreslený obrys na asfaltu silnice. A jen zábleskem viděl auto s pomačkanou kapotou, na které byla krev. Domyslel si, že jeho krev. Když ho tak nesli, přemýšlel o tom, co právě zažil. A rozplakal se.
„Musím vo….volat….“ soukal ze sebe „Musím jí to říct….“
Poté upadl do bezvědomí…