saymour

Sedím na břehu malého jezírka a pozoruji vodu, jak padá z výšky skály naproti mne. Bosýma nohama čeřím průzračnou vodu a rukama se opírám o jemnou trávu pode mnou. Sleduji každou kapičku a každý proud vody, který dopadá do jezírka a tiše si pobrukuji moji oblíbenou melodii. Slunce se odráží od hladiny a dotváří tak nádherný obraz, který se přede mnou rýsuje. Vzhlédnu k nebi.

Snad nejsi sám, Shuyo?

Z nebe se ke mě natahuje duha a snaží se mě uchopit za ruce. Slyším lahodně znějící melodii, která přichází ze samotného ráje. Ty líbezné tóny se mi vrývají hluboko pod kůži a já se najednou cítím tak slabý. Poddám se duze a touze a začnu zpívat s nimi. Vznáším se a moje tělo se třese. Přeji si, aby nikdy neskončili chvíle, které právě prožívám.

A nedají se prožít lépe?

Otevřu oči a zase sedím na trávě a nohy mám smočené ve vodě. Rozhostí se ticho. Neslyším ani šelest větru ve větvích, ani zpívající ptáky. I voda z vodopádu dopadá do jezírka naprosto neslyšně. Jediné, co narušuje to ticho, je tlukot mého srdce. Pravidelné bytí mě ujišťuje, že ještě nejsem v říši snů. A potom se ozve ještě něco. Srdce mi poskočí. Za mnou v trávě slyším šelest lidských kroků. Znějí jemně a líbezně. Pomalu pootočím hlavu a strnu. Trávou ke mě pluje pohádková bytost. Je to sen? Je to víla? Co je to?

Snad nemáš strach?

Tančí přede mnou na neslyšnou melodii a její ladné pohyby nutí můj zrak sledovat je kamkoliv se pohnou. Jediné co je slyšet jsou její kroky tančící v trávě a moje srdce. Ale to už nebije tak pravidelně. Zrychlilo. Tluče mi jako o závod. Nemohu se nabažit pohledu na dívku tančící na paloučku přede mnou.

Snad jsi se nezamiloval?

Sleduji jako bez duše to božské stvoření. Je oblečená jen v bílých volných šatech, které jí sahají jen do půli stehen. Má jemně snědou sametovou kůži a na chodidlech, jež brouzdají trávou se jí třpytí ranní rosa. Anděl, napadne mě. Ano, to je přesné přirovnání. Dívka je malá, ale cítím, že její srdce je to největší, jaké jsem kdy poznal. Její volně rozpuštěné tmavé vlasy jí padají přes ramena a ke konci se trochu vlní. Její úsměv. To je to nejnádhernější, co jsem kdy viděl.  Pořád se na mne usmívá. Cítím se jako v ráji a moje srdce tluče čím dál tím splašeněji. Potom tanec ustane a ona ke mě vztáhne ruku.

Copak je?

Vztáhnu k ní ruku. Než se však naše ruce dotknou, dívka o krok ustoupí. A Poprvé promluví. „Nikdy už nebudu Tvá. Svoji šanci už jsi měl. I já. A já už to takhle dál nesnesu. Dlouho jsem věřila, že to půjde. Věřila jsem v nás. Ale teď už ne. Už mi to nejde. Je mi to líto.“

Teď víš, co je smutek, Shuyo.

Pohlédnu do těch jejích hlubokých očí a propadnu jim. Vidím v nich, že je vše ztraceno. Vidím v nich pevnou rozhodnost. Vidím v nich konec. Chci něco říct, ale hlas mi vázne v krku. Po tváři se mi skutálí slza. Prosebným pohledem se na dívku podívám.
„Je mi líto. Je konec.“ Řekne dívka a pomalu se otočí. Krok za krokem se vydá tam, odkud se objevila. „Sbohem, Shuyo….“ Na okamžik to vypadá, že dívka strnula a zarazila se. Ale ten okamžik pomine rychleji než ho stačím zachytit. Dívka ujde ještě pár kroků a rozplyne se.

Co teď uděláš, Shuyo?

Má ruka, kterou jsem natáhl po dívce jen bezvládně spadne dolů a mé tělo se sesype za ní. Ležím zabořený v trávě s rukou nataženou směrem, kde ještě před pár okamžiky stála Ona. Na tvářích se objevily další slzy a kanuly dolů, pryč do nenávratna. Zavřu oči.Moje srdce už zase bije pomaleji. A pomaleji. A pomaleji…až už ani to srdce není slyšet v tom tichu…

Asi to tak má být, Shuyo.

Sedím na vrcholu duhy a pozoruji jezírko a vodopád, který do něj padá……